25.06.2010
SRAČKY! - Co běží hlavou
sračky, sračky, sračky!Asi začnu nenávidět červen. Už třetí rok po sobě, pokaždý, když se vrátím z dovolené v tomto měsíci, se něco posere! Před třemi lety stěhování "firmy" na druhej konec republiky. Z toho nakonec sešlo (jako ostatně ze spousty "firemních" akcí), ale zamíchalo nám to na čas prioritama řádně. Vloni, po návratu z dovolené, už pekli hoši nahoře velký propouštění, což mělo za následek odporný dva měsíce potácení se v nejistotě, jestli budem mít po novém roce z čeho splácet hypotéku a všechny ty podělaný úvěry, co jsme si museli vzít na byt, aby to následně vyvrcholilo mým vyhazovem... No a když se to všechno jakž takž ustálilo a já si zas začala říkat, že snad bude ještě ty dva roky všechno dobrý a snad se důstojně připravíme na časy budoucí, dokoupíme dětem nábytek a do bytu dveře, na který už nám vloni nezbylo, zase jsem se vrátila z dovolené a zase už se všechno sere... Já ty kretény, co si nahoře rozdělujou koryta, opravdu nevolila!!! A opravdu mi není jedno, že rodina přijde od prozatím blíže neurčeného data o mnoho tisíc měsíčně... A nebaví mě jen tak sedět a nechat si srát na hlavu a poslouchat ty účelový informace, kterýma masírujou média dav na zakázku těch, co se dostali ke korytu... A na víc už teď opravdu nemám ani sílu ani náladu... A pro ty, co si dohlídnou aspoň na špičku nosu – něco k zamyšlení, jestli tedy dokážete na chvíli zapomenout na mediální masáž a velkohubá gesta...
14.06.2010
O ROVNOVÁZE - Můj chlívek
aneb nic není zadarmo ;-)Tak, a je po všem! Moře pryč, teplo pryč, slunko pryč, dovolená v čudu... Psát v superlativech je nuda a stejně to nemá smysl :-) Prostě bylo nádherně, modrá obloha bez mráčku, slunko pralo, moře ani nešumělo, bo bylo jako olej, protože foukal jenom vánek, vidět bylo až na dno, cvičení bylo osvobozující a vůbec týden mezi piniema, olivovníkama, čilimníkem, levandulí a vůní soli ve vzduchu stejně nejde popsat... Ale jak známo, všechno má bejt v rovnováze, tak asi proto nám to jaksi vykompenzovala zpáteční cesta. A tak jsme zjistili, že opravdu se nevyplácí věřit do písmene tomu, co je napsáno na internetu a nevěřit ani tomu, když vám to někdo zkušenější pak potvrdí z očí do očí, že dálniční známka ve Slovinsku fakt platí od soboty do soboty, neboli sedm následujících dní po dni označení, jak píše jistý český web specializovaný na informace o dálnicích, ale vyplatí se spíš nebejt blbej a slepej a pro jistotu si ten kuponek, co je ke známce, i přečíst, protože tak se totiž dá zjistit, že webmasteři toho webu musej bejt ve spolčení se slovinskejma policajtama, kteří číhaj na český auta až těsně u slovinsko-rakouskejch hranic a tutově jdou najisto, protože na tom kuponku je to jasně napsaný, že známka platí sedm dní včetně dne označení, že... A tak nás to stálo všechny eura, co jsme neutratili a vezli zpátky... No a aby ta kompenzace příjemnejch zážitků byla kompletní, asi třicet kilometrů před Vídní se zleva začalo od Alp blížit něco černýho a příšernýho, což posléze přešlo ve vichr, kterej mlátil autem tak, že jsem se křečovitě držela ručky na dveřích a čekala, kdy nás to mrskne na tu dálniční palisádu a že každou chvíli musej začít padat kroupy jako tenisáky nebo do nás praští jeden z těch stovek blesků... Jednu chvíli jsme na tom dálničním obchvatu jeli ve tmě, šílené průtrži a bouřce úplně sami, bylo to jako konec světa... Jo, v sobotu se setmělo v sedm večer. A už se nerozjasnilo, tolik blesků, kolik jsem viděla v sobotu po cestě z Vídně do Olmika jsem neviděla za celej život... Jak vidno, tady se nic nezměnilo. S bídou 20 stupňů, v noci déšť, přes den mrholení, znovu jsem vytáhla polobotky, který jsem včera optimisticky (a předčasně) schovala a místo nich na botník postavila sandály, navlíkla bundu a vzala si deštník... A když jsem si pak ve městě koupila nádherný tyrkysový letní šaty, bůhvíproč mi to připadá jako zbytečná letošní investice... Vypadá to, že je načase začít střádat do prasátka na příští rok, bo jinak se asi slunka nedočkám... 
25.05.2010
VEČERNÍČEK? - Co běží hlavou
asi se pozvracím...Naše holky večerníčkům moc nedaj. Většinou akorát tutovky jako Krkonošské pohádky, Rákosníčka, Macha a Šebestovou a tak podobně. Jinak je to většinou nezajímá, takže telka v době večerníčku hraje u nás málokdy. Ovšem poslední dny se občas stalo, že jsem měla to "potěšení" na půl ucha poslouchat kousky večerníčku, co se vysílá momentálně. Holky ne, viděly ho, řekly, že je hnusnej a nelíbí se jim. Ovšem já nevěřím vlastním očím... Tedy začalo to tím, že jsem nevěřila vlastním uším, když si tak sedím u kompu a najednou z večerníčku slyším Internacionálu! Co má do háje Internacionála co dělat ve večerníčku? A eště v jakých souvislostech? Pochopí snad tříletý, čtyřletý, pětiletý děcko nějakou skrytou paralelu či co to jako mělo být? Od toho dne jsem se občas i zaposlouchala. A jak mám ráda Lábuse, když dabuje, tady je mi z duše odpornej. Protože odpornej je celej ten večerník! Většinou nějaká pohádková postava těžce utlačovaná – rukou trhu, nějakým totalitním mocnářem, nablblou autoritou... Když pominu nijak vzhledné postavičky (tomu bych i rozuměla, líbivý Disney mně osobně nic neříká), zbyde akorát nesmyslná slátanina, která má jakože asi varovat malý děti, aby si daly pozor na kryptokomunisty, estébé, případně ziskuchtivé a bezohledné mediální magnáty či co... Roztřesený Děd Vševěd z dnešního dílu, zavřený do sklepa a přinucený nějakým brejlatým soudruhem v rudém obleku odpovídat na otázky (estébák?), ze soudruha se vyklube asi bulvární magnát, který v zájmu sledovanosti své televize (nova?) ohromuje diváky katastrofickými zprávami (srážka dvou aut, do kterých ještě spadne letadlo), následují skandální zprávy o tom, kolik bere hokejista, za kterým vlaje cedulka se sumou a čárovým kódem... Přiznám se, že už jsem se nekoukala dál na to, jak chlapeček s pejskem Děda Vševěda zachránil... Šla jsem se vyzvracet... Hele, jestli to má jakože nějakou uměleckou hodnotu, je mi to šumák. Protože večerníček, kterej není pro děti, je k ničemu...
17.05.2010
VENUŠE? - Co běží hlavou
aneb proč myslím na Bradburyho...Já tu knížku doma nemám, je ještě od loňského stěhování při rekonstrukci bytu někde v krabici někde u našich... Ray Bradbury – Kaleidoskop. A proč jsem si na tu knížku vzpomněla? Protože některý Bradburyho povídky si pamatuju nafurt, třeba tu o tom týpkovi, jak krad a pak jedl lidem kosti nebo tu o tom pravěkým ještěrovi, co si spletl maják se svým kámošem... Je jich víc. Ale už druhej den myslím na tu, co se jmenuje Dlouhý déšť (tuším teda). Je jedno, že na Venuši ve skutečnosti neprší. Ta planeta by se mohla jmenovat jakkoliv. Jenže na té Bradburyho Venuši pršelo pořád. Astronauti, co tam přistáli, vyšli ven do toho deště, do džungle, která z toho deště žila a rostla a zarůstala všechno kolem. Co do té džungle nepatřilo, se deštěm rozmáčelo a zarostlo. Planeta, kde nesvítí slunce, zato tam pořád prší. Jako čínský mučení – kap, kap, kap na hlavu... Pořád, bez ustání, furt dokola... Na zblbnutí. Oříšky na rukou, rozmáčená kůže, vybledlé a vypršené oči... Někde v té džungli v té povídce postavili lidi pro lidi "Sluneční pavilóny". Byla to místa, kde svítilo umělé slunce a imitovalo to skutečné. Mohli tam konečně uschnout a zahřát se... Už nevím, jak ta povídka přesně byla (škoda, že si ji teď nemůžu přečíst), jen si pamatuju, že pavilóny byly nakonec rozbité a děravými kopulemi dovnitř lila voda, žádné slunko nesvítilo a džungle vrůstala dovnitř... Džungle tu sice není. Ale jinak si poslední dny fakt připadám jako na Bradburyho Venuši... Zima, vítr a voda... Olověný nebe. Deštník obrácený větrem. Tančící uvolněné kachličky v chodnících, co ochrstnou neopatrnýmu chodci kalhoty až po kolena. Visím už druhej den na netu a sleduju stavy a průtoky... :-( Dnes mě zahřála akorát tak kontrastní látka na CT...
14.05.2010
STARÁ BABA - Můj chlívek
s půjčenou pistolí..."Vy už jste stará. A dobře placená..." Řekl mi včera v tělocvičně ten plesnivej maník se stopkama, když zjistil, kolik bodů mám za 44 sedlehů za minutu. Chvíli jsem na něj zírala a čekala jsem, jestli mu jako dojde, co vypustil z huby, jenže buď je tak drzej nebo tak blbej, že mu to nedošlo, takže jsem na to nic neřekla, pomyslela si svý a šla se obout... Odběhla jsem si svou dvanáctiminutovou agónii v dešti, zapršely mi brejle, přes ksicht mi tekla voda, můj zlakovaný účes mi splihl a čudlíky mi vylezly přes tričko... Hrubě jsem podcenila přípravu a nevzala si kompletní složení náhradního spodního prádla, takže jsem zbytek pracovní doby musela odsedět bez podprdy, k čemuž jsem se musela šéfovi přiznat, protože jsem chtěla, aby mě nikam neposílal, bo by to bylo vidět... Plesnivej maník (co je mi od prvního kontaktu nesympatickej) mě doprovázel i celým dnešním dnem. Naštěstí nejenom on, ale i ňáký normální lidi, takže se to dalo přežít. Uvrtali mě do tříčlennýho ansámblu k účasti na střelecký soutěži, bo jinou babu, která se trefí do terče, prostě nemaj... Z dnešního dne tedy několik poznatků: 1. GPS je na hovno! Lidi, vykašlete se na tenhle nesmysl a radši se učte číst pořádně v mapách, protože až jednou tenhle systém z nějakýho důvodu prostě nebude fungovat (vybitá baterka, blbej signál, virus v softwaru...), nenajdete ani vlastní nos mezi očima! Plesnivka zakufroval už v Brně u Avionu, bo měl sjet z dálnice až na exitu na Vídeň, protože džípíeska holt taky na těch brněnských exitech není nejchytřejší. Ale kdyby jednou! Von tam sjel blbě dvakrát! Nesměle jsem pípla něco o tom, jestli jsme neměli sjet až na tom dalším, co je na Vídeň... Měli. Po dalších pár kilometrech, kdy nevěděli, kam jedou a kde jsou, ale poslouchali džípíesku na slovo, jsem se začala dožadovat vobyčejný automapy. Reakce? Žádná. Tedy taková, že k čemu je nějaké ženské automapa, když oni mají džípíes... 2. Když má na starosti organizaci akce někdo jinej, je třeba se dopředu připravit na ledacos. I na to, že stojíte na palebný čáře a nemáte pistoli... Protože nikdo nikomu neřek, že se maj dovízt s sebou... S vděkem přijmete cokoliv vám kdo půjčí a jdete soutěžit s tím, že budete střílet z něčeho, co jste nikdy nedrželi v ruce... 3. Šaškárny mě nikdo dělat nepřinutí! Když střílím, střílím. Když je zásobník prázdnej, dělám, co se má a kašlu zvysoka na to, že je třeba ještě fotečku každýho příslušníčka do albíčka na webové stránečky, takže jsem ignorovala plesnivkovu snahu o to, abych tu pistoli vzala znovu do ruky a "jako" střílela, aby mě moh fotit zepředu (což jaksi při střílení opravdovým fakt nejde). Nehledě na to, že nechápu, proč by cca 10 dalších lidí mělo čekat, než si zapózujeme... 3. Zadostiučinění je krásnej pocit :-) Není nic lepčího než to natřít chlapům! Ne těm dvěma, co byli se mnou v družstvu, ti jsou fajn a k jejich smůle jsem byla lepší než oni, nicméně dohromady to za moc nestálo, takže jako družstvo palec dolů. Ale dvojnásob mě to těší kvůli plesnivýmu, ze kterýho čiší despekt vůči mně jakožto ženské z každýho pohledu a slova, protože nakonec všechny rány byly v černém a v celkovým hodnocení ženských: MÁM BRONZOVOU MEDAILI – 178 z 200!
11.05.2010
NUDA V... - Můj chlívek
... no v Brně nééé!Z extrému do extrému... Jak v letech minulých jsem pracovala v prostředí, kde nikoho nějak nezajímalo, jak vlastně stíhám a dělám svou práci, hlavně že to klape a nikdo nemusí o ničem rozhodnout, tak teď je to přesně opačně – každou hovadinu řeší nejmíň pět lidí... Ve snaze se těmto situacím vyhýbat mi asi nezbyde nic jinýho než šolíchat si soukromě a tiše to svoje a pokud je to alespoň trochu možné, tak nic dalšího neřešit. I za cenu toho, že se něco zapinká, protože než nechat několik snaživců a pobitvějekaždejgenerálů se v tom rejpat, tak se na to radši vykašlu :-) Nehledě na to, že vám zapřou nos mezi očima a to, co pár hodin předtím řekli, vlastně vůbec neřekli... Kořením si své nudné dny výrobou šperků. Koření života :-) Mám v hlavě nekonečné množství nápadů a myslím, že se mi do konce života (nebo než přijdu o zrak) nepodaří je všechny realizovat a frustruje mě, že to vím, že to nestihnu a nemůžu s tím nic dělat... Místo toho řeším krávoviny jako je třeba pozítří třináctiminutová agónie, popozítří střelecká soutěž kdesi v prdelkovicích (hlavně že já to vytrhnu!), v pondělí cétéčko hlavy (to furt kvůli nový paní "firemní" doktorce) a co já vím jaký další pitomosti mě čekaj v nejbližších dnech... Ovšem blíží se odjezd na dovolenou, pro velký úspěch loňského týdne stráveného v červnu na chorvatském Rabu si to letos zopakujem celá rodina, jen tentokrát ne autobus, ale doprava vlastní. Kolik sežere servis auta před tou cestou, to si radši ani nedomejšlím... Nicméně konečně jsme dva řidiči, a tak se budem moct po cestě střídat ;-) Se těšííííííím!
4.05.2010
TEAMBUILDING? - Co běží hlavou
děkuji, nechci!Jsem divná! Jo, fakt jsem asi divná! Teda, já si to myslím o sobě dávno, že jsem divná a ostatní si taky myslej, že jsem věčnej bubák, co se s každým nekámoší na potkání. Já asi nikdy nezapadnu... Moderní metody budování kolektivu mi lezou na nervy. Jako stará struktůra si furt myslím, že v práci se má pracovat a kdyby každej dělal to, co má dělat, nemusely by se vymejšlet psí kusy. A lidi, co si navzájem sednou, nemusí nikdo dávat násilím dohromady. Stejně tak jako nikdo nedá dohromady ty, co si nesednou. Budou se jen přetvařovat a bude jim ze sebe blbě. Při slovech jako "brainstorming", "teambuilding", "workshop", "brífing" a dalších podobných lahůdkách mi vstávaj vlasy na hlavě. NESNÁŠÍM TO! Chce se mi zvracet! Násilný seskupování, násilný sdružování, násilný vymáhání si toho, aby se všichni DOBŘE bavili... Většinou jsem tichej pozorovatel, nemám okamžitý vtipný reakce na vtipný poznámky, nesměju se nahlas na celý kolo. Což neznamená, že se nebavím... Do práce chodím, abych mohla žít (bo bez peněz to dost dobře nejde, že). Já v tom nic víc nehledám. Moje práce není můj smysl života a nikdy nebude. Tedy tahle zcela určitě ne. Nemám si nač stěžovat! Mám všechno! ...a stejně... Chtěla bych chodit do práce někam do starý historický budovy třeba... Kde se drží duch minulosti. Kde jsou zdi, co něco pamatujou a třeba stará prkenná podlaha, která vrže... A voní to tam věkem... A prostředí je inspirující, protože staře krásné... A já tam můžu dělat něco, co má smysl...
20.04.2010
AGÓNIE ZA ČTYŘI TÝDNY - Můj chlívek
bože, už se to zase blíží!Blíží se každoroční "třináctiminutová agónie". Zrovna tohle byla jedna z věcí, která by mi v případě, že bych byla musela na konci roku "firmu" opustit, opravdu chyběla asi nejmíň. Každej rok to dělám tak, že cca měsíc předem začnu doma blbnout – jednou za pár dní pokládám deku na zem, strkám nohy pod gauč a trápím svý břišní svaly tak, až se dostanu někam na počet 40 sedlehů za minutu. Pokud se týká dvanáctiminutové agónie na oválu, to jsem až dosud každej rok šla z voleje. Běhat mě nebavilo nikdy, nenávidím to. Díky absolutně pravidelnýmu dýchání se mi to každej rok podaří zaběhnout tak, abych splnila normu, což mi stačí, žádný vrcholový výkony podávat nehodlám. Už dva měsíce mě v práci sem tam někdo nakopne – nejdeš běhat? jdeme přes oběd, pojď taky. Nezvyklé – na bývalém pracovišti nic takovýho nehrozilo. Nebyl čas ani chuť a už vůbec ne pochopení nadřízených (i když norma se pak splnit musí). A tak jsem vzhledem k vlídnýmu počasí posledních dní včera zakoupila po letech nový tenisky (ty starý mi po loňským přezkoušení odešly nadobro), nabalila ráno do tašky kromě tenisek i oblečení, ručník a sprcháč a vyrazila do práce. Uau, je tam měkoučkej tartan. A umělej trávník. A bylo tam teplo. A slunko. A kromě mě jenom 3 další nešťastníci. A já to zaběhla, za těch 12 minut (víc bych se mohla vykašlat, zas tak moc mě to neuchvátilo). Ještě teď to nechápu! Já a dobrovolně běhat! Když nemusím! Sice dát si uprostřed pracovní doby po tom běhu sprchu bylo úžasný, hnedkaj se mi jinak fungovalo, ale stejně! Já a sport! Kromě jógy, pěších procházek, plavání v moři a zevlovací jízdy na kole mi pohyb nic neříká... Nohy začínám cítit zatím jenom trochu. S žebrama je to horší! Jak se znám, krize bude zejtra a pozítří... Ledaže bych to šla zkusit zítra rozběhat ;-)
15.04.2010
KOLEČKO - Můj chlívek
deštěm, městem a lejstrem...Včera jsem absolvovala kolečko – finanční úřad – zdravotní pojišťovna – sociálka. Ze své záliby jsem učinila oficiální zálibu. Paradoxně když jsem to zoficializovala, ňák mi to všecho stagnuje. Z práce se vracím večer, pak pochrápávám v křesle a když se proberu, je deset nebo půl jedenácté a to už se mi ani nechce nic z těch droboučkých kousíčků šolíchat. Z práce jsem vypadla před jedenáctou, šla před "firmu" na autobus a odvezla se na autobusový nádraží. Zima jak v morně, pršelo a nádraží jak na větrné hůrce. V čekárně někdo hrozně smrděl, takže jsem vypadla ven, autobus měl zpoždění, byla mi strašná zima a dostala jsem strach, že ten blbej autobus snad vůbec nepřijede, že se z toho města nedostanu, že já kráva si radši měla vzít to auto (i když bych přes poledne pak u baráku neměla kde zaparkovat). Přijel a budiž pochválen pan řidič, který měl ten autobus krásně vytopený, takže jsem buvinkala jako miminko až do Olmika. Pěšky v dešti na berňák. Na finančním úřadě jsem vyplnila registrační formulář a pokračovala v dešti přes celý město do zdravotní pojišťovny. Pojišťovna nachází se u parku, kterej je zrovna v rekonstrukci, takže jsem se k pojišťovně probrodila bahnem, abych mi tam paní řekla, že mě pořád mají jako na mateřský... Podotýkám, že rodičovskou dovolenou jsem ukončila v polovině září 2005. Od tý doby za mě "firma" samozřejmě hradí pojistný, to je všechno v pořádku, jen jsem jaksi nedokázala té paní vysvětlit, že prostě od září 2005 pracuju, tu práci jsem už nikdy nepřerušila a to, že mi občas v roce 2006 a 2007 nešlo dítě do jeslí v měsíci víc jak pět dní a vznikl mi tudíž nárok na rodičovskej příspěvek, o kterej jsem si vždycky zažádala dodatečně, přece nic nemění na tom, že jsem rodičovskou ukončila v tom září 2005 a že teda jako nechápu, co je vlastně špatně a jak můžu bejt někde vedená na nějaký mateřský, když už pět let pracuju... Nabízela jsem, že donesu potvrzení o tom, kdy jsem se vrátila do práce, ale to paní odmítala, že to není to, co potřebuje, takže mi nějak unikly souvislosti a přestala jsem se snažit. Naštěstí jsem s sebou měla jakýsi výstupy ze sociálky o tom, kdy mi vypláceli kolik rodičovskýho příspěvku, který po mně kdysi kdosi chtěl a pak zas nechtěl, tak jsem to tam všechno nechala, oznámila OSVČ a šla do zimy, bahna a deště. Pak zpátky přes město pěšky na sociálku, v dešti a kose, zmrzlá, přemejšlela jsem o tý mateřský a jak jsem tak rozjímala, došla jsem až na sociálku, pípla si lísteček a sedla si mezi menšinové spoluobčany. Sedím, sedím... pak se rozhlídnu, podívám se na ten lístek – hm, dávky SSP – to jsem asi blbě, ne? No jo, jenže já nikdy žádnou jinou sociálku nepotřebovala, znala jsem jen tuhle, protože jsem tu kdysi párkrát žádala o rodičovskou a o porodný, tudíž ač vím, že existuje, ani jsem netušila, kde se nachází. Počkala jsem, vyvolali mý číslo, kočkám za přepážkou jsem řekla rovnou, že jsem tam blbě a ať mě nasměrujou. Zbytek už celkem v pohodě, bylo to za rohem. Jen dlužím ještě potvrzení o tom, že pracuju... nějak tam u mě v počítači nic neměli... Pointa není. Jen že by si jeden myslel, že když mi odněkud každej měsíc chodí jak na socku tak na zdravku pojistný, tak by tam snad mělo být vidět odkud a odkdy, ne?
9.04.2010
BLBCOIDNÍ OBDOBÍ - Můj chlívek
a ne, opravdu ještě nekončím :-)Ne, nekončím s blogováním. Jen tenhle blog zřejmě dozná určitých změn. Některé změny se už odehrály, teda vlastně jedna, zdeletovala jsem všechny články (skoro). V minulých dnech mě totiž poprvé v mých internetových identitách potkala srážka s blbcem. A protože srážce s blbcem se nelze nijak bránit, pro sichr jsem prostě všechno vymazala. Na druhé straně to možná dosti osvobozuje. Alespoň mám ten pocit. Kromě srážky s blbcem (která možná bude a možná nebude mít dohru, to se ještě uvidí), jsem absolvovala ještě dvě záležitosti. Začala jsem jezdit autem do práce. Sama. Teda, úplně sama né, sama akorát na druhej konec města, tam nabrat dva nebo tři chlapy a pak tradá po dálnici těch 40 km. Odpoledne opačně. Můj řidičský výkon není zatím nijak oslnivý, je to trochu cukatůra, občas chudák fábka čamčí do kopce, bo plně obsazený auto snažící se do kopečka předjet kamion, který mě předtím zpomalil, to je fakt něco, občas zapomenu rozsvítit světla... Ale ono se to časem poddá! (Teda pokud mě nějaký nesmírně zaneprázdněný ubožák za to, že jsem ho zpomalila ze 160 na 120, nevykopne z dálnice do pankejtu) Důležitý je, že po 18-ti letech od chvíle, kdy jsem dostala řidičák, konečně řídím!!! Anabáze s roční prohlídkou pokračuje. Před čtrnácti dny interna. 30,- Kč poplatek a vyšetření i s krví a EKG, kdy pan doktor konstatoval, že on problém s mým astmatem (vždyť tu máte napsáno, že máte jen lehkou formu!) nemá a že mi samozřejmě napíše "bez omezení", ovšem jedině za internu. Prej alergickou rýmu a atopickej ekzém (kterej nemám od puberty) mi musí posoudit kožní a ORL. Pokusila jsem se s tím lajstrem z interny uspět zpátky u paní doktorky "obvoďačky", ovšem bezvýsledně. Jakmile viděla cosi o ORL a kožním, nařídila, že musím i tam. Dnes tedy kožní a ORL. Napadlo mě, že když už jdu na kožní, že bych mohla paní doktorku poprosit, aby se mi mrkla na znamínko, co mi na ksichtě zavazí a občas ho cítím, jak svědí. Na kožním hodina a půl čekačka. 30,- Kč poplatek. Ještě jsem si ani nesedla a paní doktorka mě seřvala, jaktože jsem vůbec ve "firmě", když mám v anamnéze atopickej ekzém. Zmohla jsem se jen na to, že jsem se před nástupem do "firmy" na alergii nikdy neléčila a že atopickej ekzém se ztratil někdy ve 13-ti letech. Marně. Mlela jen to svý. Řekla jsem jí, že jestli mě kvůli téhle blbosti hodlá poslat na přezkum, tak s tím asi nic nenadělám... Začala se kroutit a nakonec vypsala papír, ze kterýho vyšly určitý omezení, o kterých doufám, že nebudou mít "na funkci rostlináře" vliv... I když – mám pocit, že by mi to už bylo jedno. I to snížení klasifikace. Jak jsem z toho byla v šoku a ona v ráži, pokorně jsem počkala, až dopsala tu zprávu pro obvoďačku a vytiskla. Načež jsem si dovolila zmínit se o tom znamínku. A pak jsem jen nestačila zírat. Proč prý jí to říkám až teď, když už mi vytiskla zprávu! Že ona už to má uzavřený! Že teda jako žádný znamínko vyšetřovat nebude. Že musím přijít příště! Zůstala jsem jako opařená (bože, já kráva ze slušnosti nechtěla jí žvanit do toho, když mi tam psala to svoje do zprávy – navíc co je ksakru obvoďačce po tom, že jsem si nechala vyšetřit znamínko, že?) "To nevidíte, že už jsem to vytiskla? Proč jste to neřekla předtím? Já už to mám teď uzavřený... No tak ukažte, kde co máte! No, to znamínko je ale úplně v klidu!" Vzápětí za mnou byl na řadě manžel, kterej tam šel jen se znamínkama – a byl vyšetřen a objednán na ufiknutí. Asi, že zaplatil dalších 30,- Kč... Obávám se, že mě tam asi dlouho nikdo neuvidí... Pak další hodina na ORL. A tam normální člověk. Prohlídka kompletní za těch 30,- Kč a ve výsledku normální zpráva, že senná rýma jednou ročně opravdu ničemu nevadí... Dokonce mi i ruku podal a popřál hodně zdaru na rozloučenou... Takže pro mě ze zcela nepochopitelných důvodů nevadí astma, nevadí senná rýma (který teda opravdu občas mám), zato vadí ekzém, kterej vůbec nemám... Ještě mě čeká příští týden pokus číslo tři o uzavření roční prohlídky. Paradox je, že paní obvoďačka mě ještě ani neprohlídla! Neposlechla, neprohmatala. Tohle všichni ti doktoři v minulejch letech (kteří se dopustili údajně hroznýho šlendriánu, když mi s tou alergií nedělali 15 let žádnej problém) pokaždý udělali... Zato jsem před čtrnácti dny byla svědkem, kdy seřvala v čekárně kluka s horečkou, kterýmu nezabíraly antibiotika, co mu dala, jaktože přišel oblečenej jen ve sportovní soupravě!
|
