27.03.2006
ŽIVÁ VODA - Deník knižní panny
pro všechny unavené shonem, prací, stresem a technikou. 
Přidávám do svýho virtuálního čtenářskýho deníku další knížku. Živá voda od Marcela Pagnola. Osvěžující, lahodný a poutavý čtení. V době, kdy máme kolem sebe samý výdobytky techniky, elektroniku, auta, počítače, mobilní telefony, šéfy dýchající nám ustavičně na záda, globální oteplení a leckde diplomatický ochlazení, působí na mě tahle knížka doslova jako živá voda. Je o obyčejných lidech. Takových, jací opravdu jsou (možná byli a už nejsou – nevím). S jejich chybama, přednostma, touhama, zbabělostí, pokrytectvím, poctivostí, pracovitostí...
Děj se odehrává ve francouzské Provence, v podhůří Alp nedaleko Marseille. Ve vesničce Bílé Domky, kde žijí sedláci, obdělávající půdu v hornaté krajině, leckdy vyprahlé suchem, kde bez vody není života ani živobytí. Je rozdělený na dvě části – Pan Jean a Studánková Manon.
Dva sedláci by rádi dostali statek, jehož majitel zemřel a dědictví se ujal jeho vzdálený příbuzný, měšťák, přivandrovalec, se svojí ženou a malou dcerkou – hrbatý pan Jean. Aby znemožnili obdělávání půdy na tomto statku, ucpou pramen vody a doufají, že cizinec odejde. Jenže ten je vytrvalejší a odhodlanější, než se zprvu zdálo. Pod záminkou falešného přátelství se jeden ze sedláků vetře do blízkosti pana Jeana a ačkoliv to vypadá, že mu pomáhá, ve skutečnosti mu škodí... I když celá vesnice ví nebo aspoň tuší, že na pozemku je pramen, který by mohl v období sucha zachránit hospodářství pana Jeana, všichni ho berou jako přivandrovalce a v duchu své zásady "o cizí záležitosti se nezajímám", ho nakonec nechají udřít se na statku k smrti...
"Eliacin opravoval tarásky, které podpíraly jeho stupňovitě položená pole. Protože se v těch místech údolí zatáčelo, viděl z toho běhání jen část: pokaždé, když šel hrbáč v jeho dohledu, odhodil na chvíli kladívko a díval se, jako by vždy šlo o zcela novou podívanou... Smál se tomu z plna hrdla, krčil rameny, plácal se do stehen a hlasitě opakoval: "Chudák, ten cvok! Chudák ten ubohý cvok!"
Pamphile, který kosil malé políčko pohanky, pozoroval to bláznění celé odpoledne... Ale kolem páté hodiny, když viděl, že ten nešťastník běhá jako pominutý, řekl:
"Páni, ten už už padne, na tohle se nechci dívat..."
Vzal si pušku, kterou měl schovanou v houští, překročil hřeben a vydal se směrem k Ombrées."
Ale tím celý příběh zdaleka nekončí, pokračuje a vypráví o tom, jak se dařilo falešnému příteli na statku, který konečně získal, jak dál žije vdova po panu Jeanovi a její dcera Manon. Vypráví o vášni, nenaplněné touze, pomstě a odpuštění, o tajemství, které to všechno způsobilo. A i když jsou obyvatelé Bílých Domků ukázkovým vzorkem ne zrovna vzorných lidských povah, když tuhle knížku čtete, máte tak nějak dojem, že je všechno tak, jak má být a že boží mlýny sice pomalu, ale přece jenom melou. Na každého dojde, dřív nebo později se mu vrátí následky jeho činů a kruh se uzavře.
23.03.2006
HYPOTÉKU SNADNO A RYCHLE I. - Kde je to "doma"
pro všechny, kteří uvažují o tom, že si koupí bydlení na hypotéku a nejsou to milionáři ani lidi zběhlí v obchodování s realitami :-) Navážu na články Nájemníci a majitelé I-III, abych to teda dovedla k nějakému konci a konečně se vykecala z toho, co se dělo koncem roku 2004, neb ještě dnes, když čtu ty poznámky, který jsem si tehdy dělala, mi běhá mráz po zádech.
V posledním článku tohoto tématu je napsáno, co se dělo v bytě, který jsme měli pronajatý jako poslední. Po oněch událostech konce října 2004 jsme se rozhodli, že je na čase učinit nějaký další krok a vykašlat se na hledání dalšího pronájmu, abychom zas nenarazili na nějaké podezřelé existence. Navštívili jsme jednu banku. Se žádostí o informace o poskytování hypoték. Z předběžného jednání vyplynulo, že bychom hypotéku v požadované výši dostali, takže se na ně můžem kdykoliv obrátit, pokud ta situace nastane. Jenže se nám to nějak rozleželo a když jsme vzali v úvahu dvoje stavební spoření, který už pár let nám oběma běželo u jisté stavební spořitelny (říkejme jí třeba Domeček), navštívili jsme ještě tuto. V našem městě má Domeček jakési malé ústředí a kanceláře se svými tzv. poradci. Hlavní stan je v Praze. Navštívili jsme paní poradkyni a z jednání s ní vyplynulo, že by to u nich též nebyl problém, že hypotéku bychom zkombinovali s úvěry ze stavebka a tím by bylo možné získat úplné pokrytí ceny nemovitosti.
No jo, jenže hlavní je ta nemovitost, že jo. A než žádáte o úvěr, musíte napřed znát konečnou cenu. Takže jsme dali inzeráty a na jiné inzeráty se ozývali. Teda ozývala jsem se já (polovička tehdy ještě pracoval v Praze a dojížděl domů jen na víkendy), byvše na mateřské dovolené s tříměsíčním miminem. První byt byl humus. Odporná špeluňa smrdící kočičinci a špínou a fuj a hnus. Ten kluk, co byt ukazoval mně a realitní agentce, ani nevěděl, jestli je v domě vůbec možnost plynového topení (podezřele vypadající karma v koupelně), tudíž vyvložkovaný komín na případné plynové topení, protože wafky už jsou dneska jaksi přežitek, že jo... Pak jsem viděla několik panelákových bytů – jeden maličký, ale pěkňoučký, žel na sídlišti na konci města, druhý obrovský 4+1, na tomtéž sídlišti, ale naprosto nešťastně řešený, třetí krásný, velký, prostorný, ale taky na sídlišti na konci města. No a potom ten, kde bydlíme teď. Ne moc velký, ne moc malý, řešený dobře a hlavně úplně úžasně umístěný. Cena: 1.090.000,-.
Realitka, která tenhle byt nabízela, mi odmítala dát kontakt na majitelku, i když jsme se už napevno rozhodli, jen jsme se na něj ještě chtěli podívat. Poslali agentku. Odkejvali jsme to. Provize pro RK (a zároveň záloha) dělá 50.000,- v hotovosti. Okamžitě. Nemáme je. Nebo spíš nemáme je v té chvíli. Drancuju konto, vyškrábávám co se dá a skládám ještě ten den 35.000,-. Majiteli realitky slibuju, že v pátek, až přijede manžel z Prahy, doručí odpoledne zbývajících 15.000,- a padá mi kámen ze srdce, že jsme to dokázali dát tak rychle dohromady. Tentýž večer volá majitel RK, že jestli by nebylo možné složit ještě dalších 50.000,-. Zamítám to jako naprosto nereálné (kde bysme proboha schrastili dalších 50 klacků?), tak prej jestli nám nemůže někdo půjčit... Posílám ho slušně do háje s tím, že tohle v podmínkách koupě není, takže bohužel.
Hned v pondělí telefonát, že u právníka je smlouva k podpisu a že se mám dostavit. Je tam i současná majitelka bytu, připadá mi jako normální, milá ženská. Za peníze z prodeje bytu si chtějí koupit domeček někde na dědině. Majitel RK říká, že cena domu, který chtějí, je menší než cena prodávaného bytu. Platím 1.500,- Kč za podpis smlouvy. Ve středu jede manžel mimořádně domů a podepisuje smlouvu taky. Hned ve čtvrtek ji nesu na Katastrální úřad – lhůta na vklad do katastru je ze zákona 60 dní. Ve smlouvě je doba splatnosti do konce roku 2004, čili nějaký měsíc a půl. Máme měsíc a půl na vyřízení hypotéky. Podle toho, co nám říkala paní poradkyně z Domečku, to není žádná hrůza a je to v pohodě.
Celé to bude složené ze tří úvěrů. Dva po 225.000,- ze stavebka a 590.000,- hypotéční úvěr. Podáváme žádost o úvěr ze stavebka v Domečku a žádost o hypotéční úvěr tamtéž, dokládáme potvrzení příjmů, potvrzení ručitelů (jsme měli s ručitelama štěstí), kupní smlouvu, výpisy z Katastru nemovitostí, znalecký posudek a fotky, je potřeba doložit potvrzení z leasingovky o tom, že řádně splácíme auto. Zjišťuju, že dokumenty k bytu (znalecký posudek a fotky a výpis z katastru) měl dodat majitel RK. Volám mu. Tvrdí mi, že tyto dokumenty má u sebe majitelka. Volám majitelce. Majitelka tvrdí, že to má RK. Volám znovu do RK majiteli – dělá, že pochopil, ale teď prý tam není, přijede za půl hodiny, mám tam na něj počkat a pak mi dokumenty dá. Mimino mám s sebou a tak tam i s tím miminem čekám na toho blba. Blb přijíždí (co by taky spěchal, že jo, když má svejch 50 klacků v kapse). Dostávám dokumenty a hned je nesu do Domečku. Domeček chce ještě fotku WC z bytu. Další den nesu do Domečku fotku onoho WC... Rozhovorem s majitelkou zjišťuju, že pan majitel RK lhal, když tvrdil, že cena z prodeje bytu pokryje cenu kupovaného domu, dozvídám se, že budou žádát ještě asi 300.000,- úvěr, aby si ten dům mohli koupit. Okamžitě mi začínají hlodat v hlavě pochybnosti o tom, co se stane, když se jim úvěr nepodaří získat, tudíž nebudou mít dostatek financí na koupi domu. Nebude problém s tím, aby se někam odstěhovali, až ten byt zaplatíme?
Platím 4.000,- za odhad, kterej si nechává dělat Domeček jen pro sebe a já do něj nesmím nahlédnout.
Papírová anabáze začíná... to be continued :-)))
19.03.2006
VEČERNÍ SPLÍN - Co běží hlavou
ale třeba bude ráno moudřejší večera. Nebo taky ještě blbější. Vyžleti se nemoc asi vrátila. Má teplotu a vypadá strašně. A to měla jít už zítra konečně po čtrnácti dnech do školy. Nepoznám, kdy mi vlastní děcko lže a kdy mluví pravdu. Tolikrát to na mně zahrála tak dokonale, že jsem jí to sežrala i s navijákem. Přišla na to, že z toho má různé úlevy a víc pozornosti. Jenže když pak náhodou mluví pravdu, nevěřím jí ani nos mezi očima. Jak z toho ven? Nemám na ni tolik času jako jsem měla dřív, když byla sama. Jak mám rozdělit svou pozornost spravedlivě? Jsou každá úplně jiná, naprosté povahové protiklady. Někdy je to všechno v pohodě, hrajou si spolu a někdy to na té starší vidím, jak se cítí ublížená a odstrčená, dělá Pupíkovi naschvály, jen aby řvala a vztekala se, což dovede moc dobře.
A tak se pořád a pořád a znova a znova musím přesvědčovat, že tohle prostě v životě už asi nikdy neskončí, starost o děti mi bude někde už navždy sedět v hlavě a ovlivňovat veškeré moje konání. Protože dokud nebudu mít pocit, že je všechno v pořádku, nebudu moct v klidu jíst, spát ani pracovat. Jenže osmiletýmu děcku nevysvětlím, že tím, že si vymýšlí něco, co není pravda, mi přidělává starosti a probudí ten strach, co sedí vzadu v hlavě a vyleze na svět vždycky, když se objeví nějaká nemoc nebo nějaká pochybnost, že je něco špatně. Má to svý ještě černobílý vidění světa a na mně je, abych se v tom vyznala. Jenže někdy nemůžu.
Když zůstávám s nemocným dítětem doma, hlodaj ve mně pochybnosti, co tomu zase řeknou v práci, že tam zase nejsem, že zase za mně dělá práci někdo jinej. Že co když někdo zjistí, že mě vlastně vůbec nepotřebujou a někdo si dá tu námahu a bude se snažit mě dostat tamodtud pryč. Hnusná pracovní atmosféra s pocitem viny, že jsem pracovník na nic a k ničemu, kterýho je třeba se možná zbavit. I když teď jsem doma po tom, co jsem byla dva měsíce v práci nepřetržitě. Jenže zas je to 14 dní, tak dlouhá doba... Všechno je o lidech a já mám pocit, že tohle záleží zrovna na takových, kteří nikdy nepochopí, že člověk pracuje, aby žil (a měl z čeho žít) a nežije, aby pracoval...
A tak tu sedím při nedělním večeru a bulím do klávesnice a vím, že to nějak dopadne, ale nevím jak a vím, že pořád je to jen nahoru a dolů a nahoru a dolů a už nikdy jinak...
17.03.2006
ŘÍKÁM DOST - Deník knižní panny
temným rysům lidských povah. Alespoň tedy na nějakou dobu. Za posledních pár dní jsem přečetla dvě knížky, no, ony byly docela tenký, takže to šlo rychle.
Ta první: Maria Hirse "Vím, jak chutná vzduch" (podtitulek Skutečný příběh modelky o boji s mentální anorexií)
Anorektička teda nejsem a ani jsem asi v životě žádnou nepotkala. Taky doufám, že nepotkám. A úplně nejvíc doufám, že ji nepotkám v osobě svých dcer. A když se podívám na naše Vyžlátko, do kterýho je problém narvat trochu normálního jídla, tak mám občas pochybnosti, jestli je všechno v pořádku (i když pamatuju sebe, byla jsem úplně stejná). Lákalo mě si trochu počíst o chování, který já nedokážu pochopit. Zajímalo mě to, co je spouštěcím momentem a jestli se takhle může zvrhnout chování normální holky. Asi může. Ale asi musí být ten charakter něčím nalomen. Podle mýho tahle holka až tak úplně normální být nemohla. Někde tam cosi muselo být, zmiňuje to sice jenom okrajově, ale asi to na celém problému mělo lví podíl. Dost otřesné bylo zjištění, že v tomhle případě nepomohla žádná nemocnice ani psycholog. Ale zas na druhé straně je povzbuzující, že dotyčná si nakonec, i když asi v poslední chvíli, pomohla sama, takže je to asi důkaz, že to přece jenom jde.
Ta druhá: Dave Pelzer "Dítě zvané ´To´" (podtitulek Příběh jednoho zápasu o přežití)
Tak tohle bylo fakt hustý a hnusný čtení. Matka, která týrala svýho syna. Údajně nejotřesnější případ týrání dítěte v Kalifornii za 30 let. Autorem knížky je ten kluk sám. Četla jsem to s otevřenou pusou, vyvalenýma očima a občas s představama, jak tu zrůdu odpornou vláčím za vlasy bahnem po zemi za to, co tomu děcku připravila za život. Jen škoda, že se tu nikdo aspoň okrajově nezmínil o nějakých důvodech, co ji k tomu jednání vedlo. Jestli jen chlastání nebo nějaká psychická porucha... Měla ještě další čtyři syny a takhle odporně se chovala jen k tomu jednomu. Ten kluk musí mít hodně silnou osobnost, že tohle přestál a dostal se tam, kde je teď.
Ani nevím, proč vůbec čtu tyhle knížky. Že by pátrání po nejčernějších rysech lidskejch povah? Čeho všeho jsou lidi schopný? Nějaká moje úchylka? Nevím, fakt nevím. Jistý je, že momentálně jich mám dost. Byly už tři za sebou, těm dvěma předcházela tahle.
Potřebuju nutně změnu. Trošku něžnýho čteníčka, který pohladí dušičku, zalahodí vybraným slohem a bohatou slovní zásobou. Z nějakých mně milých míst, s nostalgickými popisy atmosféry tamního prostředí... Jo, myslím, že už ji mám. Pouštím se do "Živé vody" od Marcela Pagnola...
16.03.2006
JABLEČNÁ SMRŠŤ - Můj chlívek
horem i spodem. A to jsem včera koupila plíny "Sleep and play" za těžký prachy. Tak do těch ani náhodou. Máme fakt nudnej život. Do dnešního dne mám paragraf na Vyžlátko. Teploty už nemá, ale zato má kruhy pod očima a zdravou lesní barvu, takže do školy pomašíruje až v pondělí. Zítra jsem měla jít do práce. Pupíček do jeslí a Vyžle k babičce. Včera dopoledne volala babička. Chtěla vědět, co prý má Vyžleti uvařit, aby to nebylo něco, co třeba nebude jíst. Po těch letech už mě nebaví jí to vymlouvat, že nemá vařit dvě nebo tři jídla pro každýho extra (bude tam zítra i se synovcem), jedno dědovi, jedno Vyžleti a jedno synovcovi. Protože vždycky když začnu brblat, že nemá na to brát takový ohledy a dělat se s několika jídlama, tak jsem rázně umlčena argumentem, že jí to přece vůbec nevadí. Jen škoda, že za pár dní se mi donese od švagrové, jak si zase babička stěžovala, že je z děcek utahaná... Ale už to neřeším. Naše Vyžle je tam tak jednou za čtvrt roku (narozdíl od děcek od švagrové) a náš Pupíček tam nebývá na hlídání vůbec.
V poledne jsem vyzvedla Pupíčka z jesliček a celou cestu jsem se bavila tím, jak každýmu chlapovi, kterýho jsme potkali, říkala nahlas "pani" a ještě se za ním vždycky otáčela a na každou partu výrostků volala "ahóóój". Pak se se mnou v postýlce hádala. Chtěla kokinko. Říkám: "Kokinko do postýlky ne." Pupík: "Aňo." Já: "Ne." Pupík: "Aňo." Já: "Ne." Pupík: "Aňo, aňo..." Devatenáctiměsíční dítě se se mnou hádá...
V podvečer přišel polovička s tím, že by chtěl spáchat nákup bot na squash a nabídl, jestli bysme do nákupní zóny nechtěli jet s ním. To neměl dělat. Vzpomněla jsem si, že tam vlastně potřebujem i do Kárfu, protože docházejí prdelní ubrousky (to jsou ty vlhčený dětský na utírání kaďáku). Při nasedání jsme zjistili, že rádio, co už čtvrt roku nechce hrát, najednou zase hraje (asi mu ty mrazy nesvědčily), což polovička hezky okomentoval, takže od baráku jsme vyjížděli za zvuků rozladěnýho rádia a slovního doprovodu našeho Pupíka: "o p-deje, o p-deje". Je zajímavý, jak tohle děcko z vyslovené věty pochytí dycky jen tyhle slova. Asi má cit pro hlasovou intonaci :-)))) V půlce cesty do Kárfu se Pupík v autě poblila. Dojeli jsme až na parkoviště, shlédli zkázu, zpacifikovali zkázu a vzhledem k tomu, že toho nebylo moc a to grcání vůbec nesmrdělo, byly to jen vyblitý jabka a šlupky z jablek, co jedla hodinu předtím, rozhodli jsme se, že to risknem, neobrátíme to domů a zůstanem u původního nákupního plánu.
Takže za prvé – koupit ubrousky. Ještě než jsme tam došli, stihli jsme Pupíkovi koupit kalhoty (ale sakra, až u pokladny jsme zjistili, že zrovna tyhle tu slevu nemají...). Další události se odbývaly tak, že jsme Pupíka honili po Kárfu a tahali ji od zahradního traktorku, o kterém si myslela, že je to houpadlo na prachy a mermomocí si do něj chtěla vlízt, koupili tři balíky ubrousků a u kasy dvě balení skořicových mentosek (miluju je), zavězeli na dost dlouhou dobu na pravých houpadlech, ve kterých skončilo několik našich desetikorun a při té příležitosti vypili kafe a zhltli něco málo z fastfůdu (kromě Pupíka, ta kvůli blití měla zapovězeno).
A za druhé – polovička prohlásil, že chuť na nakupování bot ho nadobro přešla, takže na to kašlem a jedem domů...
Ráno jsme budili Pupíka na kakao. Kakao odmítla. Varovnej signál. Posadila jsem ji na nočník, do kterého vzápětí nakladla za hodně podezřelých zvuků neskutečný množství neskutečně smradlavé a nechutné hmoty. Byl to shodou okolností její první úspěch, kdy se jí podařilo vykakat do nočníku, jenže se toho výtvoru tak vyděsila, že pak už nechtěla sedět ani náhodou... Pět minut nato pogrcala koberec, tričko a punčocháče. Zas jenom jabkama. Sbalila jsem ji a vzala ji k doktorce. Takže zejtra do háje a né do práce. Do příštího čtvrtku další paragraf. Mnoho posraných plín...
Ale hurá, už dvě hodiny se neposrala :-). Horší je, že se začíná shánět po jídle. Může dnes jenom čaj a kousek banánu. Při jejím apetitu to vidím na lítý boj kdo s koho.
11.03.2006
ALLÁH NENÍ POVINEN - Deník knižní panny
být spravedlivý ve všech svých věcech tady dole. 
Včera jsem ji dočetla. Tuhle knížku, co napsal Ahmadou Kourouma. Název je v názvu příspěvku. Musela jsem si nechat alespoň čtyřiadvacet hodin na to, abych to trochu vstřebala. Šílené, děsivé, brutální čtení. Alespoň pro člověka naší zeměpisné šířky.
Napsal Afričan, pocházející z míst, kde se kniha odehrává. To je Pobřeží slonoviny, Libérie a Sierra Leone. Napsal to tak, jako by tenhle svůj příběh vyprávěl zhruba dvanáctiletý kluk. Osud kluka, který poté, co přišel o oba rodiče, vydává se s domorodým podvodníčkem z Pobřeží slonoviny do Libérie a následně do Sierry Leone za svou tetou, která by ho měla dovychovat. Při jejím hledání nás vyprávění zavede do prostředí "kmenových válek" (které až tak kmenové nejsou) 90. let 20. století (což je doba celkem nedávná), mezi takzvané dětské vojáky, guerilly bojující proti sobě, do šíleného a absurdně násilného prostředí, kde lidský život neznamená vůbec nic...
"...Posbírali mrtvé. Hodně mrtvých. I přes jejich muslimské a křesťanské fetiše granáty roztrhaly a rozmetaly čtyři dětské vojáky. Byli víc než mrtví, byli dvojnásob mrtví. Jejich zbytky byly zakopány do hromadného hrobu s mrtvými. Ve chvíli, kdy se jáma zavírala, se Johnson rozplakal. Byla to psina, vidět takového arcibanditu, zločince jako Johnson, jak usedavě brečí, tolik, tolik se na ECOMOG zlobil. Vzal si na sebe při té příležitosti mnišský hábit a modlil se a modlil. Říkal jako světice Marie-Béatrice, že dětští vojáci byli boží dítka. Pánbůh dal, Pánbůh je zas vzal. Bůh není povinen být vždycky spravedlivý. Díky, dobrý Bože. Vydalo to za pohřební řeč, to mě zprostilo toho, abych musel říkat pohřební řeč já, když na ninemám chuť. Ano, díky, dobrý Bože.
Jenže při obsazení diamantonosného a zlatonosného města bylo tolik mrtvých, tolik krve, že všichni z té oblasti utekli. Nikdo se nechtěl vrátit; sdružení správci už se nechtěli vrátit. Bez sdružených správců nebyla žádná těžba, žádné poplatky, žádné americké dolary. Johnson se ocitl v situaci, kterou poznal už před útokem na diamantonosné město. A čas tlačil, vojáci a jejich rodiny, dětští vojáci i muži z roty začali bručet. Podstoupili moc zbytečných obětí; byli netrpěliví. Bylo potřeba něco udělat, gnona-gnona něco najít..."
Musím říct, že přečtení téhle knížky mi umožnilo udělat si na tuhle část světa trochu jiný názor. Je něco jiného občas sledovat ve zprávách události vytržené z kontextu než získat ucelený pohled a mrknout na to v trochu širších souvislostech. Já ho nemám ani teď a možná ho nemá nikdo, asi neexistuje jednoznačný názor, co je v téhle části země špatně a co s tím, aby tu lidé neumírali jako mouchy hladem a nepodřezávali si vzájemně hrdla.
Na závěr jen tolik: koho tahle problematika zajímá nebo mu není úplně ukradená – vřele doporučuju. Je to strhující a fascinující čtení.
Ale jestli máte slabší nervy nebo slabší žaludek, radši se do toho nepouštějte...
7.03.2006
PERTE SE A ŽERTE SE - Co běží hlavou
taky co jinýho byste celej den dělali, že jo? Poslední dobou mám smůlu na lidi, kterým říkám "užírači". Užírač je jedinec, žijící na omezeném a většinou uzavřeném prostoru (eventuelně pendlující mezi dvěma prostory), jehož hlavní činností, jak přežít zase dalších čtyřiadvacet hodin, je NIC...
Sedí doma (nebo poblíž) celý den, každý den, dělajíc stále ty stejné úkony. Užírač nemá žádné kamarády a známé, se kterými by trávil čas. Většinou nemá vlastní rodinu (nebo alespoň takovou, která by byla ochotná s ním trávit občas nějakou dobu). Užírač také nemá žádné zájmy (snad kromě čučení na televizi) a když už, tak zájem jediný a jednostranný, kterým jest zcela pohlcen. Většinu dne, kdy je vzhůru (a možná že i když spí) tráví užírač tím, že v mozku přemílá sám sebe. Svou osobu jako středobod světa. A těch pár ubohých podnětů a zážitků, které ho za jeho jednotvárně prožitý den potkaly... A užírá tím sám sebe.
Ten první bydlel v baráku vedle nás, v dvoupodlažní oprýskané vilce se zahrádkou. Rozvedený (nebo svobodný) žil na hromádce s jednou docela příjemnou paní. Nevím, jak to s ním vydržela. Půlka toho domu patřila jeho sestře, která ji prodala jistému mladému páru. Mladí se nastěhovali a pak to začalo. Nadávky, práskání dveřma, dělání naschválů – občas to bylo slyšet až k nám přes zahradu. Nemohl je vystát. Sousedi z druhé strany jeho baráku jsou naši známí. Teprve nedávno nám popsali, jaký martýrium si s ním zkusili, když koupili oni kdysi před lety svůj dům. Nekonečné stížnosti, obviňování, že KRADOU SLÍPKY, vyhrožování, vymýšlení krávovin. Pak radši postavili dvoumetrovej neprůhlednej plot z té strany, kde s ním sousedili. Aby měli aspoň trochu klid.
Ten druhý užírač byla dcera paní majitelky našeho posledního pronajatého bytu. Třicetiletá, dosti pohledná svobodná holka. Trvalo mi nějakou dobu, než mi došlo, že to, že ji skoro nikdy nevidím vcházet a vycházet do domu, není tím, že by měla třeba náročnou práci, ale tím, že nemá práci žádnou a prostě nikam nikdy nechodí. Zatrpklá matka, naštvaná na celý svět, držela svou dceru doma asi tak dlouho, až z ní udělala svou mladší kopii. Jenže o poznání zatrpklejší a naštvanější na celej okolní svět. Ze začátku se chovala mile, byla sdílná a chtěla si povídat, když jsem ji kdysi pozvala na čaj, tak očividně ráda šla. Ledacos tehdy na sebe prozradila, co mi tak trochu napovědělo, v čem je možná zakopaný pes. Ale nevěděla si se svým životem rady. Neuvěřitelně naivní na svůj věk, nezkušená, myslela, mluvila a jednala jako šestnáctiletá holka. Můj manžel je vždycky a za všech okolností slušný a galantní k ženám. A k ní se choval stejně jako ke všem ostatním. Když se ale narodila maličká, tak se její vztah ke mně rapidně změnil. Přestala odpovídat na pozdravy, vyhýbala se mi, posílala pro nájemné matku nebo radši neotevřela vůbec, pokud byla doma sama. Bylo mi to jedno, objasnilo se to až mnohem později. A taky mi to tehdy došlo. Ve své naivitě si asi začala něco namýšlet ohledně mýho chlapa, se kterým občas promluvila na chodbě a když se narodilo mimino, tak to asi nějak nemohla rozdejchat. To, co z ní potom vylezlo, když si zavolala mýho muže na pohovor mezi čtyřma očima, se dá vysvětlit jedině tím, že půl roku seděla doma a dvacetčtyři hodin denně se užírala tím, co má a co nemá, co mám a nemám já a co by mohla nebo nemohla mít, kdyby... No jo, co takhle doma dělat, že jo, když celý dny nevystrčíte nos a z toho půl dne máte v celým bytě zatažený rolety...
Třetím užíračem je ten blbeček zespoda. Včera mu zase hrabalo. Začal mlátit do naší podlahy v půl sedmý večer. Když jsme mu odpověděli stejným, přiletěl na nás. Manžel mu řek, že tu nikdo nic špatnýho nedělá a přibouchl mu před nosem. Mně to dneska nedalo a zavolala jsem paní, co nám tenhle byt prodala. Chtěla jsem se jí zeptat, jestli s nima někdy měli nějakej problém nebo jestli je porucha čistě na našem přijímači. Hurááá, neníííí. Měli s nima problémy úplně stejný, akorát že holt neměli maličký dítě, tak jim pro změnu vadilo, když si nahlas povídali v kuchyni :)))) A že to prej dělaj všem dokola, u koho mají pocit, že jich "omezuje" v jejich klidu. A těch drbůůů, co jsem se dozvěděla během toho chvilkovýho telefonátu :))) I když všechny drby potvrdily to, co si dávno myslím – starej mládenec a zatrpklá matka, bez známých a přátel, bez zájmů a bez smyslu života. Tak co by celej den dělali, že jo? Tak se rochní ve vlastní ublíženosti a užíraj a užíraj a užíraj...
Užírači jsou asi věční. Jsou všude a asi se i množej :)
6.03.2006
LEONARDOVY ŠIFRY - Deník knižní panny
nějak nenaplnily moje očekávání. Ušťouraný čtenář jméno mé... 
Tak jsem si konečně doplnila mezeru ve vzdělání a prokousala se Šifrou mistra Leonarda, bestsellerem, který napsal Dan Brown. Vyškemrala jsem ji k vánocům, takže Ježíšek mi přání splnil (v knihovně nemožné sehnat), ale většinou kupuju knížky, ke kterým tak nějak tuším (nebo doufám), že se budu vracet. No, o téhle to asi říct nelze. Hlavně proto, že je to o napětí (což je při druhém čtení asi pasé), ale nejen proto.
Jsem asi ušťouraný čtenář, ale jaksi to nenaplnilo moje očekávání. I když musím říct, že hlavní zápletka je originální (alespoň pro mě) a taky hlavní myšlenka knížky mi poněkud pohladila ego. Ona je to totiž fikce o tom, že podstata křesťanského náboženství – Ježíš jako Boží syn – je možná jen velký podvod, který spáchala církev, aby zahladila stopy po tom, že všechno bylo možná docela jinak. Že existovala a měla by existovat rovnováha mezi mužským a ženským prvkem. Že kdysi kdosi uměle potlačil, převrátil a zmrzačil tuhle rovnováhu, postavil ženu a ženský prvek do pozice něčeho méněcenného, nečistého... Že žena a ženskost je nízká, ďáblem poznamenaná a jediný čistý, dokonalý tvor na světě je muž, protože Bůh to tak chtěl... Jako ateistka a ženská k tomu jsem pocítila trochu zadostiučinění, že tahle knížka zvedla církvi mandle, patří jí to... I když to na jedné straně nechápu, jde přece čistě o fikci – ale znáte to, o té potrefené huse... :)))
K příběhu samotnému:
Jsem trochu na rozpacích, protože jsem popravdě řečeno čekala trochu brilantnější zápletku, trochu víc propracovanou. Perfektní rozehrání děje na začátku ale postupně přešlo do honby za "záhadou", jenže jaksi utaženou za vlasy. Dva hlavní hrdinové jsou prostě geniální, na všechno přijdou během chvilky, v průběhu jediné noci odhalí několik zakódovaných skrytých hádanek za sebou, mezitím stíhají utíkat policii, hledat pomoc, odletět do jiného státu, brát zajatce atd. atd. Za nimi policajt jako honicí pes bez inteligence, nelogicky přehlížející jasné skutečnosti... Zkrátka moc akce je někdy na škodu... A taky některé hypotézy vyřčené v knize jsou už podle mého víc než přitažené za vlasy – kupříkladu skrytý symbol Máří Magdalény v postavách Disneyových pohádek mě fakt pobavil – obzvlášť Ariel, malá mořská víla... Ale vím já, možná ten zrzavý kýč v sobě fakt skrývá poselství Převorství sionského...
Škoda, že totožnost hlavního padoucha je zřejmá zhruba od poloviny knížky. Takže překvapivé rozuzlení se nekonalo. A i když ke konci i policista zmoudří a závěr knihy je takový, že ani jiný být nemůže (ale zajímavý), můj celkový dojem ze čtení téhle knížky je poněkud rozpačitý. Je dobrá, lepší než většina knížek podobného žánru, ale výborná ne.
5.03.2006
ODPOLEDNÍ SEN - Můj chlívek
Co má na svědomí pečené vepřové plecko a hromada zelí... Máte rádi odpoledního šlofíka?
My měli k obědu vepřo bramboro zelo, pak jsem zalezla do křesla, vzala do ruky knížku, nad kterou se mi začaly zavírat oči. Přesunula jsem se na gauč, manžel se přidal a spolu jsme usnuli i přes chvilková vyrušení, když se holky nemohly shodnout, pořvávaly nebo moc dupaly :)) Byl to první šlofík tohoto druhu po roce a půl...
Zdál se mi sen.
Jsem v domě u mých rodičů (který vypadá trošičku jinak než ve skutečnosti). Rodiče tam nejsou, jsem tam já a manžel a pak ještě kdosi, ale nevím kdo. Je podvečer a závěsy jsou zatažené. Nakouknu za závěs a přes párou zašlé okno vidím, že je venku nějaké žlutooranžové světlo. Otírám zašlé sklo a přes kapky vody vidím, že je to krásný západ slunka. Volám na manžela, aby se šel podívat, že je to krása. Otevřu okno, najednou je všude žluto. Nejde mi do hlavy, proč je žluto od slunka i na zemi... Najednou pochopím – je to voda. Všude. Hladina vody se táhne po polích do nedohledna a v ní se odráží ten žlutý západ slunka. Mrknu ke dveřím, které jsou v tomhle snu na místě zadní branky od zahrady a vidím, že dovnitř už prosakuje voda. Chytám hadry a cpu je do škvíry pod dveřmi, ale je mi jasné, že je to k ničemu. Jdu k oknu a venku vidím loďku s nějakými lidmi, vystupují z loďky, brodí se vodou k domu a přes okno slyším otázku: "...kdo tady bydlí?" Otvírám okno a volám: "My, my tu bydlíme." A on odpovídá: "Připravte se, za chvíli tady máte..." To poslední slovo nerozumím, štve mě to.
Pak jsem se probudila. Fuj, zas mi ta voda leze na mozek...
3.03.2006
SAUNĚ ZDAR! - Kde co lítá...
Vaří se krev, nohy šlapou po námraze a z těla stoupá pára... Na dva dny jsem opustila rodinu a odjela si užívat do hor. Nebo spíš na jeden den – čtvrtek – dnes už jsme jeli domů. Hory na vrcholu sezóny neznám, jsem totální a naprostý nelyžař, lyžování mi od dob povinných lyžařských výcviků nic neříká, takže v zimě do hor jedu jednou za x let.
Já to fakt nemusím. Naštěstí mám pro tyhle případy sparingpartnerku, která je na tom stejně jako já, takže plán byl jasný – nějaká procházka, dobrý obídek, pak zase procházka a pak SAUNA. Saunu prostě miluju. Recepční nám řekla, že se máme zeptat odpoledne, jestli je volno a že sauna je společná.
Když jsme tam odpoledne dorazily, na otázku, jestli je volno, nám recepční řekla, že ANO. Pak se zeptala, jestli tam budeme jenom my dvě nebo jestli jde ještě někdo s náma. Co byste si po tomto mysleli? My nabyly dojmu, že v sauně nikdo není a že tam budem samy. Už v šatně jsme ale slyšely za dveřma nějaký hlasy. Nebylo mi to divný, vedle jsou masáže a vířivka. Když jsme ale otevřely dveře, zjistily jsme, že stojíme v odpočívárně, kde na jediných třech lehátkách leželi tři chlapi! No, smířily jsme se s tím, že se o místo budem muset dělit se třema chlapama – to ještě není tak zlý, při troše dobrý vůle to půjde se střídat... Pak jsme našly dveře od sauny a já si sundala brýle a nechala je v odpočívárně...
První, co mi v přítmí padlo do mých poloslepých očí, byla ženská ležící přes půl spodní lavice. Pak jsem tak mlhavě rozeznala další tři chlapy. Když jsme se vmáčkly na jediná prázdná místa, což byla lavice úplně nahoře, v duchu jsem se rozloučila s nějakým střídáním a proklínala recepční... Společná sauna mi nevadí, ale musím s tím jaksi dopředu počítat, tohle byla rána pod pás :)))
Miluju ten pocit, kdy mám dojem, že mi z těla kůží odchází všecko špatný, venku v tom horku se to uvaří a člověk vyjde jako znovuzrozenej. Když jsme měly dost, vyrazily jsme hledat ochlazovací bazének. Na dveřích cedulka, když jsme ale otevřely dveře a vlezly do místnosti, kde měl bazén být, hledaly jsme ho marně, než jsme si všimly, že hladina a vstup do bazénu je ve výšce asi 180 cm nad podlahou a do bazénu se leze po žebříku. Ale bylo to super, bylo tam okno dokořán a na zemi námraza, takže jsem poprvý zažila, že mi z těla stoupala pára. Nádhera.
Po prvním kole druhé kolo – chlapů začalo přibývat. Pak přišel jeden. Já jak nemám ty brejle, tak nevidím ani obličej, natož něco jinýho :)) Tak jediný, co jsem rozeznala fakt dobře, byl pěknej malej zadek a vypracovaná postava. Když se nám už vařily hlavy, vypadly jsme k bazénku. A ejhle – ten chlap vzápětí za náma. A teď si představte ten vstup do toho bazénku – jak ženská leze po tom žebříku do té téměř dvoumetrové výšky nahoru... a pak zase dolů... s holou prdelí (a nejen prdelí). Von stál pod sprchou a nepokrytě čuměl. Nu což, říkaly jsme si pak, třeba to byla nááááhoda a nedošlo mu to... :-)
V odpočívárně jsem si vždycky mohla nasadit brýle, takže jsem si dotyčného prohlídla – jo, pěknej chlap, moc pěknej, velkej nos měl :). Zbývalo nám slabé půl hodinky na třetí kolo. Leč po větě: "Radši pojďme, ať to stihnem," se urychleně zvednul a mazal do sauny zároveň s náma. Množství chlapů stále houstlo. Zase na nás zbyly místa až úplně nahoře. Pak se dotyčný zvedl a zmiznul do bazénu. Hlavy se nám vařily a my čekaly, až z té místnosti vypadne... A ono nic. Bazén došplouchal a von nikde. Spustila se tam sprcha. Mně se už dělaly mžitky před očima. Sprcha tekla. Krev mi bublala v těle a ta pitomá sprcha pořád tekla a von pořád nikde... Nakonec jsme to nevydržely, vypotácely se ven a polomrtvý vlezly k bazénu. No jasně, milej zlatej stál pod sprchou a celou dobu ten zmetek čekal, až vylezem, aby si tu podívanou ještě jednou užil :-))) Tak ty naše prdele viděl ještě jednou hezky zespoda, protože stoupnout si vedle něj pod sprchu by si stejně ani jedna z nás nezkusila :))
Když jsme se vrátily na odpočívárnu, ležel na lehátku a nepokrytě čučel. Takovej ten pohled: "Tak, holky, jsem to všechno viděl, copak bude dál?" Zvedly jsme se a radši zmizly do šatny, čas na další kolo už jsme neměly a dělat, že ho nevidíme, se nám už taky nechtělo... Chechtaly jsme se tomu za dveřma a kroutily hlavama, co na nás proboha viděl – dvě poněkud povadlý a nijak vysportovaný potřicítky po dvou dětech – zrovna on, kterej to vůbec neměl zapotřebí :-)) Ale jak byl dobře rostlej celej, tak byl prej dobře rostlej i dole (já to neviděla, já v sauně bez brýlí nic nevidím – čestný slovo :-)))
Nicméně jsme se shodly na tom, že to s náma ještě asi není tak marný, když za náma tak běhal (a při pohledu na naše tělesný schránky se ironicky neusmíval).
SAUNĚ ZDAR! A SPOLEČNÉ ZVLÁŠŤ!!! :-)
|
