29.09.2006
KOSTLIVCI VE SKŘÍNI - Můj chlívek
se prozatím nekonají :-)Včerejší svátek jsme strávili svátečním umejváním oken (myl Polovička) a taky svátečním praním a škrobením záclon (činila já). Nuž konečně se nám doma rozsvítilo. Chudáku mužovi zůstalo umývání oken na krku od doby žití ve čtvrtým patře, kdy já toho nebyla schopná pro svou hrůzu ze zřícení se na chodník i s kýblem a hadrou v ruce. Umejvala jsem potom akorát v našem posledním pronajatým bytě, co byl v přízemí, kde byly kastlový dvojitý obrovský okna a bylo jich tam 10, v šestým měsíci těhotenství, načež jsem prohlásila, že mám naumýváno na pětiletku dopředu a vod tý doby miluju svýho okna umývajícího muže ještě víc, protože co kdybych zas pro změnu vypadla z prvního patra, že jo ;-) Dneska jsme se prošli po městě, objednala jsem kytku na pondělní pohřeb, Polovička si koupil řemen do obleku, aby mu nespadly gatě. Při cestě zpátky jsme vzali Pupíčka na nádraží, protože chtěla vidět vlaky. Nikdy tam ještě nebyla (ač bydlíme kousek) a dopadlo to tak, že poté, co viděla dva rychlíky, jedno pendolino, tři nákladní vlaky a dvě posunovací lokomotivy, odmítala jít odtud pryč a řvala jako tur přes celej nádražní vestibul. Jo, je po mně, já vlaky miluju a obdivuju dodneska a výlet na vlakový nádraží mě jako dítě plně uspokojoval, k občasné nelibosti rodičů, kteří na tomhle výletu nic tak zázračnýho neshledávali. Když jsme vyzvedli Vyžlátko z družiny, od prvního okamžiku, kdy vykoukla ze dveří, zdála se mi divná. Někdy si říkám, že jsem paranoidní a že si divný výrazy svý dcery jen namlouvám, jenže ono se dycky dřív nebo později ukáže, že mi moje intuice nekecá, že se něco děje. Většinou to na mě vybalí po pár krocích, nejpozději po příchodu domů, a je v tom blbá známka, hádka s kámoškou nebo něco podobnýho. Dneska nic. Nic jí není. Nikdo jí nic hnusnýho neřek. Nemá žádnej průšvih. Nedozvím se nic hroznýho na třídních schůzkách. Nepohádala se ani s kámoškama ani s Tomášem... Hlava mi tiše šrotila možnosti, co se zase za kostlivce objeví v sešitech, žákovský, aktovce, skříni... Po hodině v pokojíčku:
"Mamí, přijdeš sem za mnou a budeš si se mnou chvilku povídat?"
"O čem?"
"No tááák... "
"Tak o čem?"
"No tááák, o holčičích věcech..." (hlavou mi blesklo, že jí snad někdo řek, jak se doopravdy dělaj děti i se všema anatomickejma podrobnostma a odbornejma názvama...)
"Mají ty holčičí věci něco společnýho s tou blbou náladou?"
Vezmu klubko a háčkování a sedám na postel.
"Tak ven s tím."
"Mami, když Monika mi řekla, že Tomáš byl předtím její a že ho chce teď zpátky..." Dlužno přiznat, že mi znatelně odlehlo. I když mě poněkud znepokojuje, že já tyhle záležitosti řešila až někdy v sedmé třídě, nikoliv v osmi letech...
26.09.2006
KONEC - Co běží hlavou
bez nového začátku.Byli spolu skoro šedesát let. Byli spolu pořád. Spolu pracovali. Spolu vychovávali děti. Spolu. Spolu se škorpili. Spolu vstávali a spolu usínali. Před pár lety jeli spolu navštívit příbuzné až do válkou rozmlácené Banja Luky. Kdysi spolu udělali z vysídleného sudetského statku krásný dům, opečovávanou zahradu. Spolu čelili nepřízni osudu, nepovedeným životům svých dětí, nepovedeným životům svých vnoučat. Spolu se radovali z dobrého a spolu by se pro ostatní rozdali. Spolu spoléhali sami na sebe, jeden na druhého. Spolu se snažili zvládat ubývající síly a přibývající zdravotní problémy. Je konec. Spolu skončilo. Dědeček umřel.
Od poloviny devadesátých let se bil s leukémií, dolů a zase nahoru, několik špatných období zase vystřídala dlouhá období dobrá, v nemocnici odmítal zůstat dýl než bylo nezbytně nutné, nechtěl nikoho žádat o pomoc, zvyklý se celý život starat sám o druhé. Pevná, tvrdá a upracovaná ruka s průsvitnou kůží plnou modřin. Koncem srpna mu bylo 78 let. Narozeniny strávil v nemocnici, vlastním tělem zrazován. Jako děcka na prázdninách jsme mu říkávali "dědinek". Myslím na babičku, jak bude teď v tom obrovském domě sama. Nezapomenu.
OD VEČERA DO RÁNA - Můj chlívek
Při včerejší hodině (dvouhodině) v jazykovce jsem vděčná za ten maličký náskok, který mám díky samoučení před třemi lety, ta slečna, co jazyk učí, začala šíleným tempem, kdybych se s tím nikdy nesetkala (jak jsem na začátku hodiny tvrdila), asi bych se v tom totálně ztratila. Ale obavy se nenaplňují, nejsem v kurzu jediná mýho věku, i když jsme v menšině. Na konci hodiny už nezvladatelně zívám, je osm hodin večer a já od pěti od rána vzhůru. Po příchodu domů jsem ráda, že se dovleču do koupelny, omrknu Zoufalé manželky a padnu do postele, usínám okamžitě. Zdá se mi sen, že rodiče opustili záplavovou oblast, kde bydlí, a přestěhovali se jinam. Prší, ale svítí slunko, vzduch je zlatý tím deštěm i sluncem a podzimem, stojíme před jejich novým (starým) domem na kopci a koukáme se, jak voda v zářivých a lesklých proudech teče s kopce dolů, k jejich (našemu) bývalému domovu, dívej, tati, ještě že už tam nebydlíte, dole je vidět hladina vody zaplavující stromy a domy... Jedeme tam a voda opadá a rodiče se vrací zpátky do starého domu, prý když je voda pryč... Zvoní budík na mobilu. Ze zrcadla v koupelně se na mě dívají opuchlé oči a zoufalý rozcuch z přerostlého "účesu", ploužím se po bytě s odhodláním to dnes v práci podstatně zkrátit, na ulici nechám ujet tramvaj, jdu městem pěšky s hlavou plnou myšlenek na milion věcí, nechci se dělit o svůj obličej s cizíma lidma, ještě ne, ještě je skoro tma. Chce se mi někam zalézt a zachumlat se. Nesplnitelný přání. Na zastávce v opačném směru pocítím chuť sednout do právě stojící tramvaje, je prázdná, chtělo by se mi nastoupit, posadit se a jezdit městem pořád dokola, dokola, dokola... z konečné na konečnou – teď ráno. Co na tom, že město dnes ráno smrdí po veřejných záchodcích?
24.09.2006
KONEČNĚ - Můj chlívek
jsme se dočkali :-)Pod tlakem fekálních událostí jsem včera krmila Pupíčka hroznama, broskví, čočkou na kyselo a nalejvala džusem s vlákninou, leč výsledek se nedostavil, jednalo se totiž o den "mezi". Obvyklé příznaky "ucpaného dítěte" se dnes nekonaly a kolem poledne skončil v nočníku nečekaně jeden pomenší bobek. Krmení hrozny a hruškama a napájení džusem pokračovalo i dnes, což mělo vcelku nečekanou dohru v podvečer, kdy se ze hry s Vyžlátkem z pokojíčku ozvalo "Chci kakat!" Pupík naběhla k nočníku, já naběhla k ní a když jsem jí sundala tepláčky, uviděla jsem něco, co mi hodně, ale opravdu hodně připomnělo jednu ze závěrečných scén filmu "Ace Ventura – zvířecí detektiv", pro ty, kteří to viděli a pamatují si to, situaci přesně vystihuje věta z toho filmu: "...pak je to nejhorší případ hemeroidů, jaký jsem kdy viděl...". S touto větou jsem ji zvedla, ukázala zadkem k Polovičkovi, odnesla ji do vany, sundala kalhotky, "megahovan" se vykutálel do vany, posléze sebrán a doručen tam, kam patří.
Ano, zdá se, že léčba zabrala ;-) Dosti však fekálních řečí, mám totiž trému. Zítra večer mě čeká první hodina v jazykové škole, po mnoha letech se mám učit – slovíčka a další věci, odhodlána k rozvoji svého krnícího mozku jsem si zaplatila jazykový kurz jazyka nikoliv dnes tolik žádaného a potřebného jako je angličtina. Dosti bylo již angličtiny, jsem věčnej začátečník a nikdy jsem se nedostala dál než k nepravidelným slovesům. Chce to změnu. Tiše a nesměle doufám, že se tam vyskytne i nějaký jiný podobný zoufalec jako já a že se nebudu vyjímat mezi ambiciózními mladíky a mladicemi jako pěst na oko.
22.09.2006
VO HOVNĚ - Můj chlívek
a to doslova :-) Slabší a prudérní povahy ať nečtou.Těším se, až se budu moct přestat starat o Pupíkovo vylučování. Neboť sotva se nám podařilo ukončit plínky přes den a ponechat jejich používání ještě zatím pro jistotu na spaní, vyskytnul se jiný problém. Jmenuje se "ucpané dítě". Poté, co jsem v duchu jásala nad ukončením utírání hovňousů rozmatlaných po celém zadku v důsledku kadění do plínek, protože mlíčkový hovínka nesmrdí, zato jakmile skončí čistě mléčná strava a jen postupně úplně nahrazena stravou běžnou, vykazuje vylučovaná hmota plně vlastnosti hmoty normálního dospěláka, vyskytnul se problém ucpaného dítěte, což se projevuje jedním pohodovým dnem a dále během doby, než se podaří vypudit další "hovan" (jak to Pupík nazvala), pak dochází k různému kňourání, výkřikům: "Já nechci kakat!!!" a "Bolí p-dejka!", válení se po zemi, funění a výskyt kruhů pod očima, což trvá libovolně dlouhou dobu, přesněji do doby, než se mi podaří protestující a smrdící (protože prdící) děcko pevně uchopit a násilím posadit na nočník, kde je slibováním a vyhrožováním posléze přece jen donuceno nakonec hovňouse uložit na dno nočníku. A že ten výsledek většinou opravdu není přehlédnutelný... Já bych se na to vykašlala, jednou to ven musí, jenže když to nechám bejt moc dlouho, je výsledek ještě nepřehlédnutelnější, tudíž větší a větší útrapy děcku způsobující. Včera večer, když jsem vlezla do postele a spravila jí peřinku, zažila jsem opravdu, jak vypadá "zatopit si pod peřinou" a v přesvědčení, že výsledek už musí být v plíně, soudě podle toho odéru, co se na mě vyvalil, jsem ohmatávala zadek, abych posléze zjistila, že to vyvanulo a v plínce nic není. Jáááj, smrádek ale těplučko :-) V ledničce broskve a hrozny. Zejtra kupuju džusy. To by v tom byl čert, aby to nezřídlo :-)))) Během prvního měsíce po narození mě ohazovala tou žlutou nadílkou pravidelně, od vlasů až po podlahu s takovou kadencí a nepředvídatelností, že na to do smrti nezapomenu. Já nevím, že to musí být furt z extrému do extrému. Obávám se, že poetiky a romantiky se na tomhle blogu nedočkáte... ;-)
20.09.2006
JAK TO UDĚLAT - Můj chlívek
aby nebylo dítko za lajdáka? Nebo fakt lajdák je?V neděli večer nachystám Vyžlátku věci do školy. Pro jistotu. Ostrouhat pastelky. Srovnat do pouzdra. Naskládat do aktovky. V pondělí večer udělám totéž. "Jé, mamí, tys mi nachystala věci, to je bezva..." Není to dobrá vůle, je to jen sebeobrana před chvílema, kdy se o mě pokouší infarkt. V úterý ráno v šest hodin dooblíkávám Pupíčka, češu culíček, uklízím po snídani a diriguju k odchodu. Vyžle stojí u dveří, obutá, a otráveně se rejpe v klíčích.
"Kde máš aktovku?"
"Jé......"
Aktovka dána na záda.
Vedu Pupíka za ruku, jdeme do družiny. Jsme pár desítek metrů od školy a mě napadne:
"Kde máš papuče?" a tiše doufám, že pytlík s přezůvkama je někde uvnitř v aktovce...
Není.
"Jé......."
Při představě, že se musíme všechny tři vrátit až domů pro blbej pytlík s přezůvkama, se o mě pokouší mrtvice. Ale je mi líto těch novejch ponožek... A studený podlahy celej den pod nohama, to je taky dost divná představa. A taky jak to bude vypadat před jejich novou třídní učitelkou?
Vleču Pupíka za sebou zpátky domů a bublám jak kotel před výbuchem...
Do práce přijdu pozdě... *** Dnes jsem se ulila z práce dřív, aby si Vyžlátko stihla udělat úkoly ještě předtím, než budeme muset do města, kde vyzvednem Pupíčka z jeslí a Vyžle tam zůstane až do půl sedmé na zkoušce sboru.
Po příchodu domů:
"Jé, mami, Monika mi asi vzala sešit na domácí úkol..."
"Tak to napiš na papír."
"A jo..."
Dvě minuty nato sedím na oné místnosti a zazvoní telefon. Volá maminka od Moniky, že za půl hodiny přinesou ten sešit. Jsem ráda, ale říkám si, že na papír by to stačilo. O chvíli později se dozvídám, že to nebyl normální sešit, ale knížka i se zadáním. Papír tudíž k ničemu. Říkám si, že je štěstí, že Moničina maminka zavolala dřív, než jsem to zjistila. Vyžle je uchráněno před držkovou (protože ať se na mě nikdo nezlobí, ale já nedokážu říct "Ále, to je jedno, že nebudeš mít domácí úkol, příště si na to dej pozor." Protože to nezabírá) a já prozatím před dalším infarktovým stavem. Jak dlouho? *** Tak než jsem tenhle článek odklepla, přišla za mnou s tím, že dostala trojku z matematiky. Protože opsala blbě znamínka v příkladech. Moničina maminka pořád nikde. Tudíž příchod z práce z toho důvodu, aby si nemusela dělat úkoly až večer, je k ničemu...
18.09.2006
TICHO PONDĚLNÍHO VEČERA - Co běží hlavou
Koukám si na svý ruce položený na klávesnici, předpisově, rovný zápěstí, fdsa a jklů, jo, je to výhoda nemuset datlovat, myšlenky utíkají... Dnes večer ticho, chvílema napjatě poslouchám, jestli se něco neozývá z postýlky v ložnici, snažím se klávesy mačkat tiše, pssst, ať dnes v noci klidně spí, ať ji netrápí žádné zlé sny, bůhví, co se děje v dvouletém mozečku, který nedokáže pojmenovat strach, obavu, bolest... Nedokáže ještě sdělit, co se s ní děje, takže nelze ani dost dobře uchlácholit, když nevím jak... Uvařila jsem meduňkový čaj.
Vyžlátko má ještě pořád rozšířené zorničky po pátečním rozkapání očí, nechce to odeznít, v důsledku čehož špatně vidí na blízko, špatně se jí čte a píše, nedokáže zaostřit. Ale brýle se zatím konat nebudou, kontrola za půl roku. Přišla ze zpívání, bledá a unavená, přes lupu, co jí půjčila třídní učitelka, napsala domácí úkol (jakoby to nemohlo počkat). Měla jsem zato, že když to učitelce napíšu, že bude asi ještě dva dny blbě vidět, tak ty úkoly počkají... Před supermarketem v centru města jsem dnes viděla prodávat časopis NP matku s dvěma dětma. Byla ošuntělá, ušmudlaná, stála zády ke skleněné výplni dveří, co se neotvírají, za sebou starý kočárek a v něm spící tak osmiměsíční dítě, miminko, mělo holý nožičky v ponožtičkách, na sobě nějaký neforemný obleček, kolem pobíhalo další dítě, holčička, tak necelý dva roky stará... Vedla jsem svý dvě děti, Pupíček nechtěla za ruku a pak se zapletla do davu lidí a spustila hysterickej řev, a pořád jsem se musela dívat na ni a přemýšlela jsem, jak dlouho už tam takhle stojí, i s těma dětma, kde asi bydlí, jak asi bydlí a proč vypadá takhle... Napadlo mě, jak asi vypadá život někoho takového. A jak jsem od toho daleko a proč... Kvečeru sem přišel agitovat nějakej zástupce zámečnické firmy, co na počkání přidělá ocelovej kryt pod kování na dveřích od bytu, napřed jsem to odmítla, protože hlava rodiny přes techniku dlí momentálně mimo domov, ale byl docela výřečnej, že mě přesvědčil, jelikož dveře do našeho bytu asi otevře i amatér a mně se to za ty prachy zdálo docela výhodný, takže jsem nakonec kývla. Pán agitátor se dal do práce, kryt přimontoval, načež zjistil, že naše dveře nejsou stejný jako všechny ostatní dveře v baráku (což je na nich mimochodem vidět na první pohled), takže ten kryt ksakru nepasuje a nejdou zavřít dveře a aby zavřít šly, asi dvě hodiny by ten ocelovej kryt musel o kus pilovat. Tak ho zase odmontoval, sbalil si saky paky a rozloučil se. Hm, pro jistotu jsem zamkla nadvakrát a ještě dala řetízek... A ten mladík v kárované sukni, co nebyla kilt, co šel ráno přes ulici, ten byl docela jedlej... :-)))
FOTOGRAFICKY - Můj chlívek
Už druhej tejden si doma slaměním, přesně v duchu Murphyho zákonů. Poté, co se Polovička vrátil na svůj pobyt mimo rodinu (po dvou idylických dnech doma, kdy všechno bylo v pohodě), se dneska v noci Pupíček zase předvedla. Budila se a brečela a spala a zase brečela a nevím proč, protože zjevně jí nic nebylo, spíš se mi zdá, jestli to zas nebyl nějakej noční děs nebo něco takovýho. A tak nezbývá než doufat, že to byla ojedinělá epizodka, protože usnout ve dvě ráno a vstávat v pět moc dní po sobě nevydržím. Ráno do jesliček už běžela veselá a ani se se mnou nestíhala rozloučit. Nějak se nemůžu domluvit s nahráváním obrázků do blogu, respektive se mi nezobrazuje náhled, když se chci podívat, co jsem vlastně nahrála, ale snad se mi sem podaří něco dát, protože drahý stáhnul o víkendu fotky, co si nafotil. A mně nezbývá než závidět a doufat, že za tři týdny přijde řada na mě ;-) 
I když takhle pěkný jako na Pradědu to asi nebude. 
Když jsem tam byla já, nikdy se mi nepoštěstilo takový počasí a tohle... 
A tady se asi někdo po cestě nudil: 
15.09.2006
PÁTEK TROCHU SVÁTEK - Můj chlívek
alespoň ten dnešní.Včera večer dorazil domů Polovička, aby dnes odvedl Vyžlátko na oční, protože já už dnes na volno nárok neměla. Koupila jsem včera medovníky, že si dáme večer kafíčko a dobrůtku, až děcka usnou, ale nic takovýho se nekonalo, večer byl roztříštěnej tak jako běžně, když jsme doma v kompletní sestavě, a když šly děcka konečně spát, medovník byl odmítnut, neboť se kdosi přežral hříbkovou smaženicí (já to nebyla :-), takže jsem si dala do nosu sama. Nemohla jsem nekoukat na Eyes Wide Shut na dvojce, viděla jsem to asi před rokem poprvý a docela mě to dostalo. Dostala mě hlavně Kidmanová, Cruise se mi zdál moc koženej a vůbec je to zvláštní film. Čuměla jsem až do konce, takže jsem šla spát někdy kolem půl jedné, po pátý vstávala, v šest už seděla v kanclu a makala, pak jsem si prošla křest ohněm a adrenalinové dvě hodiny a když jsem skončila, měla jsem hubu od ucha k uchu a úžasnej pocit, že jsem to poprvý zvládla bez zádrhelů (nemůžu říct co :-). Kolem jedné odpoledne na mě padla šílená únava, rozbolela mě hlava, nebyla jsem schopná se už soustředit vůbec na nic a zívala jsem v jednom kuse, zhruba v tu dobu mi taky došlo, že jsem od rána nebyla na záchodě, nepila ani nejedla. Takže zbytek pracovní doby jsem jaksi prošourala po chodbách pod záminkou různých pochůzek a přitom myslela na to, jak to asi musí připadat některým jedincům, protože od té doby, co jsem opustila slzavý oudolí pana "Big Z", mám pořád dobrou náladu, roztlemenej obličej a nezapomínám zdravit a nečumím do země, což myslím dost kontrastuje s tím bubákem, kterej seděl na poradách a ploužil se po kancelářích, byv často oslovován: "Vy jste nějaká naštvaná...?" Zabalila jsem to v práci o čtvrt hodiny dřív a vyrazila do města udělat si radost. Koupila jsem s knížku, co jsem chtěla k narozeninám a pak jsem dostala něco úplně jinýho s tím, že si ji mám koupit sama. "Litovelské Pomoraví" – obrazová publikace o místech, který mám moc ráda. Pak jsem si koupila další knížku, částečně abych uspokojila svou utrácecí proknižní náladu a částečně proto, že babičce přišel další katalog Knižního klubu a tak je třeba si něco vybrat. Ale já tam vždycky najdu něco, co mě zaujme. Tentokrát Simmel – "Nikdo není ostrov", to jsem ještě nečetla. A jak už jsem tam tak v tom městě byla a předtím mi doma řekli, že je jedno, v kolik přijdu domů, neodolala jsem a zašla jsem si zase na horký maliny se zmrzlinou a kafíčko. Když to přede mě servírka postavila, polovina únavy ze mě spadla a jak jsem tu dobrotu labužnicky dlabala, a přitom listovala tou novou knížkou, úplně jsem cítila, jak hlava přestává bolet a jak mozek vyrábí endorfiny a jak mi je čím dál líp a pak už jsem nebyla vůbec unavená a byla to prostě paráda. Není nad tyhle chvilky :-) Před chvílí jsem přišla domů. Všichni spí... :-)
13.09.2006
NOČNÍ POLOFŇUK - Můj chlívek
ale fakt jen polo ;-)Nejlepší jsou večery. Zvláštní, kam se poděl ten chaos, co tu po večerech normálně vládne? Holky jsou v sedm umytý a do osmi po večeři, stíháme večerníček i zprávy, nachystat do školy, uklidit pokojík a ještě se mazlit a povídat si a válet se u televize do devíti, pak usnou a já tu zůstanu jen sama se sebou, čtu blogy a čtu knížku zalezlá pod dekou, dokud mi nezačne padat hlava, pak se jdu probrat čištěním zubů a znovu vlezu pod deku a čtu, dokud hlava nezačne padat znovu, potom se blaženě natáhnu do prázdné postele s rozhozenýma rukama a nohama a... pak zazvoní ráno budík... Dneska jsem šla z práce až v poledne, zjistila jsem, že babička je s Pupíčkem ještě pořád někde v parku a nejeví nejmenší chuti se s ní dostavit domů k obědu a odpolednímu spaní. Nadávám sama sobě, že nedokážu trvat na tom, aby malá šla spinkat mezi dvanáctou a jednou a aby nebyla venku tak dlouho, že je ještě po nemoci, jo, mám strach trvat na svým a vždycky povolím, zahraju to do autu, i když se ve mně všechno vzpírá. Včera jsem chtěla, aby jeli domů, že už jdu a pak jsem si vyslechla výčitky, že tam mohly ještě být, když teda musím na tu poštu, že musela Pupíka doslova rvát z houpačky... Dneska tam byly celý dopoledne a babička přivedla Pupíčka až ve dvě, usínala mi na stole a odpoledne po probuzení byla tak protivná, že jsem měla strach, jestli na ni zas něco neleze. Když volám, že už jdu domů, tak nikdy není ještě vhodnej čas, aby mi ji přivedla zpátky. Že je jí dobře, že si hraje, houpe se či co já vím co a že je to škoda ji teď tam odtud brát. Nutí mě, abych zůstala v práci ještě dýl a diví se, že už jdu domů... Kdyby s ní byla doma, možná bych z tý práce ani tak nespěchala. Prostě s ní doma být nechce. Nikdy nechtěla. Možná to tu máme hnusný nebo co (i když jak si vzpomínám, i Vyžle vždycky brávala ven). Ale já jí to prostě nedokážu nařídit. Já prostě cítím ten mentorskej tón a nezmůžu se na slovo odporu. Nechápu to. Tolikrát už slibovala, že si ji občas vyzvedne z jeslí dřív a vezme si ji do parku či co já vím kam. A za celej rok to neudělala ani jednou, když je malá zdravá a nejsou žádný stresy. Ale když jednou za čas fakt potřebujem pohlídat, mám pocit, že nezná míru.
12.09.2006
NO NEJSEM JÁ RAPL? - Můj chlívek
Co bych za to dala, kdybych uměla hned nemagořit.Jsem slaměná vdova. Včera jsem přijala několik provokativních telefonátů typu: "právě jsem si dal saunu a teď půjdu na večeři" a "z odpočívárny byl krásnej výhled", vrcholem všeho pak byla MMS odtamtud, kterou jsem si ovšem vyzvedla v PC, neboť můj Noukia 6310i by to jaksi nezvlád. Byl na ní Polovičkův roztlemenej obličej s horskými vrcholy v pozadí. V noci jsem měla těžký spaní a divný sny, co měly hodně společnýho s tím místem, kam normálně chodím do práce, ráno jsem vytáhla děti z postelí, utřela vyblité kakao z křesla, neboť Pupíček jaksi z té odporné rýmy trpí odporným kašlem, obzvláště po ránu, vyexpedovala Vyžlátko do školy, předala Pupíčka babičce – tchýni a následně vyexpedovala sebe do práce. Tam jsem lítala jak hadr na holi, v marné snaze stihnout za dvě hodiny to, co normálně za osm a půl, mezitím jsem stihla pod průhlednou záminkou oslovit nejvyššího šéfa s přímým dotazem týkajícím se včerejší události, aby se mi dostalo této odpovědi: "Ále, na to se vykašlete..." :-)))))) Tak jo, tak já na to teda kašlu. V jedenáct jsem vyletěla z práce a letěla na nákup, volala babičce – tchýni, že už jsem na cestě, abych se dozvěděla, že ona je s Pupíčkem v parku a že nemám spěchat (!?!), následně jsem letěla do lékárny a domů s představou, že alespoň strčím maso do trouby a nebude to blbý, že děcko nemá nic nachystanýho k obědu. Při příletu do baráku mě napadlo jít mrknout do schránky. Objevila jsem dvě (!) "opakované výzvy k vyzvednutí zásilky" na doporučenou zásilku do vlastních rukou adresáta... Neviděla jsem žádné předchozí výzvy, přísahám, že ve schránce za posledních čtrnáct dní nic takovýho nebylo. Já nevím jak vy, ale mě v okamžiku, kdy vytáhnu ze schránky lístek o tom, že je někde uložený nějaký doporučený psaní, nedejbože do vlastních rukou a nedejbože s nějakým barevným pruhem, začnou napadat děsný věci. Vletěla jsem do bytu, kam babička s Pupíkem zatím nedorazila, odhodila tašku s nákupem a v příšerných předtuchách letěla ještě na poštu. Co jsme zapomněli zaplatit? Naštval se telekóm už na to, že věčně zapomínáme zaplatit včas a platíme pár dní po splatnosti? Kdo nám vypověděl nějakou smlouvu? Žaluje nás někdo za něco? Banka zvrzala splátky a teď nám chcou sebrat byt? Vyštrachal na mě NBÚ nějakou špínu? Vletěla jsem do poštovní haly, dostala facku od vydýchanýho vzduchu, zmáčkla čudlík na mašince a zjistila, že předemnou je třicet čísel. Po dvaceti minutách jsem se dostala na řadu, úřednice odběhla hledat a hledala dlóóóóóuho.... A když se vrátila, přinesla dva balíčky od zásilkové služby: v jednom podprdu, v druhým troje spoďáry.
11.09.2006
JAK DLOUHO JEŠTĚ? - Můj chlívek
Nejradši bych řvala vzteky. Nejhorší je pocit bezmoci, kdy víte, že nemůžete nic dělat, že někdo jinej rozhoduje o vás a vy do toho prakticky nemáte co mluvit. Vypadá to, že ta práce, kterou se mi podařilo uchvátit, už zase moje nebude. Dnes mi do kanclu vtrhla jedna postarší personální pracovnice s jednou rozložitou běžnou pracovnicí, která obdržela tuším ke konci roku výpověď, a postavila mě před fakt, že je prej rozhodnuto, že tahle pani se bude ucházet o tohle místo a abych prej jí hleděla ukázat, jak vypadaj doklady a co se tam dělá, aby jako měla šanci ve výběru na tohle místo... Zůstala jsem jen s hubou otevřenou. Jak nad neurvalým chováním nějaké zapráskané civilistky, tak nad tou skutečností, že se snad místo má někým obsadit a já o tom nic nevím. Takže momentální nejkatastrofálnější scénář je ten, že mi tuhle práci, která mě baví a ze které mám konečně po tak dlouhé době pocit uspokojení, zase vezmou, sotva jsem se ji naučila tak dobře, že to můžu bez problémů dělat, budu muset zpátky k panu "Big Z" a ještě budu muset zaučit někoho, kdo to nikdy neviděl... Za celejch patnáct let, co tam jsem, se mnou nikdo takhle svinsky nezametal a nevymetal a nevexloval se mnou tak, jak se mu to hodí, aniž bych k tomu měla sebemenší právo cokoliv říct... Tenhle systém mě vážně začíná srát...
10.09.2006
ZAS O ROK VÍC - Můj chlívek
a zmoudření nikde, bléé ;-)Minulou neděli vyrazil Polovička na houby. Donesl plnej koš a něco. Máme plnej mrazák a půl kameňáčku nasušenejch hříbků. Z nějakýho mně celkem ne až tak moc pochopitelnýho důvodu (možná procházka lesem?) vzal dneska ráno Vyžle a vyrazili zas. Donesli plnej koš. Do mrazáku už nic nevleze. Přesto tam byl narván ještě jeden pytlík hub. Nakrájeli jsme tři plechy na sušení, načež muž prohlásil, že ho to nebaví, naložil houby a odvezl je babičce. Ještě že příští víkend nebude doma, jinak mi už houby asi polezou ušima... Pupík je dneska poprvý bez Nurofenu a bez teploty, tak doufám, že zítřejší kontrola dopadne dobře a nebude se opakovat situace, kdy jak už to tak bývá, chlap odjede z domu a podělá se cokoliv, co se podělat může. Vyžle jsem dnes přistihla, jak za mnou dělá pošklebky... Oslavila jsem 34. narozeniny, tedy pokud se to oslavou dá nazvat... Ve skutečnosti se v pátek odpoledne zastavili máma s tátou, ale byli v nějaké bojovné náladě či co, protože neskutečně rejpali oba dva a na poznámky typu: "z čeho jseš prosimtě unavená, kdyžs byla celej den doma?", "ty furt jenom spíš", "žes uklízela celej byt – no a co?", "vypni to, já to nebudu poslouchat", "no dyť ta Madonna, četl jsem článek XY, prej to byl hnus, já nechápu, jak za to někdo může utratit prachy" (počítám, že v životě ji ani neslyšeli), "a to nejde zrušit? on tam musí za každou cenu jako jet?" (týká se Polovičkova 14-ti denního pobytu na horách) jsem fakt neměla ani trochu náladu a tak mi dalo hodně práce tvářit se alespoň neutrálně... Když k tomu připočítám to, že mi minulej tejden Polovička nabonzoval, že byl nucenej mě bránit před mou vlastní matkou, která do něj při telefonickým rozhovoru hustila poznámky typu: "dyť ona vám určitě ani nic pořádnýho neuvaří, chudáčci" a "v kolik jste obědvali? zase až ve čtyři odpoledne?" a otcovu poznámku při blahopřání a předání obálky jakožto dárku k narozeninám v tom smyslu, že "je to naposled, dál už jen vnoučatům", chtělo se mi zařvat, že já sakra vod nikoho nic nechci a vůbec že už to říkal minule a že jsem nic nečekala ani nečekám a že si to může nechat... Ale nezařvala. Dali jsme si kafe a zákusky. V sobotu přišla odpoledne popřát babička – tchýně, byl to pohodovej a klidnej den, i když jsem radši pečlivě smazala stopy po pozdním obědě. Stejně nechápu, proč to dělám a proč to komu vadí, je to snad naše věc, kdy vaříme jídlo a kdy jíme a vzhledem k tomu, že se většina rodiny o víkendu vyhrabe z postele nejdřív v devět a snídá se mezi desátou a jedenáctou, je oběd ve dvanáct trochu od věci... Ale stejně musím poslouchat buď poznámky nebo mlžit... Ovšem dnes nás Pupík dostala: Pupíček: "Já sem si p-dla." A rvala ze sebe tepláčky a kalhotky.
Vyžlátko (hrající si občas na starostlivou a vrhající se k ní): "Okamžitě na nočník!"
Pupíček: "Něěěě, to je moje věč!!!"
8.09.2006
FANTAZIE MÁ JMÉNO - Deník knižní panny
Robert Holdstock :-) 
Bylo to "podzimní čtení v létě". Bylo to strašně zvláštní čtení, jakkoliv fantastické a jakkoliv neskutečné, přesto mi to říkalo víc než spousta knížek jiných. A úplně nejlepší bylo v těch horkých dnech a večerech v červenci. Ty knížky dýchaly tak strašně zvláštní atmosférou, že když jsem je četla, zároveň jsem děj viděla před očima a měla jsem obrovskou chuť ty jednotlivé scény nakreslit nebo namalovat, tak, jak si je představuju já. Přečetla jsem dva volně na sebe navazující díly – Les mytág a Lavondyss. Celé je to o existenci fantastického lesa a místa v tom lese, kde žijí zhmotněné představy a legendy a jejich postavy tak, jak je stvořila lidská mysl, lidské podvědomí, čas tu existuje a funguje úplně jinak než ve skutečném životě (ale který je ten skutečný?), časová období a jednotlivé příběhy z různých historií se prolínají navzájem. Les mytág je příběhem mladého angličana, který po návratu do rodného domu zjistí, že jeho otec zmizel v nedalekém lese. Zanedlouho tam zmizí i podivně se chovající bratr a z lesa se vynoří tajemná dívka, která je vlastně jen výtvorem něčí fantazie a přesto skutečná... Lavondyss je příběhem malého děvčete Tallis, jejíž bratr zmizel v tomtéž lese. Sama si začíná uvědomovat svou výjimečnost, na kterou ji upozornil už její dědeček před svou smrtí, vidí spoustu skutečností, které s tajemným lesem nějak souvisí a postupně odkrývá jeho tajemství, aby v něm po čase sama zmizela. Tím ovšem knížka nekončí, Tallis se vydá svého zmizelého bratra hledat... "...Do nohou, někde hluboko dole, ji trkl jelen. Pak kolem proběhl mohutný los, ověšený lesním houštím. V panice si polámal paroží, kousek po kousku, jednu výsadu za druhou. Ještě roky ji trápil jeho zoufalý křik. Jeho mrtvé tělo jí leželo u nohou a pomalu se propadalo do mechu a bláta.
Ochladilo se. Zelené světlo zešedlo. Před prohlubující se zimou ji sice chránil cesmínový a břečťanový pláštík, ale les zčernal a promrzl. Pod ní se potloukali vlci, rvali se mezi sebou a požírali mrtvé. Vítr ne a ne zeslábnout. Ve větvích jí namrzal led, pronikal do ran na těle, roztahoval se a působil jí praskliny.
Cítila, jak ji opouští síla. Začala hubnout. Nenadále se zlomila, padla do náruče svého souseda, zůstala v ní ležet a propadala se jeho větvemi. Měla pocit, že tak zůstala celou věčnost. Ale vítr zesílil, až se třásl celý les. Propadala se stále dál a sevření milence – obra povolilo. Skácela se na zem. Strom shodil listí, aby ji přikryl. Padalo světlem celé roky. Nakonec zapadala sněhem. Malá zvířata ji využívala jako úkryt a zahrabávala se do jejích tlejících útrob..." Celé je to čistá fantazie. Ale při čtení těchhle knížek jsem měla pocit, že mi autor nějak nakukoval do hlavy, protože tahle fantazie měla hodně společného s tou mojí, i když z dob pubertálních a krátce postpubertálních, nějak vystihnul ty představy a scenérie, podivné tvory, tajemství temných lesů, to všechno mi chvílema připadlo hrozně povědomé. A jsem ráda, že jsem si to všechno mohla připomenout a pěkně naplno si to prožít. Některé recenze psaly, že jsou jeho knížky nesrozumitelné. Ne, jejich děj není nalinkovaný a předložený na stříbrném podnose čtenáři v přímém časovém sledu, ale mně nesrozumitelné tyhle dvě knížky nepřipadaly, díky autorovi za možnost vložit si do příběhů svoje vlastní představy... Počítám, že s knížkama Roberta Holdstocka ještě budu mít co do činění ;-)
7.09.2006
TO JSME JEŠTĚ NEMĚLI - Můj chlívek
a tak má asi někdo (vyšší moc?) pocit, že bychom o něco přišli, kdybychom si to nezkusili...Na dobrou noc přečtete dvouletýmu dítěti dvě panoramatický pohádky. Hihňá se u toho a dovádí. Pak je přinutíte lehnout, což se mu moc nelíbí, zato se mu líbí obrovskej měsíc za oknem. Během čtvrt hodiny nato usne. Za hodinu se z postýlky ozve řev. Řev, co nejde utišit. Děcko je zmatený, napůl spící a beznadějně řvoucí. Po půlhodině uklidňování z něj dostanete, že ho bolí hlava na pravé straně nebo spíš ucho. Je jedenáct hodin večer. *** Nikdy jsem neměla zánět středního ucha. Polovička nikdy neměl zánět středního ucha. Vyžlátko nikdy neměla zánět středního ucha. Dle zkazek ostatních rodičů a dle moudré literatury víte, jak se taková věc asi projevuje. Ale vzhledem k tomu, že se odpoledne děcko netrefilo do dveří a prásklo hlavou do kovového futra pravým spánkem, až to panelem zadunělo, jsou i jisté pochybnosti... Vyžlátko spala v pokojíčku a zjevně z toho cirkusu nic neslyšela. Naštěstí. Polovička jako osoba řídící osobní automobil sbalil Pupíka, odvezl ji do nemocnice na ORL, já zůstala doma, netroufla jsem si odjet, když Vyžlátko spala, se scvrknutým žaludkem jsem umyla nádobí, abych nemusela nečinně sedět, a pak nečinně seděla, študovala "O matce a dítěti" a čekala na telefon. Vrátili se po půlnoci, zánět potvrzen, ucho nepíchnuto, Pupík nadopována Nurofenem, po další řvací epizodě uspána. Doktor říkal, že ten zánět tam musí být už dva dny. No jo, co čekat od dítěte, co na něj nic neplatí, protože prostě bolest začíná vnímat až už je opravdu asi dost silná, nebylo na ní poznat nic, krom toho, že trochu chvilkama polehávala. Ráno telefon do práce, že přijdu později, telefon do jeslí, že Pupík nepřijde, cesta na polikliniku na ORL, paní doktorka nepřipouštějící žádné diskuze, zase jsem si připadala jako neschopná matka, když děcko ještě ve dvou letech neumí pořádně smrkat (ono umí, ale nechce...), že jsem si hned nebyla schopná uvědomit, jak dlouho už má ten sopel a vodkdy není vodovej... Jestli bude dneska v noci cirkus, prej se to musí zejtra píchnout... Pupíčka jsem vzala s sebou do práce, po hodině si ji převzal Polovička, odvezl ji domů a já mám od zejtra paragraf. S tím, že kromě zítřka musím každý dopoledne aspoň na dvě hodiny do práce udělat to nejnutnější. Musíme zapřáhnout babičku, neb Polovička od pondělka odjíždí na dva týdny na totéž, na co já odjedu v říjnu. Vyčistila jsem během dneška v práci stůl, udělala všechno, co se udělat dalo, ve tři odpoledne zjistila, že jsem od rána nic nejedla a nepila a ten rybí salát, co od rána ležel nikoliv v ledničce, už jsem opravdu neměla odvahu sníst, protože po... se k tomu všemu opravdu nemusím :-) Pupíček tvrdí, že ji ouško nebolí. Kouká na Pejska a kočičku. Teď půjde spát...
6.09.2006
ZACHOVAT SE JAKO SOCKA? - Můj chlívek
a vobrat stát o pár peněz?Čas v práci mi teď utíká tak rychle, že když poprvý zvednu hlavu od práce, je poledne a když podruhý, je nejvyšší čas mazat pro Pupíčka do jeslí. Přeřadili ji už do oddělení pro větší děti, včera mě zajímalo, jestli tam s ní přejdou i ostatní mrňata, co se s nima jakože kamarádí (jestli to ve dvou letech jde), no prostě co o nich doma dokáže komunikovat a ví, jak se jmenujou. Zeptala jsem se na jednu holčičku – a zůstala jsem jako opařená, když mi "teta" řekla, že tyhle informace nesmí poskytovat... Připadala jsem si v tu chvíli jako nějakej padouch, co se snaží vyzvědět přísně utajený informace nepochybně za nekalým úmyslem to dítě odvléct do nějaké rozvojové muslimské země, kde platí nějaké zvrhlé zákony nebo tak něco... A tak mě to jaksi znechutilo, že jsem se sebrala a jela pozdravit i s Pupíčkem paní ředitelku jedné školičky, kam chodila Vyžlátko před dvěma lety. Ta paní ředitelka mi kdysi řekla, že jestli bude to maličký, co nosím v břiše, samostatný (bez plín a samo se nají), že mi ho vezme do školky dřív než ve třech letech, že mám klidně přijít. Doba se sice změnila, ze začínající soukromé školičky, která měla problém se jakžtakž naplnit (a která jediná byla ochotná mi vzít v tomhle městě dítě do školky uprostřed školního roku), se stala vyhlášená školička, naplněná dětma až po strop, mající na každý uvolněný místo pořadník... ;-) Bylo to příjemný setkání, příjemný popovídání a příjemný přislíbení umístění Pupíka od tří let do týhle školky. Když se podaří dřív – tím líp. Když ne, nic se nestane, dochodí do jeslí až do tří let. Ale zase dneska mě příjemně překvapilo, když mě vedoucí upozornila na to, že za měsíc srpen mám nárok na rodičovskej příspěvek. Pupíček totiž v jeslích byla za celej měsíc akorát dva dny. Vůbec by mi to nedošlo, vůbec by mě nenapadlo, že mi vlastně nárok na rodičák pořád trvá, v případě, že děcko půjde do zařízení maximálně pět dní v měsíci... Napřed mi blesklo hlavou, že je to docela hnusný, takhle pumpnout stát o tři a půl tisíce, ale pak se mi to nějak rozleželo... A proč ne? V životě jsem nebrala žádnou sociální dávku. Když nepočítám celkem dva roky rodičovskýho příspěvku na dvě děti dohromady a dvoje porodný (což se mi zdá jaksi oprávněný vzhledem k tomu, že jsem dala státu dva nový potencionální daňový poplatníky)... Nikdy jsem nebrala žádnou podporu, nebydlela ve státním bytě. Platí mě sice stát za mou práci penězma daňovejch poplatníků, ale zároveň si z mýho platu sráží daně zase zpátky. Platím městu – tudíž státu, víc jak pět tisíc měsíčně za jesle. Na rodičovskej příspěvek už nárok vzhledem k umístění dítěte do jeslí nemám – narozdíl od maminek, co maj na hlídání babičku. Ty můžou chodit do práce a rodičák jim běží dál. Stát jim tudíž například tímto pěkně zadotuje chůvu... Byla bych blbá, kdybych si tu žádost nepodala, no ne?
5.09.2006
OD VEČERA DO RÁNA - Můj chlívek
V noci se budím, přikrývám odkopané tělíčko vedle v postýlce a vždycky sáhnu na spánek, jestli náhodou nemá teplotu – i když spí klidně. Odcházím do práce a mezi dveřmi bytu se zarazím, protože z ložnice se ozve pláč. Vím, že je to jen proto, že se jí nechce vstávat tak brzy, ale stejně... nejradši bych zůstala. Osahám tvář většího tělíčka: "Nezapomeň se učesat. A s tím T. se nějak domluv, nejdřív ve čtyři hodiny." (Je totiž pozvaná na zmrzlinu od své lásky, víme?). Mrknu na zhroucenou hubenou postavičku v plandavém pyžámku, visící nad vanou a v polospánku si čistící zuby. Nechce se mi odejít. Pak pohladím tu velkou postavu, co běhá po bytě a vypravuje děti a rozváží je, v době, kdy já už sedím v kanceláři, citím trochu odtažitosti a výčitky – zases usnula... Jo, usnula. Může za to televizní reklama. Koukala jsem na Zoufalé manželky, docela mě to zaujalo, uchichtávala jsem se u toho a snad kromě matky čtyř dětí, která jediná vypadala jaksi normálně (asi měla vypadat hrozně...), mi přišlo divný, jak jsou ty ostatní vymydlený a namalovaný a dokonalý a voskový... A pak přišla ta reklama. Pamatuju si jen, že mi blesklo hlavou, že jestli ty sračky budou trvat tak dlouho, jak obvykle trvaj, tak u toho určitě zaspím... Nevím, kdy skončila reklama, nevím, kdy skončil první díl seriálu a nevím, kdy začal a skončil ten druhej. Při reklamě totiž vypínám smysly a mozek taky, takže kdybyste se mě zeptali dvě vteřiny po skončení, o čem a na co ta reklama byla, tak vám to nepovím... Probudila jsem se po jedenácté, v postelích tři spící těla, přidala jsem to svoje...
3.09.2006
PŘI NEDĚLNÍM ODPOLEDNI - Můj chlívek
když voní hovězí gulášek. V minulých dnech jsem si dovolila poněkud zanedbat svůj blog, protože mi přišlo, že jsem na něm občas jaksi tak trochu závislá, a taky proto, že se mi chtělo dělat jiný věci no a pak taky proto, že mi na něj ani nezbýval čas ;-) Dočetla jsem Holdstocka (příležitostně přihodím svoje hodnocení, protože za něj určitě stojí), po dlouhé době vzala do ruky rozpletené cosi, abych se pokusila je dokončit, a taky po dlouhé době mě přepadla chuť vařit, což je u mě jevem poměrně vzácným v čase (ovšem neznamená to, že nevařím! :-))), kdy chodíme všichni do práce a vůbec přes týden mimo dům a spolu jsme vlastně jen po večerech a o víkendech (kdy mrhat časem stáním u plotny mě ani trochu nebaví – většinou). Dokonce i žehlit mě bavilo, alespoň tedy první půl hodiny, protože venku nesvítí slunko, v bytě je jaksi neútulno a studeno, takže teplo z voňavýho prádla mi bylo alespoň nějakou dobu příjemný. Vyžlátko chodila minulý týden na příměstský tábor s výtvarnou tematikou, moc se jí tam líbilo, ve finále se to ovšem pokazilo tím, že nějaký rychlejší a vyčůranější dítě uchvátilo její povedenější savovou batiku, takže ta její zmizela a zůstaly na ni jen cizí, míň povedené, takže po půl hodině marnýho hledání to obrečela a odmítla si některou z nich vzít. Nikdy jsem to nedělala, ale čeká mě to dřív nebo později, protože jsem v slabé chvíli slíbila, že si ty dvě bílý trička, který na to původně byly koupený (a nakonec dostali erár kusy prostěradel), může doma nabatikovat... Pupíček se vrátila do jesliček, byla tam dva dny a je zřejmé, že i ty blbé dva dny stačí na chycení rýmy jako trám, za což bezesporu můžou bacily poletující mezi zdmi jeslí a křížící se navzájem mezi děckama, neboť celou dobu, co byla doma a v jeslích byla dovolená, tak nezasoplila. Vyžle neumí malou násobilku a trvá jí půl hodiny než zjistí, kolik je 3x7... Od zejtra... od zejtra...! Už to zase začne... Celkově je všechno tak nějak v klidu a pohodě, ovšem všechno dobrý musí být vyvážený nějakým opakem, žejo, takže hodně mých myšlenek posledních dní se obírá tím, jak moc je spravedlivý to, že někoho ve stáří postihne senilita a úpadek osobnosti v jinak zdravém a silném těle a někoho zradí vlastní tělo, přičemž rozum zůstane zdravý a jasný... a někdo mně hodně blízký, kdo celý život byl zvyklý stát na vlastních nohou, starat se o sebe a velkou rodinu, byl zvyklý spoléhat se jen a jen sám na sebe a od nikoho nikdy nic nečekat a nežádat, je teď nucen prožívat zradu, úpadek a únavu svýho těla, po letech odolávání vážné nemoci, to vše s plným a jasným vědomím...
|
