29.12.2006
ABSOLUTNÍ SVOBODA - Můj chlívek
od rána do večera.V noci pobíhám v noční košili po městě a telefonem sháním ubytování v hotelu. Mám výměnu názorů s panem "Big Z" a vůbec jsou mý sny v noci na dnešek chaosem, ve kterém se míhají reálný obavy s nereálnými a zároveň s počítačovou hrou Sims2, kterou jsem hrála do půl druhé do rána. Nad ránem se budím dloubáním a bolestí v břiše, kterou nechápu, protože v tuhle dobu tu nemá co dělat. Než zvoní budík na mobilu, je už naštěstí pryč, je mi fajn, všude je klid a mně je úžasně lehce, protože vím, že se můžu oblíknout a jít kam chci a kdy chci a dělat tam co chci a jak dlouho chci. Ani nesnídám, spěchám do centra, vyzvednu handsfree a pak vlezu do liduprázdnýho knihkupectví, kde se zrovna paní snaží přesvědčit pokladní, že tu knížku, co nese, tam opravdu před Vánocema koupila, ale bohužel ji dala dceři už vloni, a tak by ji potřebovala vyměnit... Seberu Kinga a ač si připadám jaksi nepatřičně, že si po Vánocích kupuju knížku jen tak, pro sebe, s povznášejícím pocitem opouštím knihkupectví. Pak se dlouhou dobu hrabu v galanterii ve všemožných pletacích přízích, vybírám, ohmatávám, hladím, zase vracím zpátky, představuju si a zároveň poslouchám spoluvybírající paní, co neustále komunikuje s mužem, který jí stojí za zády. Paní si chce uplést baret a asi šálu a nemůže se rozhodnout. A mně připadá zvláštní, že to konzultuje takhle moc s tím pánem a přemýšlím, jestli je pán natolik problematiky znalý, aby poskytnul fundovanou radu, která se od něj čeká... Co já vím, třeba je to krejčí? Nebo tu paní zná tak dobře... A tak se u regálů furt míjíme, pořád si uhýbáme ("S dovolením") a já poslouchám... A cítím, že mi paní kouká do košíku a myslím na to, jak jí šrotuje v hlavě, co to proboha ta ženská dělá, proč si kupuje každý klubko úplně jiný? Vždyť se to k sobě vůbec nehodí!? U pokladny se setkáváme. Nedá jí to a ptá se, co s tím budu dělat... Odpověď mám připravenou předem: "Paní, to je na panenky..." :-) Mám jí snad říct, že ani já sama nevím, na co všechno to bude? Vařím si rýžovou kaši, kterou miluju, ale kromě mě ji nikdo nejí, takže normálně ji nedělávám. Míchám, rýže a mlíko voní a já si čtu, konečně čtu, dlouho, bez přerušování, jak dlouho se mi chce, po jídle dám nohy na stolek a rozvalím se do gauče, knížku na klíně, až těch víc jak 900 stran konečně dočtu. Recenzi jindy. Narušitel klidu přišel z práce, dal si se mnou kafe a před chvílí zmizel do víru večerního mezisvátkového města, kde má sraz s kamarádem. Doufám, že se vrátí v uspokojivém stavu ;-). Takže teď právě rozmýšlím, kterou knížku z těch nepřečtených, co mám doma, budu číst jako další... Kinga odkládám na pozdější dobu, mám náladu na něco jinýho... Ale stejně by mě zajímalo, co holky právě teď dělají a jak strávily den...
28.12.2006
MEZISVÁTKOVÝ - Můj chlívek
prázdnoPrasátko zplesnivělo. Z obchodu volali, že handsfree sada (co měl dostat muž pod stromeček, ale dodat ji měli až po Novým roce) je k vyzvednutí. Holky by měly dneska odjet k našim. Vyžlátko měla až do včerejška teplotu, dneska už je celkem dobrá, tak pojede taky. A já budu zítra sama doma! Furt tomu nemůžu uvěřit. Myslím, že vstanu tak v sedm ráno, abych si to užila. Pak vyrazím pro ty sluchátka a taky si asi dokoupit to, co jsem pod stromečkem hledala marně. Včera jsem provedla druhou desinsekční kůru. Převlíkla postele, vyprala polštáře, umyla hlavy. Potěšující je to, že jsem ještě předtím nikde nenašla ani stopu po tom, že by to svinstvo ještě někde zůstalo. Ale jistota je kulomet. Horší je, že Vyžle před týdnem spala u babičky. Babička následně u švagrové a jejích děcek... Třeba zítra...třeba mě přejde ten splín, co na mě nějak pad...
25.12.2006
CO TO ZNAMENÁ - Můj chlívek
když se řekne "všivej den" :-)))Letos jsme všechno pěkně stíhali. V sobotu večer udělal Polovička bramborovej salát, cukroví bylo hotový, prostě nic nebránilo tomu, abychom si Štědrýho dne užili pěkně v klidu, nicnedělání a pohodě. Ovšem... Nikdy se nic nezdaří podle plánu, že? Není nic "lepšího" než objevit po ránu na Štědrý den děcku ve vlasech vši... Přesněji jednu veš a několik bílých hnid. Ano, již asi rok se nám tento problém nevyskytnul, nepamatuju se přesně ale tuším, že to bylo vloni někdy taky touto dobou, buď koncem podzimu nebo začátkem zimy, kdy to Vyžlátko přinesla ze školy. Letos už od září přinesla asi 2x nebo 3x upozornění, že to ve škole zase je, ale prozatím zůstávala nezasažená. Překonala jsem první pocit znechucení a nasrání a drtě mezi zuby "který *** to do tý školy furt tahá!!!" jsem nahnala do vany a odvšivila okamžitě postupně Vyžle, Pupíka (u které jsem nic nenašla) a preventivně i sebe a muže (jež má porost na hlavě cca 0,5 cm), takže vůně Vánoc, jehličí a vanilky se u nás prolíná s "vůní" šamponu Parasidose... Zbytek Štědrého dne už proběhl normálně, dali jsme na oběd zelňačku, napínali děcka s tím, že Ježíšek třeba ani nepřijde nebo na nás zapomene nebo zlobily a podobně (Vyžlátko už na něj nevěří, ale Pupík ano a pěkně nám to všechno baštila). Večeře tentokrát proběhla bez incidentů, ke kterým docházelo v dřívejších letech zvláště v důsledku averze Vyžlete k bramborovýmu salátu, čemuž jsme letos předešli osmaženýma bramborama, Pupíčkovi nejvíc chutnal cukr, kterým jsme obalili okraje pohárů s aperitivem (děcka v tom měly TopTopic). Taky pstruzi neměli žádný agresivní kosti.
Pak Ježíšek konečně přišel a přinesl Pupíkovi třeba postýlku na panenky a panenku, ovšem největší úspěch sklidil Ikea vláček, a Vyžlátku dvě panenky MyScene (ovšem ne ty s tím měnícím ksichtíkem), který jednoznačně udělaly radost největší, knížku Velká kniha pro malé výtvarníky (kterou Ježíšek zřejmě spíš přinesl mně) a tak podobně. Polovičkovi například přinesl handsfree sluchátka, který ovšem přijdou až po novým roce, neb nebyly ani u dodavatele a musely se tudíž objednat, pyžamo, co má v pase velkou gumu... A mně? Krásně mazlivý domácí oblečení, baťoh na hory, česko-španělský a španělsko-český slovník, svíčku od Vyžlátka a pak taky mučící nástroj Braun... V životě jsem si ještě neepilovala nohy ani nic jinýho. Budu muset začít ;-) Ale zlatý prasátko jsem viděla. 
22.12.2006
NEZBYTNÉ - Oáza
zbytečnosti... Dokonáno jest. Uzavřela jsem cukrovím, bez kterýho jedinýho si prozatím nedokážu představit Vánoce. Milovala jsem je od dětství a prostě si je (ani Vyžlátku, který je taky miluje) nedokážu odepřít, byť by se mi sebevíc nechtělo a kdyby tragače padaly... Už krajně znechucená, otrávená a přeslazená jsem sedla za stůl a jala se šoulat tu dobrotu. Šoulala jsem značně laxně, kašlaje na stejnost produktů a jejich souměrnost. Polovička se přiklátil ke mně, mrknul na polotovar v podobě půl plechu kloboučků a prohlásil: "Je jich nějak málo, ne? A máš je nějaký moc velký!" Ucedila jsem mezi zuby nějaký nepublikovatelný výraz a šoulala dál. Nožičky stejně laxně jako kloboučky – když jsem upráskla malou nožičku, strčila jsem ji do velkýho klobouku a klidně obráceně... Dvě nožičky mi vyklouzly z prstů a spadly do skleničky s bílkem, do kterýho se špička nožičky namočí, aby se přilepila... To se mi ještě nikdy nestalo. Gramlavý ruce. Když jsem ušoulala poslední nožičku a zapíchla do posledního klobouku, strčila jsem do pusy ten ždibek mandlovýho těsta, co zůstal, varovným hlasem prohlásila: "A teď ke mně nikdo nechoďtě, ne abyste do mě žduchli!!!", uchopila plech s vyrovnanými hříbky a OPATRNĚ ho nesla k troubě, ve snaze, aby se ani jeden hříbeček nepřevrátil – načež jsem se trouby minula a narazila plechem do jejího boku. Všechny hříbky poskočily a pokácely se nazdařbůh... A proto: Krásné svátky přeju všem, co si ke mně chodí číst, i těm, co sem zabloudí náhodně. Ať se Vám splní pod stromečkem všechna přání (a nejen pod ním), ať jste šťastní, zdraví a spokojení. Ať starosti zmizí a zůstane jenom radost. Dobrou chuť :-) 
21.12.2006
POVINNĚ MAGOŘIT? - Můj chlívek
tak lehce...Pojala jsem ráno myšlenku jít nakoupit ovoce a zeleninu do Kaufu. Říkala jsem si, že nebudu čekat na pátek a sobotu, že bych se měla vyhnout těm šílenejm davům... Bohužel stejnou myšlenku dnes asi pojala půlka města... K mandarinkám jsem se vůbec nedostala. Došly pytlíky u ovoce a muselo se pro ně až k zelenině. U každé váhy neskutečná fronta lidí s vozíkama plnýma kil citrusovejch plodů, trsů banánů, kil brambor, zeleniny a jinejch výpěstků jižních i našich krajů. Pupíček se pletla nervózním lidem pod nohama a pod vozíkama, já vystála frontu u váhy, zvážila svý čtyři citróny, dva pomeranče, jeden sweetie, sebrala jeden ananas a tři limetky a zdrhala tamodtud co mi Pupík stačila... Když jsme se vracely domů, napadlo mě, proč jsem tyhle blbosti ksakru nešla koupit třeba do Alberta, tam je ovoce a zelenina taky pěkná a rozhodně tam nepotkám tak početnej vzorek obyvatelstva. Moje blbost. Vlažným tempem směřuju k neděli. Několikrát za hodinu přemlouvám sama sebe, abych přestala být nervózní z toho prachu v tom blbým skleníku v ložnici, z nevycíděnýho sporáku, zase nevyžehlenýho prádla, těch zbývajících tří druhů cukroví, co ještě musím udělat, chaosu ve špajzu... Předevčírem smskovala švagrová, tak jsem jí zavolala. No jo, prostě na ni nemám. Má asi stopadesát druhů cukroví... Vzorně vypíglovanej byt s vánoční výzdobou. Vlastnoručně udělaných asi pět vánočních svícnů (já svý dva koupila). Kdykoliv tam přijdeme, je vzorně uklizeno. U nás není vzorně uklizeno nikdy. Já nedokážu uklízet po večerech, když děcka jdou spát. Pro mě je to čas, kdy beru do ruky knížku. Nedokážu zdobit stromek do tří do rána, aby to děcka neviděly a věřily tomu, že ho přinesl přes noc Ježíšek. Zdobím ho s nima. Přes den. Zřejmě z vlastní pohodlnosti. U nás se vždycky někde válí hračky, na stole leží knížky nebo roztahaný vyrábění z korálků nebo něčeho... Je fakt, že tam chodíme na návštěvu ohlášení. Oni k nám zásadně bez ohlášení... Ale neberte to moc vážně. Dneska jsem vyměkla a ten sporák vycídila... ;-)))
18.12.2006
VŠECHNO UŽ TU JEDNOU BYLO - Oáza
aneb historie se opakuje :-)Zdá se, že nevinnosti definitivně odzvonilo. Schopnosti manipulovat s náma mají naši potomci asi od narození. Zpočátku to dělají nevědomky, pláčou a kňourají, aby si vyžádali pozornost, přebalení, nakrmení... Později to začnou dělat cíleně, kdykoliv se jim to hodí, jakmile pochopí účinnost tohoto jednání. Ale ještě pořád jsou to tvorové neschopní falše a něco takového jako lež ještě nechápou... A kdy to pochopí? "Tatííí, chcu bublinky foukat."
"Jo, můžeš foukat bublinky, ale v koupelně."
Pupíčkovi je zapůjčena lahvička bublifuku, do vany může foukat jak dlouho chce, odebere se tedy do koupelny a...
Po chvilce vyběhne z koupelny:"Už nechcu foukat bublinky. Už nechcu." Podává flaštičku tatínkovi. Flaštička je zašroubovaná a vůbec okolnosti toho rychlého odchodu z koupelny zdají se být podezřelými.
"Proč už si nechceš foukat? Tys to rozlila?"
"Néééééé!"
"P., tys to rozlila," nedá se tatínek a nakročí směrem ke koupelně.
"Nelozlila," tvrdí Pupík a vzápětí ukáže záda.
V koupelně na zemi kaluž rozlitýho bublifuku.
"P., pojď sem, tys to rozlila!"
"...a nabacáš mi???" ozve se odněkud ze vzdálené části bytu... *** Tatínek s Pupíkem schází v přízemí domu ze schodů k východu. Potkají tu starou paní, co bydlí někde nahoře, celou shrbenou, bělovlasou, co občas chodí z a do schodů. Strašně pomaličku, asi už nemůže moc chodit, ale zřejmě ty schody chodí schválně, protože v domě je výtah a mohla by ním jet. Po vzájemných pozdravech se paní ptá:
"To je holčička nebo chlapeček?" a zapřádá takovou tu standardní rozmluvu s děckem a o děcku jako: "A jakpak se jmenuješ?" a "Ty jsi šikovná holčička" a tak podobně. Pupík hledí do země, hlavu zaraženou mezi ramena, omotaná kolem tatínkovy nohy, typický obrázek stydícího se děcka, co mlčí jako zařezaný a na nikoho se v tu chvíli ani nepodívá...
"Nashledanou," rozmluva je u konce.
"Tak pojď, ty stydlíne," říká tatínek a vede Pupíka k východu, takže stará paní zůstane za zády. Pak se tatínek podívá na Pupíka: Pupík se ohlíží za babkou a mezi rty vyplazuje špičku jazyka... Ne bezděčně, tohle je typický gesto, ten výraz při tom je nezpochybnitelnej... A tak říkám Polovičkovi: kdepak to asi viděla? Protože sama by na to ještě nepřišla. Odpověď ani nečekám. Koukáme na sebe a víme svoje... Vyžle. Vyžle po tom, co dostane vynadáno kvůli nějakým svým prohřeškům. Úplně ji vidíme: stojím nad ní a ječím (možná kvůli špinavým kalhotkám mezi čistým prádlem, možná kvůli špinavým fuseklím naházeným za postelí, možná kvůli ztracený čepici...), ona sedí nebo stojí, kouká do země, hlavu skloněnou a na obličeji ten neskutečně trpitelskej a ublíženej výraz. Udělím nějaký rozkazy k nápravě stavu, otočím se a vyjdu ven z pokojíčku a sotva zmizne poslední část mýho těla za rohem, úplně vidím, co udělá: podívá se za mnou a udělá ksicht – zašklebí se a vyplázne za mnou jazyk. A Pupík přitom sedí někde vedle ní, kouká na ni nebo ještě hůř – je přibrána jako spiklenec, aniž prozatím rozumí proč... Vzpomenu si v tu chvíli na sebe před víc jak dvaceti rokama. Ne, já to nezapomněla... A jak tak na sebe s mužem koukáme, rozřehtáme se potichu a smějeme se tomu, jak se historie opakuje...
17.12.2006
ŽBLEPT - Můj chlívek
nedělníNedělní podvečer bývá nejhnusnější dobou týdne. Alespoň pro mě. Dneska ale ne. Dneska je to v pohodě. Zítra totiž NEMUSÍM DO PRÁCE! V kuchyni obrovská hromada kokosových pusinek. V troubě se peče bílkovej chlebíček. A v ledničce stále ještě jedna krabice bílků. Se normálně nepoznávám... Já toho totiž moc nenapeču. Během roku se vzmůžu tak na štrůdl a kakaovou bábovku, a to asi tolikrát, co by na prstech jedné ruky spočítal. O vánocích peču vždycky a od té doby, co mám konečně elektrickou troubu, v tom nacházím i jakési potěšení. A tak letos nejsou poprvý pusinky rozblemcaný a ulepený a rozjetý ani vysušený. Jsou akorát. Ráno jsem odběhla do Kaufu pro houbičky na nádobí. Přinesla jsem plnou tašku a nechala tam tisícovku. Taky jsem přinesla z květinářství krásnej vánoční svícen. Jak jsem to všechno vlekla mezi houstnoucím davem lidí, pěkně jsem to zhodnotila, jak krásně zapadám mezi ty ostatní, co tam dělají to samý co já... Na to, abych sehnala zbývající dárky, co jsem ještě nestihla, mám jen tenhle týden. Spolíhám na to, že dopoledne nebude město tak narvané a že Pupík se nechá vláčet z krámu do krámu. A teď si půjdu trošičku zahrát... Během týdne se mi už dvakrát stalo, že poté, co jsem dvě hodiny hrála, jsem neuložila a hra mi spadla. Kousla se. Zmizel mi kurzor. Takže – jdu na to. Už podruhý...
15.12.2006
O STĚHOVÁNÍ - Můj chlívek
a "cukroví"Poslední pracovní den letos. To nezní špatně. Zatímco většina odboru se už dva dny válí někde ve Špindlu a chlastá, hákuju v háku ještě s pár nešťastníkama, protože výlet byl naplánován v termínu, kdy já prostě nesmím opustit pracoviště, v krku mám nějakej knedlík, doufám, že se z toho nic nevyklube, nerada bych strávila vánoce podobným způsobem jako loni, kdy jsem si poprvý v životě pěkně vychutnala řádnej zánět vedlejších dutin, hlava mě bolela jak střep, brala jsem antibiotika a z cukroví, který jsem předtím napekla, jsem neměla lautr nic, protože jsem nejenom necítila, že nějak voní, ale necítila jsem ani žádnou chuť. O svátcích jsem seděla doma a nejezdila ani po návštěvách, máčela ruce v horký vodě s anýzem a moc jsem z toho všeho neměla... Teď perlička pro Kočkopsa (nejen):
Postele jsou nádherný, závidím děckám, že něco takovýho můžou mít a myslím na to, jak by bylo mně, kdybych mohla mít takovej pokojík a takový postýlky jako moje děcka, dali jsme jim tam lampičky a obzvlášť ta dolní postel je prostě úžasná – vidím sama sebe jako děcko, jak jsem zalezlá v tomhle útočišti s knížkou nebo čímkoliv.
Jinak stěhování Pupíka na spaní do její nové postele u nás proběhlo. Asi na dvě hodiny. Skákala nadšením a válela se po té posteli a chtěla tam jít spát, tak jsme přenesli peřinky a pak to začalo: číst pohádku... čůrat... pít... pít... povídat... a tak to šlo po dobu asi dvou hodin, kdy děcko nejevilo nejmenší chuť usnout. Po dvou hodinách jsme to vzdali, vzali jsme peřinky, odnesli je zpátky do ložnice do postýlky a děcko usnulo do pěti minut. Včera se celý scénář opakoval, jen ne už dvě hodiny. Takže taktiku zvolíme takovou, že ji tam prostě budem nechávat, když bude chtít a když tam nebude moct spát, tak ji vezmem zpátky. A třeba tam jednou prostě usne.... Včera jsem uplácala linecký, který jsem dělala poprvý v životě, neb já ho prostě nemusím. Letos ho chce Polovička i Vyžlátko, takže ty ozobaný a kostrbatý a šišatý kolečka konečně mají a třeba příští rok už to nebudou takový obludy. Svý každoroční "cukroví" už upek i Polovička. Ano, pět flašek vaječnýho koňaku se na mě směje ve špajzu. Tedy vlastně už jenom čtyři... Lámu si hlavu, co mám udělat s těmi patnácti bílky... Pupíkovi zasvítí oči, kdykoliv vidí, že koňáček je nalitý ve štamprličkách ke kafíčku.
"To chcu. Tatíí, chcu to."
"Dobře, ale jenom trošičku!" a nabere jí trošku na kávovou lžičku. Přála bych vám vidět ten výraz naprosté blaženosti.
"Eště chcu. Tatíííí."
"Už ne!"
V očích lišácky zasvítí:
"Chcu od maminky teď..." Dopis Ježíškovi jsem zatím nestihla napsat. Už aby bylo dnešní odpoledne...
12.12.2006
JEDU - Můj chlívek
na rezervu ;-)Pracuju a funguju a na rozjímání nemám čas. Škoda. V práci se ani neotočím a je konec pracovní doby, včera španělština, hromada nových slov, který nemám šanci nijak procvičit, škemrala jsem na lektorce alespoň nějaké překlady, když vymýšlím něco sama, ošidím to a omezuju se na holý věty o třech slovech. Dneska se mnou dopoledne v práci strávila i Pupíček, protože Polovička musel na nějaké bezmála tříhodinové školení a babička tchýně má na hlídání neteř, která bere antibiotika, takže pustit tam Pupíka by bylo poněkud kontraproduktivní. Takže jsem jí uklidila na stole z dosahu v práci veškerý důležitý papíry, zapůjčila datumovku, papír, pastelky, důrazně odmítla zapůjčit zvýrazňovače (mám v čerstvé paměti, jak to dopadlo minule), několikrát s ní navštívila záchody (podezírám ji z toho, že touhu poznat cizí záchody maskovala potřebou čůrat, protože těch pár kapek fakt nestálo za to), vzala ji s sebou na pochůzky, umyla orazítkovaný ruce, posbírala rozlámaný tuhy z pastelek, několika lidem vysvětlila, že "ano, opravdu má teprve dva roky a čtyři měsíce" a přitom se snažila trochu pracovat. Jinak je již poněkud vysoké datum, peněženka vymetená, účet vymetený, výplata až za tři dny a já jsem čím dál nervóznější, protože jsem už jakž takž vymyslela, co komu pořídím, ale koupit to prozatím nemůžu, bo není za co. Taky jsme zjistili, že jezdíme už tři měsíce s propadlou technickou, hm, takže teď, když to víme, tak radši jezdit nebudeme, dokud to nenapravíme... Musíme totiž počkat, až leasingovka pošle velkej techničák. Žiju vidinou dovolený, která mi začíná od neděle a tiše doufám, že to všechno příští týden stihnu – cukroví, dárky a ostatní serepetičky. Co mě nejvíc deptá, to je představa narvanejch obchodů den či dva před svátkama, kdy se všichni zásobují jídlem na ty tři dny... My bohužel taky, tak velkej mražák nemáme... Nesnáším to. Nedávno jsem si tak vzpomněla na jednoho ze svých spolužáků ze střední školy – chodil o ročník výš a já ho tak trochu platonicky milovala a při umývání regálů ve skladu prodejny na praxi jsem byla na vrcholu blaha, pokud přidělili tuto práci nám dvěma... Vždycky prohlašoval, že si jednou vezme nějakou bohatou ženu, aby nemusel nic dělat. Spoustu let jsem o něm nic neslyšela. Shodou okolností přišel muž minulý týden domů s tím, že potkal někoho, kdo ho dobře zná. Jo, naše město je malý. Prý se oženil do Argentiny... Tak to jenom tak na okraj, vzpomněla jsem si na to, protože jsem si všimla, že přibyly dva přístupy odněkud z hlubin Jižní Ameriky...
9.12.2006
FOTOGRAFICKY - Můj chlívek
sobotně, předvánočně.Letos mě dostaly oranžové ozdoby na stromek. Už roky míváme stromeček modro-stříbrný, a pravda, poslední roky je to už trochu nuda. Jen se nám nějak nechtělo pořizovat úplně nové ozdobičky na stromeček v jiných barvách – poněkud to leze do peněz. A tak to několik posledních vánoc dopadlo vždycky "...tak jo, letos naposled, od příštího roku bude stromek červeno-zlatej/ zelenej/ růžovej/ žlutej/ barevnej..." A zas nic... Letos to třeba bude jiný ;-) 
A tak dneska šolíchám tyhle blbinky, protože jsem si konečně objednala přes net pořádné drátky, taky dobíjím baterky i jiným způsobem: 
Kromě adventních kalendářů, co holky každý den svědomitě vyjídají, není u nás prozatím nic, co by nasvědčovalo tomu, že vánoce jsou za rohem. Píšu úmyslně vánoce s malým "v", protože mám jaksi pocit, že napsat to s velkým, dám tomu význam větší, než jsem schopná unést se vším tím nevyžehleným prádlem, prachem na hůře dostupnejch místech a upatlanými zrcadly a skleněnými dvířky. Ale jak jsem tak byla v dobrým rozmaru, zastesklo se mi po vůni koření a cukroví, i slíbila jsem upéct perníčky, ačkoliv ještě včera jsem prohlašovala, že letos opět žádný perníčky nepeču (nepekla jsem je teď dvoje vánoce po sobě), protože mě nebaví se s tím pak hodiny a hodiny zdobit a není tomu konec a mně dochází nápady jak nazdobit všechny ty rybičky, srdíčka, kolečka, stromečky, hvězdičky, podkovičky, čtyřlístky, sněhuláčky, první půlhodinu mě to baví a pak už plácám polevu sem a tam a nemůžu se dočkat konce... Vypadá to pak krásně, já je navíc ještě před zdobením polévala vždycky čokoládou, ale vždycky když se dojídá cukroví, zbyde perníčků nejvíc. I usmyslela jsem si, že upeču tedy jenom z poloviční dávky, aby toho nebylo tolik, takže jsem pěkně všechny ingredience vydělila dvěma, že, jenže 2-3 vejce se dělí blbě, nuž bylo těsto poněkud řídké, tudíž bylo třeba přisypat trochu mouky, trochu cukru, ještě trochu té mouky... "Mamíííí, můžu si vykrájet svoje?"
"Mamíííí, můžu to sníst?"
"Mamííí, máš to nějaký řídký!"
"Mamííí, je toho nějak málo!"
"Mamííí, kdy to nakyne?"
"COPAK TU NĚKDE VIDÍŠ KVASNICE?"
Výsledkem je spousta sněhuláčků, hvězdiček, koleček, rybiček, srdíček, stromečků, podkoviček, beránků, čtyřlístků... Letos BEZ ČOKOLÁDY! Se na to můžu vykašlat a taky je mi jasný, jak by zas vypadala Pupík, až se do nich pustí. Ale koupila jsem si takovej šikovnej pytlíček igelitovej na zdobení. On ten kornoutek z "pergamenovýho" papíru vždycky začne někde prosakovat...
7.12.2006
PUPENCE - Můj chlívek
čtvrteční předvánočníNakapali mi na předloktí kapičky. Rozpíchali kůži pod kapičkama jehličkou. Pak jsem se čtvrt hodiny pokoušela marně v čekárně číst, ale místo toho jsem se jenom ošívala a nebyla schopná myslet na nic jinýho, než že se NESMÍM ŠKRÁBAT, přestože to tak STRAŠNĚ SVĚDÍÍÍÍÍÍÍ... Naskákalo mi několik maxipupenců, což ovšem není nic novýho pod sluncem, že mám alergii, o tom vím odmalička a na co ji mám, to vím asi desátej rok. Na všechno kromě zvířecí srsti a zvířat. Tedy na většinu pylů trav a stromů, prej i na obilí (dneska byl pupen od žita – nezaměňovat s židem, jde o žito), prach, ňáký ty roztoči prej... Nějak to neprožívám, protože znatelný problémy mám akorát ve styku s rozkvetlou loukou. Většinu roku jsem absolutně bez příznaků. V létě pčíkám, smrkám, bluvib ucpadyb doseb, občas mi natečou oči a semtam se v noci probudím s pocitem, že ačkoliv dýchám, co můžu, kyslík do plic žádnej, pískám a kašlu a pískám a kašlu a buď to přejde samo nebo tomu musím pomoct sprejíčkem. Pan doktor má sice hroznýho HOSIPA, ale nemine mě potřetí zahájení léčby alergenama. Už jsem to měla dvakrát, ale vždycky mi do toho vlezlo těhotenství, takže jsem to nikdy nedokončila. Otázka je, jestli to budou každotýdenní injekce (fuj varianta) nebo kapky (lepší varianta). Když už jsem byla v té části města, šla jsem pěšky do nedalekýho nákupního centra a koupila nějakýho Ježíška. Vyžlátku. Tu příšernou pannu jsme nějak tak po nenápadné domluvě s Vyžlátkem nakonec zavrhli a rozhodli se pro přijatelnější variantu té stejné panenky, ale normální, totiž ta, co má ty měnící ksichtíky, má vzadu na zádech příšerný hejblata, co jí brutálně trčí ze zad, a těma se ten obličej ovládá. Nejenom, že to vypadá strašně, ale ta panenka vlastně nejde normálně oblíkat a myslím, že ani nejde normálně položit. Prolezla jsem obchody (včera v centru) a prachy, který jsem vyrabovala ze svýho účtu, jsou fuč... Zejtra odpoledne přijde návštěva... Nějak si to neumím dost dobře představit, protože největší binec je v našem bytě v pátek odpoledne. V pátek odpoledne se totiž uklízí to, co se nestíhalo uklidit celej tejden, abychom tu o víkendu vůbec vydrželi...
5.12.2006
PERNEJ DEN - Můj chlívek
hlavně večer... K pracovnímu dni akorát tolik, že nějak nemůžu pochopit, že lidi, který udělaj průser a mohli by být rádi, že jim zachráníme prdel místo abysme je pěkně napráskali nadřízenejm (jak by nám velela povinnost), si dovolej házet otrávený ksichty proto, že se namáhali udělat pár kroků a přejít do vedlejší budovy zrovna v době, kdy jsme si dovolili takovou drzost, jako odejít na oběd... Dneska byl Polovička poslední den doma, tudíž byl i Pupíček poslední den doma, ale do jeslí nejde, od zítřka do pátku jde k babičce tchýni. Ráno byl na kontrole s tím rozšlápnutým palcem, kde mu řekli, že je to nalomený. Vyžlátko měla dnes večer jeden koncert a zítra večer má další. Na dnešní jsme měli lístky my, na zítřejší jsme koupili lístky babičce tchýni a neteři. Jelikož Polovička neobuje jiný boty než rozšmajdaný, byl nucen se dnes dopustit společenského faux-pas, totiž jít na ten koncert v normálním oblečení, nikoliv v obleku, neboť se neobuje do společenských bot. Koncert začínal v sedm večer, v šest tam Vyžlátko musela být kvůli zkoušce, takže jsme to spojili se slavnostním rozsvěcováním stromku na náměstí a následným ohňostrojem. Zcela správně jsme předpokládali, že jet v tu dobu do centra autem a pokusit se tam někde zaparkovat je holej nesmysl, takže jsme jeli tramvají a sakra dobře jsme udělali, protože motat se tam s autem jako spousta ostatních nešťastníků jsme nemuseli.
Přenechali jsme Vyžle v rukou spolusboristů a sbormistra a šli se narvat do šílenýho davu na náměstí, kde byla doslova hlava na hlavě. Tolik lidí je tam vidět jen jednou za rok, a to právě na mikulášský večer, na rozsvěcení stromku. Možná i na silvestra, ale to jsem tam nikdy nebyla, tak to nemůžu říct určitě. Dav udělal "áááááách", když se strom rozsvítil a následující ohňostroj vyděsil Pupíčka. "To je boužka, to je boužka!" volala a řvala, tak jsme jí zacpali uši a drželi ji v náručí a pak už se dívala, ale musela mít ty uši zakrytý. Celá akce nás stála jednu Pupíčkovu ztracenou rukavičku. Už jsme ji nenašli. Možná vypadla už někde v tramvaji. Škoda, byly to hezoučký rukavičky. Pupíček absolvovala koncert takřka vzorově, vydržela celou tu hodinu a něco sedět jednomu z nás na klíně, byla potichu, jen sebou sem tam trošku šila, ale nedožadovala se sladkostí jako ten malinkej chlapeček před náma, co jeho máma furt šustila sáčkama od bombónů, jen aby byl malej zticha. Děcka zpívaly krásně, obdivuju Vyžlátko, že dokáže zpívat druhej soprán a neplete se, když každá část sboru zpívá vlastně jinak... Nikde v sále nebyl ani náznak blížících se vánoc, žádná dekorace, nic, ale já měla při tom jejich zpěvu poprvý po dlouhý době pocit, že jsou vánoce, prostě to na mě dýchlo tak, jako kdysi, když jsem byla malá a tu atmosféru jsem dokázala cítit, běhal mi mráz po zádech, když zpívaly děcka koledy a když ti téměř dospělí pak dvě vánoční skladby, jednu latinsky a jednu česky... Na zpáteční cestě se podělala po dvou zastávkách tramvaj a vyplivla nás na ulici v půlce cesty domů. Ještě předtím stačily dvě čertice Pupíčkovi dát další cumlavej bombón (nevidím to ráda, když jí to někdo dává, protože je na to ještě malá a mám strach, aby jí to nezaskočilo), když jeden, co dostala předtím, spolkla v šatně Reduty skoro celej až jí vyběhly oči z důlků. Ačkoliv jsem bombón zatloukala, seč se dalo, nakonec jsem doma musela rezolutně odmítnout jeho vydání, což si vyžádalo pár pokusů mě vydírat pláčem, ale vždycky si vzpomenu na kamarádčinu tříletou dcerku před pár roky, které ten bombón zaskočil a nedělá mi problém odolat... Sice tehdy stačilo pár ran do zad, ale nezapomenu... Zatímco se Vyžlátko umývala, já odlákala Pupíčka a Polovička odnesl na balkon mikulášskou nadílku pro děcka. Následně bylo objeveno několik kostlivců v aktovce do školy v podobě ve škole zapomenutých pomůcek, čuňácky nechutně napsaných slovíček do angličtiny, zbytků od svačiny, dávno ztraceného kusu kružítka a jiných lahůdek. Dále byly objeveny dvě jehly pocházející z Vyžletiny krabičky na vyšívání, které se válely na koberci v obýváku a v předsíni v místech, kde se běžně válí po zemi Pupík a kde všichni chodíme bosí. Dalším objevem byl neuvěřitelný binec na stole v pokojíčku. Dále bylo třeba se dívat na Vyžle kroutící se nad večeří po dobu delší než dlouhou. Za další bylo nutno uklidit Pupíkem rozlité mlíko po jídelním stole a několikrát umýt její ručičky zapatlané čokoládou z rozmačkaných lentilek, aby bylo posléze zjištěno, že ručičky nebylo třeba mýt víckrát z toho důvodu, že byly utírány do gauče a koberce... Poté byly děti vypuštěny na balkón, aby se podívaly, jestli tam Mikuláš přece jen něco nenechal... Nechal. Polovička prohlásil, že je to vylízanej kretén...
2.12.2006
TROŠKU SI REJPNOUT - Můj chlívek
i když je to tak asi všechno, co s tím můžu dělat ;-)Normálně to nedělám, ale dneska si prostě musím rýpnout. Poté, co jsme se v půl čtvrtý odpoledne naobědvali (v deset vstávali, v jedenáct snídali) jsme se vypravili mrknout do města, aby se děcka trochu vyvětraly, protože Pupíka jsme ani dnes nedávali odpoledne spát. Běhala by totiž ještě teď po bytě a nejevila nejmenší známky ochoty jít do postýlky. Šla jsem s vědomím, že tohle město bývá v sobotu odpoledne mrtvější než Mrtvý moře, centrum města bývá vymetený, stěží semtam pejskař nebo maminka s kočárkem nebo pár na cestě do baru či z baru. Já vím, že se blíží vánoce, ale stromek se rozsvítí až v úterý, tak jsem to nějak nebrala v úvahu. Měla jsem zato, že ty stánky na náměstí budou zavřený, ale to jsem se spletla. Sice jich byla zavřená víc než polovina, ale i tak se podával a prodával punč u každýho druhýho stánku, formičky a vykrajovátka na pečení, dřevěný blbinky, medovina, svíčky a různý "dárkový" zboží. Před vchodem do radnice vévodil kolotoč pro mrňata a vláček. Pupíka jsme svezli na kolotoči, byla z toho nadšená, seděla v trucku a točila volantem, ostatní děcka v autíčkách, na koníčcích, rybičkách, motorkách a disneyovských zrůdičkách, když jízda skončila, měla ledový ručičky a fučel ledovej vítr a tak jsem směr další cesty namířila tak, aby neviděla vedle ten vláček... A teď k tomu rýpnutí. Je to už pár let, co na náměstí proběhla rozsáhlá rekonstrukce, mimo jiné i rekonstrukce osvětlení náměstí. Bylo kolem toho spousta tahanic a když bylo dílo konečně dokonáno, olomoučané splakali nad výdělkem, protože lampy, co mají údajně osvětlovat náměstí, jsou žalostně nízko, svítí uboze málo a na náměstí je tma jako v pr... Něco se proslýchalo o tom, že firma udělala lampy o půl metru nižší než měla ve smlouvě, ale náprava se nestala žádná. Nepovedený osvětlení je na náměstí dál. A tak má Olomouc svý nejtemnější zákoutí (kromě některých míst v Michalským výpadu asi) právě na náměstí... Kterákoliv běžně osvětlená ulice města je světlejší než úplné centrum. Mezi stánky byla tma, protože lampy stojí jenom po obvodu náměstí, takže prostor od obvodu do středu k radnici je úplně neosvětlený. Nejsem nějaká patriotka, ale mám tohle město ráda a podle mýho názoru si to prostě nezaslouží. Podle mě je to škoda. Památky jsou nasvícený, vypadá to krásně, ale když jdete potmě přes náměstí, je to na zlámání nohou, obzvlášť v části od orloje směrem k Ostružnické a Ztracené. Herkulova kašna není v tý tmě ani vidět, nemluvě o modelu centra Olomouce, co stojí hned vedle... 
Fotku jsem si vypůjčila z www.olomoucko.cz, jsou na ní ty lampy vidět. Tohle je ale fotka večerní. Fotku čistě nočního náměstí jsem prozatím na netu nenašla. Ale koupila jsem si konečně sadu obyčejných kulatých vykrajovátek na cukroví. Ta stará se totiž po kterémsi stěhování jaksi nenašla. Nebo jsem ji možná ani nikdy neměla...
1.12.2006
MONEY! - Můj chlívek
aneb lépe nevědět...Včera odpoledne jsem se konečně dočkala – nechali mě spát. Má několikátý den bolavá hlava konečně našla úlevu a mně se ráno vstávalo z postele tak nádherně, jak už dlouho ne. Do práce jsem šla tempem svižným, ač jindy se vleču jako sopel, hned po příchodu do kanclu mě popadla nějaká nezvyklá aktivita, tak jsem uklidila prázdný petflašky a zalila všechny kvítka a chtělo se mi pracovat a při pohledu na poloprázdnej stůl mě přepadla vidina, že bych to mohla kolem poledne v práci zabalit a vypadnout. Takhle brzo ráno bejvaj v práci akorát uklízečky a já. Dneska jsem vyslechla dvě, který uklízely to, co slečna, která uklízela tři měsíce ve zkušební době, nějak nezvládla. Ona za to ani nemohla, ale byla prostě neuvěřitelná. Během dvou hodin byla schopná se mě pětkrát zeptat, jestli už mi vysávala (ano, vysávala). Za celý tři měsíce přišla s vysavačem dvakrát. Koš nevynesla i čtyři dni. Když umejvala podlahy na schodišti, smrdělo to příšerně zasmrádlýma hadrama. Věčně ji musela chodit nějaká jiná uklízečka komandovat a dirigovat. Našemu panu judrovi polila kalhoty špinavou vodou. Chtěl-li po ní někdo, aby uklidila třeba na zasedačce, která bývá normálně zamčená, kejvala hlavou jako že ano, ale víckrát ji tam ten den nikdo neviděl. Slečna včera skončila. Ve tříměsíční lhůtě naštěstí neobstála. Protože ještě pár dní a asi bysme si donesli vlastní kýble a hadry navzdory tomu, že daňoví poplatníci platí tuhle firmu, která ji zaměstnává. Nikdo z nás si na ni nechtěl stěžovat a vzít si tak na svědomí to, že bude příčinou toho, že tahle chuděra i IQ zřejmě hodně pod průměrem, zůstane na dlažbě. Až když se ráno rozkřiklo, že slečna už dneska nepřijde a ty dvě uklízečky, co nadávaly na bordel a piglovaly celej den, slyšely od všech zhruba stejný slova úlevy... Musela to bejt něčí známá, protože jsme nepochopili, proč neprodloužili smlouvu paní, která uklízela předtím a byla perfektní a místo ní vzali tuhle šmudlu. Pak jsem se stala svědkem toho, jak se jistá osoba neuvěřitelně pohoršovala a rozhořčovala nad výší své odměny. Má prý nejmíň na celým pracovišti. To sice asi má, ale i tak je výše její odměny vyšší než jakákoliv odměna, kterou jsem v životě dostala já. Nechtěla jsem vědět, kolik to dělá, bohužel to na mě vybalila sama. Těchhle informací se snažím vyvarovávat, protože nasírat se pak nad skutečnostma, který stejně člověk nemůže změnit, prostě nemá cenu... Ovšem vrcholem všeho bylo, že se cítila tak poškozená, že si to šla s šéfem vyříkat! V tu chvíli jsem se nějak ocitla u těch dveří a radši jsem rychle mazala pryč, neboť stačilo mi pár slov, abych pochopila, že by nebylo dobrý, kdyby se ty dveře zrovna v té chvíli otevřely :-))) No co, dostala kartáč, naštvala se a nefungovala po zbytek dne. Jako ostatně většinou. Zavřela se v kanclu a bulela, ublížená a dotčená... Řekla jsem jí, že do toho nemá čumět, že by si ušetřila tyhle situace. Bohužel sedí zrovna u zdroje a nedokáže asi odolat. Sen o opuštění pracoviště kolem poledne se přesně v tu dobu definitivně rozplynul pod neuvěřitelnou hromadou faktur, kterou jsem se prohrabala přesně na konci pracovní doby. Má hlava jest zblblá formulářema, číslama, variabilníma symbolama, podpisovýma doložkama, ověřovacíma razítkama, kopírovanýma smlouvama, rozpočtovýma položkama a podobnýma hovadinama, že jdu prostě dělat něco kreativního... Korálkům ZDAR!
|
