29.03.2007
V RAUŠI - Můj chlívek
a tentokrát bez modřiny.Napřed musím říct, že hořčíková terapie asi zabírá, protože za tu dobu, co ho beru, mě hlava nebolela ani jednou a teď se nedivím, že se ozývá, jelikož je takový to období v měsíci, ale i tak je to jen taková otrava, nic tak hroznýho jako obvykle, stačí na to jeden paralen extra, žádný dryáky. Jenže ten jaksi s sebou do práce nenosím, nosím valetol. Včera jsem zjistila, že se dá hezky sjet z prášku na bolení hlavy. Sedím si takhle dopoledne v kanclu, před sebou španělštinu a cítím, jak na mě pomalu ale jistě ta mrcha hlavobolová leze. Snědla jsem brzo ráno akorát nějaký polystyreny s pomazánkovým máslem (snad mě Brusel nezažaluje). Vlezu do kabelky a slupnu jeden valetol. Pak zase čumím do toho učení... a najednou se přistihnu, jak čtu nahlas pohádku o Červený Karkulce ve španělštině, pitvořím se a skřehotám a napodobuju toho vlka, úplně sama v tý obrovský místnosti, hubu od ucha k uchu a blbnu si a je mi fajn, uáááá, to jsem krásně v rauši... Ťukám si na čelo. Dneska se situace opakovala. Úplně stejně... Ale hlava mě nerozbolela, tak jsem si užila vycházku na injekci (ta hnusná modřina od minulýho tejdne furt nezmizela), byla tam jiná sestřička a ani jsem to necítila a taky nemám tentokrát žádnýho modráka. Pak jsem hupla na maliny a kafíčko. Pak jsem vzala obě holky do knihovny. Samozřejmě že kvůli sobě, chtělo se mi tam jít a chvilku se hrabat v knížkách, i když půjčovat jsem si nic nechtěla, doma mám hromadu novejch knížek, co čekají na přečtení, ale stejně jsem minule neodolala a teď mám jednu z knihovny rozečtenou a potřebovala jsem ji prodloužit. Taky pořád naivně doufám, že to nějak chytne i Vyžlinku... Doufám marně, je mi to jasný. Ale stejně pořád doufám. Že ji to ještě čeká, že se o to neochudí... Že přece nezůstane jen u stupidních komiksů Witch a návodů pro malé holky, jak být "IN" :-( Jenže všechny mý pokusy prozatím selhávají. Ještě tak kdybych to četla nahlas já, tak by to poslouchala a asi i ráda. Jenže na tohle už opravdu nemám čas, stačí, že jsme takhle přečetli všechny díly Harryho Pottera. Zítra má narozeniny. Dostane mobil (protože ho bude potřebovat, chci ji nechat už chodit domů z družiny samotnou, naučila se skoro odemykat dveře, téměř vždycky se jí to už podaří) a pak chtěla k narozeninám jakousi knížku Witch, ale tu jsem nesehnala, ale i tak jsem vyměkla a cosi podobnýho jí koupila :-( Pupíček v knihovně uchvátila první knížku, co jí padla do ruky a už se jí nevzdala. Vyžlinka si taky vybrala knížky, ale moc na čtení v nich není... Já odolala. Jen jsem si zarezervovala jednu, co jsem o ní onehdy četla u hančí...
27.03.2007
NEMŮŽU BÝT OBJEKTIVNÍ - Můj chlívek
:-)Nepíšu, nečtu, běhám od povinnosti k povinnosti a ty chvilky mezi těma povinnostma nechávám utíkat aniž je využiju, protože se mi nějak stupidně zdá, že to ani nestojí za to... Krom toho, že Pupík má svou standartní nudli u nosu a Vyžlinka má už několik dní ne zrovna moc hezkej kašel, se nějak nic neděje. Jsem v pokušení ji vzít k doktorce, ale jako hnusnej rodič řídící se zásadou, že dokud není teplota, není ani nemoc, ještě vyčkám a ponechám to na starosti kapkám proti kašli a sirupu. Navíc má v pátek narozeniny a na sobotu sezvaný spolužáky. Čím dál víc jsem vděčná za práci, kterou teď dělám. Za toho půl roku, co ji můžu dělat, jsem se hodně naučila a přestala jsem potřebovat rady kolegyně, kterou vlastně rok a půl zastupuju, poradím si většinou sama, akorát rozhodnout sporný věci občas nemá kdo (ale to neměl ani předtím)... Zpovzdálí sleduju personální zemětřesení na svým bývalým oddělení a naskakujou mi pupínky, když si představím, že bych se tam měla vrátit. A jelikož se začíná proslýchat, že se vracet nebudu, anóbrž budu moct zůstat tam, kde jsem teď, chodí se mi do práce ještě líp. I když někde hlodá červíček pochybnosti, jestli nebude dočasně odejitá kolegyně naštvaná, že jsem jí sebrala její práci. I když se ona bude mít kam vrátit, za stejných platových podmínek, jen prostě už ne na svou původní práci. Pak si zas nadávám, že se mám na to vykašlat, nikoho jsem nepřemlouvala a nikde jsem za sebe neorodovala ani u nikoho nefňukala, je to vyšší rozhodnutí, který jsem nijak neovlivňovala. Měla bych se na to vykašlat, mě se taky nikdo neptal, když jsem se po roce mateřské vracela zpátky, nesměla jsem se už vrátit na svou původní židli, jakkoliv jsem se bránila, bylo mi to houby platný. Na moji židli zasedla tehdy osoba, patřící do osob tzv. hájených. Bylať tam původně dosazena z důvodu, že se šéfstvu zdála nevytížená na své židli dosavadní. Po roce a půl je skutečnost taková, že její původní náplň práce, která se jevila jako nedostatečně vyplňující její pracovní dobu, jí byla odňata z důvodu, že na židli původně mé nestíhá... Přidána byla někomu jinýmu, který to dostal ke svým povinnostem prostě navíc. Většinu pracovní doby není v práci, sedí někde na kafi nebo je ve stavu nemocných nebo prostě zmizí, takže ji musí zastupovat někdo jinej, kdo to taktéž dělá navíc ke svým povinnostem. A když už tam je, stejně nefunguje... A všichni kolem jen tiše brblaj a nikdo se neodváží nic říct nahlas. Jo, jasně, jsem zaujatá, já vím.
24.03.2007
KNIŽNÍ PANNA - Deník knižní panny
dnes pozitivně ale i negativně :-)Nic novýho ani zajímavýho se neděje, dni ubíhají svým poklidným tempem a já tu nechci opakovat věci, který jsem tu opakovala už mockrát, protože tak to prostě je, stereotyp každodenní... Ale něco jsem přečetla a taky jsem pokoukala pár filmů. Tak napřed snad tedy k literatuře (tedy pokud se to tak vůbec dá nazvat). Byly doby, kdy hlubokomyslný úvahy byly něco, co mě míjelo zdaleka a já se chtěla akorát bavit, a to za všech okolností. Četla-li jsem knížku, musela být co nejnapínavější, nejoddychovější... Tehdy jsem se zamilovala do Stephena Kinga a četla od něj všechno, co se mi ocitlo v dosahu. Nelitovala jsem peněz a jeho knížky si kupovala sotva se objevily na pultech, hltala po večerech a pak měla špatný spaní, protože jak víme, jest to především mistr hororu. Leč zdá se, že tato doba již nenávratně minula, jakkoliv si už několik posledních let pokouším namluvit, že tomu tak není a kupuju a čtu nadále, jenže čím dál častěji jsem prostě zklamaná a jeho příběhy jdou čím dál víc mimo mě... Koupila jsem i jeho knížku "PULS", která je tu zatím poslední nová, co od něj vyšla. 
Je to sračka. Ztráta času. Není to ani napínavý, ani zajímavý, ani originální. Dočetla jsem to do konce jen proto, že jsem za to utratila peníze. Myslím, že to byla definitivně poslední věc, kterou jsem si nejen koupila, ale i četla. Kam se to hrabe na Nezbytné věci, Osvícení, Nespavost, To... Taky jsme se minulý víkend konečně mrkli na film "Silent Hill", občas jsem někde zahlídla upoutávku, titulek, jinak jsem o tom nic moc nevěděla, jen že je to horror. Ne že bych byla vyhledávač filmů tohoto žánru, ale duchařiny ty já můžu a když jsou navíc inteligentně sestavený, tím líp. Škoda, že o tomhle to neplatí. Kromě perfektních vizuálních efektů a triků je to dějově slabý a plný nelogických souvislostí, což nesnáším. Nic moc, slabota. Jestli máte domácí kino a velkou obrazovku a potrpíte si na hromadu efektů a řádně temnou atmosféru, pak se slabý části děje ztratí. Jinak to stojí za prd. Recenze zde. Z úplně jinýho soudku byl Almodóvarův film ze čtvrtečního večera na ČT 2 "Mluv s ní". Už jsem ho kdysi viděla, ale tentokrát jsem si ho pěkně vychutnala, jakkoliv z původního znění jsem rozuměla akorát "No lo sé." "Špatná výchova", kterou jsem viděla před nějakým časem, mě už nějak nechytila, "Mluv s ní" je jaksi lidštější. Z tohohle filmu prostě zůstane zvláštní pocit, trochu smutno, protože k happyendu to má daleko, ale pomyslíte si, že život je prostě takovej, není spravedlivej, ale plnej náhod a někdy jsou ty náhody dobrý a někdy špatný, stejně jako lidi kolem... Recenze zde. Včera bylo odpoledne tak hnusně, že mi to nedalo, abych cestou z práce nezakotvila na chvíli v půjčovně a nepřinesla nějaký filmy. Almodóvarův film "Volver" ještě čeká na skouknutí, ale dnes odpoledne jsme viděli "Ve stínu pravdy", tak trochu kriminálka a tak trochu thriller, bohužel jsem na netu neobjevila žádnou recenzi, jen něco málo. Od doby, kdy jsem poprvé viděla kdysi dávno film "Pulp Fiction", mám ráda filmy se Samuelem Lee Jacksonem. Polovička má zas rád filmy s Julianne Moorovou. Tady se sešli oba dva v neholywoodským filmu bez happyendu, oba zahráli perfektně, obzvlášť Moorová, málem si ani není podobná :-) Tenhle film doporučuju, napínavej, dobře zahranej a poněkud nahořklej.
21.03.2007
NA DOBROU NOC - Co běží hlavou
nebo radši ne ;-)Svý sny si pamatuju málokdy. Někdy jen pár minut po probuzení, někdy jenom pár vteřin, někdy vůbec nic, jen pocit o tom, že byly. Často zřejmě ani žádný nejsou. Nejradši mám sny lítací, zdávají se poslední dobou zřídkakdy, plavu si v nich vzduchem jako ve vodě, stejný pohyby rukou a nohou způsobují, že se vznesu o pár metrů výš nad ulici mezi domy, přenesu se přes překážku, přeplavu neschůdné místo a dosáhnu kam chci... Občas přijdou výtahový sny, kdy jsem nucená jezdit výtahem bez stěn, který jede směrem dolů příliš rychle a já mám strach, že ta plošina mě někde shodí do hlubin domu, kterýmu většinou chybí některý zdi nebo je místo nich jen sklo. Před pár dny se mi zdálo o konci světa, kdy do oken narazila stěna vody a jak jsem v ní plavala, tak jsem si v tom snu uvědomila, že je konec, že umřu a všechno ostatní taky...
Občas mám sny, co se z nich nechci probudit a blízkost rána mě naštve, když přetržený sen už nelze dosnít. Sen z noci na dnešek si pamatuju, sice už jen útržkovitě, ale přece. Jdu do práce v nějakým velkým městě, trochu jako Praha, po ulicích plných lidí, dívám se na svůj obraz v obrovských výlohách obchodů, mám dlouhý vlasy a jsem mladá a mnohem hezčí a líbím se sama sobě. Najednou jsem v nějaké zahradě, co patří ke starému kostelu, do kostela si lidi schovávají kola a já mezi nima, prý se kostel zamyká a nikdo nám je tam neukradne, pak jdu do práce a potkám tam lidi, co jsem s nima pracovala v Praze. Střih a najednou jsme v domě, co má galerie a ochozy a někde blízko jsou stroje, co se podobají těm mimozemským z Války světů, jen jsou černý a trochu menší a víc podobný ilustracím v knížce, zvuky vydávají stejně hrozný jako ve filmu a my (my?) se běžíme někam schovat, běžím směrem, o kterým vím, že někde brzo končí, otvírám skříně a chci se v některé schovat, všechny jsou plný a nevejdu se do nich, nakonec je tam jedna, co vypadá jako skříň mé mámy, otevřu ji a vlezu do ní, pokouším se za sebou zavřít, jenže to nejde, je pořád moc velká škvíra a já mám pocit, že je konec, že tamto mě najde a pak... Pak udělám to, co občas dělávám při podobných snech. Uvědomím si, že to nemůže být skutečnost, že je to jenom sen a donutím se z něj probudit, sevřu víčka ze všech sil a když je otevřu, nekoukám škvírou mezi dveřmi skříně, ale do tmy ložnice, v uších doznívá hučení těch strojů, můj tep má frekvenci tak 180 za minutu a pod kůží celýho těla mě ještě dlouhý vteřiny pálí adrenalin...
JÁ UŽ SE NASTĚNKO - Můj chlívek
nebojím ničeho!Při prohlídce věcí do školy objevena trojka z češtiny. Nezlobím se, nerozčiluju se, pátrám po tom proč... Časování sloves – jsou špatně osoby, špatně číslo, špatně čas. Beru učebnici a namátkou vybírám věty a kousky vět. Napřed jednoduché, potom složitější: "Babička, maminka a sestra Jana mě přiběhly chránit." "Jakej je to čas?" ptám se.
"Přítomný..."
"Přítomný? Jak to může být přítomný čas PŘIBĚHLY?"
"No protože přiběhly zrovna teď..."
20.03.2007
PSA BY NEVYHNAL - Můj chlívek
:-(Ještě než otevřu oči mezi zvoněním budíku vím, že venku prší. Kapky hlasitě dopadají na plechové parapety pod okny. V posteli je blaze a teploučko a já doufám, že ještě není tolik hodin, kolik je... Pupík spí částečně přikrytá, Vyžlinka s hlavou pod polštářem a nohama holýma a já vstávám. Kouknu na teploměr a přihodím pletenou vestu k oblečení, kolem lampy pod okny kuchyně poletuje i cosi jiného než dešťové kapky... pokus o sníh. Opráším kozačky, co se chystaly na letní odpočinek a bez šály zato s deštníkem odcházím do práce. Začíná mi být jasný, že nevzít si šálu byla chyba a tak natahuju límec bundy nejvýš, jak to jde, vyhýbám se "tančícím" kachličkám v chodnících, obracím deštník proti ledovému větru, který se točí v ulicích města ve všech směrech a chvílema nedovoluje nadechnout. Myslím na Pupíka a její strachy, když jí foukne vítr do obličeje a na to, že dnes bude lepší, když ji odpoledne vyzvedne Polovička autem. Pouliční lampy jsou zhasnutý, ačkoliv je jenom šero, zblbnutý světlým ránem minulýho týdne. Nechce se mi zvedat hlavu zaraženou mezi rameny a dívat se na semafor, kolem projede zasněžené auto – "od středních poloh přeháňky sněhové" a já marně zaháním marné představy toho, jaký by to dnes bylo, kdybych z té postele ráno vůbec nemusela. Zalízt s knížkou nebo prostě spát a bubnující kapky za oknem vyhřátýho bytu...
16.03.2007
DOVOLILA JSEM SI - Oáza
dovolenouTu dovolenou jsem si nakonec vzala. A ani se nezhnusilo počasí, ani se nic nepodělalo v práci. Děti pryč. Den jsme strávili tak, jako kdysi, ještě když jsme spolu jen bydleli, před svatbou... Ráno jsme si šli nakoupit, potkali jsme dvě drbny plačky z domu, kde jsme kdysi bývali "jéééédobrýdééénmyjsmevásaninepoznalyakdemáteděti" a dokázali jsme se vyhnout pařátu, který by nás zadržel na nucený pokec "avítecozaseudělal?představtesionnámzvednulnájem" – myšlen majitel domu, nikdy se coby starousedlíci nesmíří s tím, že bydlet v bytech větších než sto metrů čtverečních v cihlovým domě prostě nemůže stát pořád stejně devět stovek jako za totáče... Po snídani jsme konečně po šesti letech vyrazili na kolech, tak jako kdysi, na tu stejnou trasu, jen tentokrát jsme uznali, že zadky trénovaný nemáme, tudíž se nepojedem podívat až na holky k našim, protože zpátky už bysme to asi těžko rozdejchávali, na to musíme otlačit ty správný místa :-) Jeli jsme jen pár kilometrů za město. Nebyla jsem tam několik let a abych pravdu řekla, mám z toho divnej pocit. Z tichýho skrytýho místa se stává cíl víkendových (nejen) výletů celýho širýho okolí. Za chatou vyrostla obrovská dřevěná hala, pořádají se tam velký akce, sjíždí se tam spousty lidí a i když je tam vjezd autem zakázán, neplatí to absolutně. Dnes na cestách nikdo nebyl, byli jsme sami, ale o víkendech se celej les plní stovkama cykloturistů. Vzít v létě u našich děcka do lesa na procházku je o strach, protože se nedá jít ani kousek bez toho, aniž by se muselo uhýbat hejnům naplno rozjetých papouškově barevných zběsilců :-( Mám to tam ráda a zdá se mi, že rafting za prachy a motorový čtyřkolky včetně armádních vozidel (jak informuje letáček) si tenhle kousek do nedávna nedotýkanýho lesa prostě nezaslouží... Ale projížďka byla krásná. A stejně jako kdysi jsme po návratu domů vyrazili někam na jídlo. Tentokrát tam, kam se normálně nedostanem, ač víme, že se tam jí víc než skvěle, protože sami bez dětí býváme jen o víkendech a tahle hospůdka má prostě o víkendu zavřeno. Jídlo bylo jedním slovem naprosto úžasný a Polovička se uvedl do poněkud podnapilého stavu, protože si dal dvě piva a panenku nadívanou švestkama, přelitou slivovicí víc než hojně. V drogerii, při výběru kartáčku na zuby, pak vykřikoval na celou samoobsluhu nemístný komentáře a vůbec dělal ostudu po městě, takže jsme zapadli ještě na horký maliny, kde vystřízlivěl. Přes rozkopaný město jsme se pěšky vrátili domů až večer. Jako kdysi ;-)
13.03.2007
KDYŽ - Můj chlívek
ptáci řvou :-)Práci řvou ráno i večer a já mám chuť vzít kolo a vyrazit do lesů za město. Kolo chátralo několik let, pláště a duše zteřely, leč letos v zimě si Polovička koupil sobě kolo nové a při té příležitosti nechal dát do pořádku i to moje. Pohrávám si s myšlenkou vzít si na pátek taky dovolenou a využít dne bez dětí tak, že vezmem kola a pojedem... Při mé smůle se ovšem na pátek určitě zhnusí počasí. Nebo něco neklapne v práci.
Dnes jsem utekla z práce dřív, hodila vyzvednutí Pupíčka na Polovičku a doma zaujala polohu ležícího na zádech s knihou. Probudila jsem se v půl šestý večer. Máma s Vyžlinkou zažívají prý občas perné chvilky s neteří, která je takto poprvé na takovou dobu z domu od maminky a taťky. Jestliže se mnou Pupíček občas pěkně cvičí, zdá se mi, že je ještě naprosto čitelným andílkem oproti tomuhle za měsíc tříletému nevyzpytatelnému ďáblíkovi. Zcela sobecky jsem se především ujistila, jestli to, že si vezme od čtvrtka i Pupíka, stále platí... Prý jo. Uf. A ještě něco se zadařilo. Začátkem ledna mě v katalogu zahraničních rekreací naprosto uchvátila jedna, bohužel výběrová. Bylo mi řečeno, že žádat o přidělení někým odmítnutýho poukazu je zbytečnou ztrátou času. Já to přesto udělala. A JO! Mám ho! Takže první týden v červenci letíme do Kalábrie. Všichni čtyři. Pupík úplně zadáčo. Po pár letech zase k moři. Vyžlinka to ještě neví, bude mít radost velkou, protože u moře se jí moc líbilo. Pupíkovi je to srdečně ukradený. Mně není ukradený to letadlo, i když je zadara. Kdyby to bylo možný, jela bych radši autobusem... Skupina, na které jsem do léta pracovala a odkud se mi na necelý rok a půl podařilo vypadnout, se otřásá v základech. Šéfové realizují změny pracovní náplně svých podřízených stylem "co krok – to nápad". Nic k lepšímu se tam nezměnilo, pan "Big Z" je furt stejnej zmrd a mně už zbývá jen necelý rok...
12.03.2007
JE ČAS - Můj chlívek
udělat víkendu pápá :-(Mizernej nevychovanej víkend – ani se nerozloučil! Už zase sedím v háku... V pátek se vrátil Polovička z týdenního školení. V sobotu jsme nachystali pomazánky, chlebíčky a chuťovky, nakoupili zákusky a zmrzlinu a opožděně oslavili jeho narozeniny, protože přišli naši a babička tchýně, tak bylo celkem rušno celej den. Pak si naši odvezli Vyžlinku na jarní prázdniny k sobě, ovšem Pupíčka nám zanechali, protože s Vyžlinkou bude u nich trávit týden i bráchova holčička, o čtyři měsíce jen starší než Pupík a to by jaksi bylo moc i na mou mámu. Pupíka si vezmou až ve čtvrtek večer. No aspoň něco. Příliš krásná představa týdne bez obou dětí – to se prostě nemůže stát... Jelikož má Polovička v pátek dovolenou a doma nebude ani jedno dítě, nějak se nemůžu zbavit šílenýho pocitu závisti, protože být doma naprosto sama tak dlouho se mně nepoštěstilo už několik měsíců... Neděle ve znamení návštěvy obchodního centra, protože jsem koukla do jarní boty, načež se pod mým pohledem rozdrobila výztuž na patě zevnitř (nehledě na to, že se v těch botách nedá chodit v silonkách, protože je rvou na palci). Nový kalhoty (naneštěstí bokovky, protože normální kalhoty už se téměř koupit nedají a když, tak vypadají jak na starý báby), nový tričko, nová bundička a nový botičky. Pupík nový botičky a nový tričko a nová mikinka. Polovička novýho nic, nakoupil si minulej tejden v Brně. Celkem příjemnej víkend. Až na naštvanýho muže, protože nic platný, že šlo o víkend, upadla jsem každej večer do komatózního spánku, naprosto vyřízená. A i když nedělní večer by "to šlo", tak nešlo, protože Pupíček prostě nechtěla usnout, usnula až v jedenáct a to já už jsem byla v limbu taky... Opět se potvrdila moje teorie nablblejch nocí z neděle na pondělí, protože jsem měla neklidný divný spaní plný idiotských a nesmyslných snů, budila jsem se a jakoby to nestačilo, budila mě i Pupíček, křičela a kecala furt ze spaní, vrtěla se a vůbec mizerně se spalo...
8.03.2007
HROMADNÁ POPRAVA - Můj chlívek
a matka, co rozerve dceři Witch...To, v co se změnilo to krásný jarní počasíčko ze včerejška, se dá nazvat jen jedním výrazem: "To je hnus, velebnosti!" Ráno vonělo jarem a vůbec bylo venku příjemně, v práci obešlo šéfstvo kanceláře a rozdalo ženským kytičky, při čemž jsem se olíbala se třema chlapama a vůbec to byla milá pozornost (i když po pondělním ostříhání nakratičko ani jako ženská nevypadám... :-) Pak se to zhnusilo a já v dešti vyšlapala cestu na svůj každotýdenní píchanec, pak sešlapala zase z kopce dolů do města, zapadla na horký maliny a kafíčko se šlehačkou, kde jsem si krásně obalila nervičky, který dostaly včera večer a dneska ráno pěkně pokouřit (ještě o tom bude řeč), vzala v dešti Pupíčka z jeslí a pak na určitou dobu úplně ztratila nadhled a schopnost ovládání. Nemám většinou nic proti městské hromadné dopravě, naopak jsem její fanda, pokud se týká záplavy osobních aut s jedním pasažérem v centru města kontra tramvaje a autobusy. Ale přiznejme si, že to, co se tady děje poslední dny, není hromadná doprava, ale hromadná poprava... Buď mám prostě takovou smůlu nebo mě někdo nahoře nemá rád, ale pokaždý, když potřebuju do tramvaje, trefím se do blbý doby, a to tak, že předtím, než přijdu na zastávku, odjedou tři hned po sobě – prázdný. Jakmile si tam stoupnu já, nejede tramvaj tak dlouho, že se na zastávce nashromáždí šílený dav a to, co potom přijede, je našlapaný k prasknutí... Co by na to Murphy? Stalo se dnes odpoledne, došla jsem s Pupíčkem na zastávku, kde bylo pár lidí. Měla jet jedna tramvaj – nejela. Druhá – nejela. Třetí – nejela. V opačným směru jich zatím projelo šest – téměř prázdných. Říkala jsem si, že tam nahoře u hřbitovů mají asi mejdan či co. Na ostrůvku dav houstnul a houstnul, déšť taky. Když konečně přijela, rvali se tam lidi tak, že v obavě, aby nebyla Pupíček ušlapána šíleným stádem, jsme zůstaly úplně poslední a při pokusu se dostat dovnitř začaly dveře pištět – takže jako jediný jsme se už dovnitř nedostaly... Když přijela druhá, byla už prázdnější, ale fakt bych vyházela všechny pitomce, kteří se tam narvou a nechají si batohy na zádech. Musela jsem je rukama odstrkovat, aby neurvali Pupíkovi hlavu... Další sorta dementů jsou ti, co stojí na schodkách a nedojde jim, že aby mohli lidi vystoupit, musí z těch schodů vypadnout. Doufala jsem, že má Pupík řádně zablácený boty, když jsem ji rvala tím chumlem na schodech před sebou. Přisámbohu, že bych šla stokrát radši pěšky, ale v tom dešti v tom rozkopaným městě s vytrhanýma chodníkama jsem si to prostě nedokázala představit... Jo, byla jsem hnusná a vzteklá a Pupík se mě zeptala: "Co se ti stalo, mami?" :-))) Pokud se týká včerejšího večera – Vyžlinka nepřinesla ze školy papír, na kterém měla zpracovat domácí úkol. Přišla na to večer, až přišla ze sboru. Zato časopis Witch odnesla do školy i přinesla v pořádku. Následně jsem já přišla na čtyřku v žákovské, kterou tam měla už od předchozího dne a to mi do očí tvrdila, že žádnou špatnou známku nemá. Naštvalo mě, že lhala (a to dvakrát), takže jsem rozškubala nový číslo časopisu Witch na kousky a vyhodila ho do koše (mejch 60 korun). Jelikož neměla ani po těch dvou dnech nikde k nahlídnutí tu písemku, ze které tu čtyřku měla, začala jsem ji podezírat, že ji po anglicku uklidila... Nicméně se dušovala, že jim je paní učitelka nedala a nebyla mi schopná říct, co měla špatně. Pak jsem napsala paní učitelce do deníčku vzkaz, že chci tu písemku vidět (protože si jaksi myslím, že když děcko schytá blbou známku, měli by rodiče vidět za co). A protože paní učitelka nedělá k rodičovským zápisům do deníčku ani muří nohu (takže nikdy nevím, jestli to vůbec četla), tentokrát jsem trvala na tom, že tu muří nohu tam chci. Muří nohu dnes donesla a písemku taky – vyjmenovaná slova po "m". A dneska ráno? Seděla nad krajícem chleba s pomazánkovým máslem a plátkem sýra. Kroutila se nad ním jak had. Já pacifikovala Pupíčka, protože na ni se ráno musí diplomaticky, aby vůbec ji bylo možno oblíct a vypravit. Pak jsem šla Pupíkovi čistit zuby a zaslechla jsem, jak Vyžlinka prošustila do kuchyně, klepnul talíř o dřez. "Ty už to máš snězený?" ptám se, protože vím, že před minutou měla krajíc skoro celej. "Jo, jasně," zazní odpověď. "Fakt už to máš snězený?" ptám se nevěřícně. "Jo, fakt mám!" zní odpověď žoviálním tónem. Vykloním se z koupelny v okamžiku, kdy míří k odpadkovýmu koši. "Ty ten chleba jdeš hodit do koše?" zeptám se. "Nééééé!" zazní udivená a dotčeným tónem vyslovená odpověď. A v ruce zmáčknutej skoro celej krajíc – jen ten plátek sýra byl pryč...
6.03.2007
VYTRHANÝ CHODNÍKY - Můj chlívek
a kočičince na botách...Zaspala jsem dobu a pozapomněla na zahájení půlročního uzavření důležité ulice v centru města z důvodu její kompletní rekonstrukce, což obnáší úplný zrušení tramvajového provozu přes centrum a dalších pár lahůdek jako třeba koridor vyhrazený pro pěší, ovšem na místě chodníků, ze kterých byla vytrhána dlažba... Proto jsem včera ráno cestou do jeslí koukala jak péro z gauče, když místo tramvaje přijel autobus a vyhodil mě a Pupíka na půl cestě, takže zbytek jsme šmajdaly pěkně po ránu po svých, což natáhlo můj příchod do práce o víc jak půl hodiny (jako by nestačilo, že chodím o hodinu později, protože na šest prostě nemůžu dodržet, když mám rozvézt ráno děcka)... Příchody do práce zůstanou nataženy po zbytek týdne i ve zbývajících dnech, protože prostě musím pěšky, ale zas má to svý příjemný stránky a to je třeba přehled o tom, co se na zmiňované rekonstruované ulici děje, dále pak možnost zakoupit hned po ránu křupavé rohlíčky z pekárny, která je po cestě. Mňam. Brzké a nijak krátké ranní procházky a taky ty odpolední mají na svědomí to, že rozhodně netrpím problémy s nespavostí, naopak usínám kdekoliv a kdykoliv, v práci za stolem, v tramvaji visíc na tyčce, při každé reklamě uprostřed televizního seriálu, který jsem původně chtěla vidět od začátku až do konce a místo toho viděla několik několikavteřinových sekvencí ve chvílích, než se mi zlomily zápalky mezi víčky... Dneska jsem utekla z práce po poledni, letěla pro Vyžlátko ke škole (abych předtím ještě honem letěla domů, protože jsem sice nezapomněla flaštičku s ranní močí, ale zato ten "očkovací" průkaz, co maj děcka, zůstal ležet na botníku v předsíni), potom rovnou od školy k paní doktorce, kde Vyžlinka absolvovala preventivní prohlídku v devíti letech a byla shledána zdravou, pak na nákup, nechat Vyžlinku doma a zase zpátky do města pro Pupíčka, která má v posledních dnech několik oblíbených výrazů, jako třeba "Dala bych si kokinko, co ty na to?" nebo "Já chcu aktíviju" a když mě neoblažuje podobnýma lahůdkama, u kterých se musím smát, oblaží mě alespoň rozšlápnutým kočičincem ve svým traktorovým vzorku na botě, a to tak, že smrdí celá skříňka v jeslích a taky to způsobí, že čuchaj všichni lidi v tramvaji a kadeřnictví a nejvíc pak čuchá máma, když to doma meje... Takže tak :-)
3.03.2007
VRTOCHY - Můj chlívek
internetu a nejen jeho...Nechutným způsobem nám už třetí den blbne internet. Chvilku jde a chvilku zas ne a ten pán z poruch tvrdí, že je to chyba v počítači (my si myslíme, že v jejich modemu), protože to není poprvý, co to takhle blbne. Stejně ovšem se musí přeinstalovat systém v našem počítači, neboť byl zakoupen tento týden v jaksi "košer" verzi (rozumíme si), takže i když jsem chtěla, že s tím chvilku počkáme, budeme to asi muset provést hned a pak se uvidí, jestli je závada na našem přijímači, ha ha! Jen tiše doufám, že to všechno klapne a já nezůstanu odstřihnutá od internetu celý týden, neboť můj drahý muž od pondělka opět odjíždí a vrátí se až v pátek, takže sama se v případných poruchách rýpat nebudu, navíc na to zřejmě ani nebudu mít čas, neboť ranní rozvážení holek a odpolední sbírání a ostatní činnosti jsou opět jenom na mně. Už třetí den mě bolí hlava a začínám toho mít fakt dost. Včera už jsem ze zoufalství zakoupila balení hořčíku, protože jediný období, kdy mě hlava přestala bolet, bylo když mi doktor nasadil v těhotenství hořčík. Poslední dobou je to fakt úděsný, přičítám to tomu hnusnému počasí venku, brázdy vysokýho a nízkýho tlaku a déšť a vítr a slunko a chaos... Taky vitamínů mám asi málo, stresu hodně, obzvlášť Pupík se mnou řádně zacvičila, za poslední týden. Dnes jsem stoupla na váhu a nevěřila jsem svým očím – čtyři kila dolů. Při stresech hubnu, to mám vyzkoušený, protože mi nechutná jíst, jen piju a skoro nic nejím. Musím to zaklepat, ale Pupíček zdá se v pořádku. V pondělí jde do jeslí. Jen má zase jeden ze svých nevypočitatelných vrtochů, nedávno to byly auta, to nechtěla chodit ani po chodnících, natož přejít ulici, bála se každýho zavrčení auta. Asi za měsíc ji to pak přešlo. Tentokrát je to pro změnu vítr. Ani když téměř nefouká, tak zarazí hlavu mezi ramena a bojí se zvednout obličej (nedávno jí totiž fouknul vichr do obličeje tak, že se chuděra nemohla nadechnout), nechce vůbec chodit ven a když, tak jen kňourá a kňourá. I když včera to se mnou zvládla dost dobře, šly jsme pěšky hodně velký kus a pak zas zpátky do města, jen když jsem pak chtěla jít ještě za barák do knihovny, tak si postavila hlavu a nechtěla jít a chtěla zůstat doma a i když jsem ji celou cestu nesla, nebylo to nic platný, kňourala furt. Jsem zvědavá, jestli a kdy ji to přejde... Taky jsem zvědavá, jestli se mi vůbec podaří odeslat tenhle článek...
|
