31.08.2007
POSTŘEHY - Můj chlívek
ze smradlavýho kufruUž jsem se zas přehodila do schizofrenního módu. Už nemyslím jen za sebe a Pupíka (na což stačí vědomí jedno), teď už i za Vyžlinku (kde je jaksi potřeba poněkud vědomí občas oddělit). Když se dnes po poledni vrátila z tábora, nechali jsme kufry kuframa a vyrazili všichni do města, shánět její kamarádce dárek na oslavu narozenin a Pupíkovi na k dnešnímu svátku slíbenou zmrzlinu. Ale zas abych nekecala, taky jsem si něco chtěla koupit já. Po návratu jsem se vrhla na kufr, s tím, že nepříjemný věci je nejlepší vyřídit hned a co nejrychleji. To, co se nacházelo uvnitř, sice nedosáhlo úděsnosti toho, co jsem nalezla po jejím návratu z cesty po Švýcarsku a Španělsku v polovině prázdnin, ale zaznamenala jsem jisté podobnosti: - pytel se špinavým prádlem smrdí jako dobře uleželej bezdomovec
– veškeré špinavé prádlo (doslova veškeré, do poslední ponožky) je obrácené naruby, bo bylo narváno do pytle tak, jak bylo serváno z těla
– moje dítě si meje hlavu akorát od temene dozadu, protože to smetí nad čelem, co jsem tam našla dnes při vstupním hygienickým testu (negativní), jsem tam viděla už v neděli, když jsme za ní jeli na návštěvu
– spotřeba mýdla zřejmě po celou dobu pobytu minimální, protože ani není řádně omydlené logo na mýdle
– výše uvedený bod platí i o šamponu na vlasy a repelentu (eventuelně opalovacím mléku)
– po dobu čtrnácti dní v táboře dítě zřejmě minimálně vylučovalo, protože obě role toaletního papíru jsou sotva načaté
– takovou zbytečnost jako krabičku pracího prášku si příště klidně můžeme odpustit... Ale abych nebyla jen hnusnej rejpal, musím říct, že ponožky se sešly po dvou do páru, neztratil se žádnej kus oblečení a nic, včetně dítěte, neutrpělo zjevnou újmu. A nadto velmi potěší výkřiky:
"Jé, máslo!"
"Vy jste tam neměli máslo?"
"Ne, nikdy."
a děcko, který se běžně ofrfňává nad talířem, si samo usmaží vaječnou omeletu, namaže si rohlík máslem a nacpe do sebe rekordní rychlostí a nadto se přizná, že mu nezbylo nic jinýho než pít kakao, protože k snídani prostě někdy nic jinýho nebylo... I když tu zapečenou rejži s jabkama a rozinkama a kandovaným ovocem (co je v pekáči na sporáku) prostě jíst jako vždy nebude... A ještě musím říct, že už pár dní sleduju tyhle dva multikulturní blogy:
manželka – Životopisný cestopis nebo cestopisný životopis a
nigeria – manické výlevy
a když si říkám, že má švagrová musí mít nervy jako špagáty, když dokáže žít v jedný domácnosti s mým bráchou, tyhle ženský musí mít místo nervů ocelový lana... ;-)
29.08.2007
TA PODOBA! - Můj chlívek
hluchý kadeřnice nebrat!Včera jsem po dlouhé době navštívila svou kadeřnici. Popravdě jsem k ní už nějakou dobu nechodila s tím, že jsem doufala, že bych mohla najít někoho jinýho, kdo mě kvalitně ostříhá, ale tak, jak chci já. Ona totiž stříhá skvěle, pečlivě (což zase leckterá jiná nedokáže), jenže mně přijde, že na můj ksicht nějak ztratila voko... A tak jsem navštívila pár kadeřnic, tak namátkou, ale nikde mě to neoslovilo tak, že bych tam chtěla zakotvit natrvalo. A nějak jsem doufala, že se třeba tentokrát ta moje nechá přesvědčit a udělá mi na tý hlavě to, co na ní mít chci... Omyl. Zase vedle... Mám sice zešikma sestříhanou ofinu dle posledních trendů, nicméně k mýmu kulatýmu ksichtu se ten zplih, co mi na hlavě vyrobila, vážně nehodí. Pokaždý opakuju to stejný – úplně nakrátko, těsně nad hranici, než to začne samo trčet – a po stranách kolem uší a vzadu úplně vystříhat. Nakrátko to sice je, leč před ušima pejzy jak hrom, co po čase přerostou a vzadu narovno zastřihnutý, takže stačí dva tejdny a bude to hnusně trčet... Takže mi nezbejvá nic jinýho, než se pokusit s pomocí tuny gelu a laku ty mý chudinky nahonit na hlavě tak, jako vždycky... A ten zplih! Bože, začínám vypadat úplně jako moje máma! Vždycky jsem se divila, jak může takhle chodit ostříhaná! Možná kdybych zhubla tak deset kilo, propadl by se mi obličej a třeba by mi tohle na hlavě slušelo. Ve městě jsem si sundala bundu a protože pod ní jsem měla upnutý triko, absolvovala jsem cestu po městě se zataženým pupkem, vyhýbaje se důsledně jakýmukoliv pohledu do výkladu, protože po pár pohledech mi došlo, že fakt vypadám jako tlustej vepř, co mu čouhaj špeky pod trikem a ani zatáhnout břicho mi nepomůže. Byla jsem moc ráda, že se pak ochladilo a zalezlo slunko a já si tu bundu mohla zase voblíct. A když jsem si dnes v kabince jednoho hrabáče zkoušela trička, tekly mi špeky přes opasek kalhot tak, jak už dlouho ne. Proč v kabinkách v obchodech tečou vždycky nejvíc? Taky proto jsem radši to fialkový triko vyměnila za černý :-( Škoda, že léto končí, už nic neschovám pod dlouhýma plandavýma šatama... Jo, když je někdo malej a tlustej, slušivej účes se vyrábí blbě... Upgrade: Jo a ještě jsem si vzpomněla na odposlechnutej hovor na chodníku: Menšinový občan menšinovému občanovi:
"Zavolej mu! Zavolej mu, že sem zvracel, more. Že sem měl otrávenej žalúdek! Že přijdu zitra." Tentýž menšinový občan jinému menšinovému občanovi, za zvukové kulisy hulákání menšinového občánka, který tatímu a jeho kámošovi nestačil:
"Sem to tam dal, more, na sociálku. A ona si mě, more, zavolala na nejaký vysvětlení! Už jsem měl dávno dostat šek, more!"
26.08.2007
TRHNI SI! - Můj chlívek
žádná zahrada nebude!Hurá neděle, hurá neděle, hurá neděle! Konečně neplatí "zku*vená neděle", protože zejtra nemusím do práce, jenom na sociálku pumpnout stát o rodičovskej příspěvek za minulej měsíc a do školy přihlásit Vyžlince družinu a jídelnu a tak vůbec. Včera jsme jeli k našim na zahradu, vybrali jsme brambory, naočkovali pár broskví, poklábosili, pokoušeli se fotit jednoho barevnýho pavouka, co před našima očima ulovil kobylku v mrkvi a já se přitom vrátila o spoustu let zpátky, kdy jsem trávila hodiny a hodiny s našima na poli, s prdelí k obloze a hlavou u kořenů podnoží na stromky a buď odlistňovala nebo zavazovala očka na podnožích, okopávala či co já vím co všechno... Odvykla jsem za ty roky. Odvykla jsem od pole, odvykla jsem od práce na zahradě, odvykla jsem od hrabání se v hlíně, odvykla jsem od vrstev hlíny na rukách i nohách, od spálenejch zad. Včera mě nikoliv poprvý napadlo, že je to škoda. A že bych to aspoň částečně měla urychleně do svýho života vrátit. Máma s tátou už nechtějí zahradu obhospodařovat celou s tím, že časem by ji pustili úplně. Nikdy o tom zatím nemluvili přímo, až včera, ale mně je jasný, že se nesmí stát znovu to, co se stalo před lety s domkem ve stejný vesnici, ke kterýmu ta zahrada původně patřila. Čekají, jestli se toho pozemku ujmem... Ta zahrada je v jedný vesničce asi 20 km od města. Před lety tam děda s babičkou prodali domek po stařence a nikoho se nezeptali, jestli by ho třeba nechtěl... Měli strach, aby nepustnul uprostřed vesnice na návsi, když v něm nikdo nebude bydlet. Nepustnul by, vždycky by se někdo postaral o zahrádku před domem i o domek. Nebyla v něm zavedená voda ani kanalizace, ale stojí za kostelem na návsi, obrácenej na jih, stranou od hlavní cesty, na klidným místě ale přesto uprostřed. Chtěla bych ho. I před lety. Dnes ho vlastní podivín, kterej se o něj nestará a domeček zarostl křovím... Spousta lidí má zájem zahradu koupit, taky jeden zazobanej bejvalej spolužák. Ale i když nám chybí asi tři miliony k realizaci toho, k čemu by ten pozemek byl vhodnej, necháme si ho... A tohle je ten pavouk, vyfocenej telefonem: 
21.08.2007
ZASE ZMĚNY - Můj chlívek
vypadá to jako vstup do další fáze.Venku už je jinej vzduch. Tmavá zeleň na stromech začíná být šedavá a zaprášená a okraje kaštanovejch listů (a nejen jejich) hnědnou a schnou a není to jen vinou klíněnky. Ráno tma a šero, slunko před šestou už nevyleze ani nad budovu nádraží. Další léto je pryč... Vyžlince se na tábor už hodně nechtělo. Brečela a omotávala kolem mě svoje pavoučí ručičky. U autobusu ji to sice přešlo, bylo jich tam víc takových holek, který absolvovaly Španělsko a teď i tábor. Letošní léto strávila doma jen pár dní a když se vrátí z tábora, hned po víkendu jde do školy. Vlastně teď už kromě víkendů nebudem všichni pohromadě po příští čtyři měsíce. Polovička se jede intenzivně vzdělávat v jazyce anglickém. Čeká mě víkendový manželství, až do Vánoc, školka, škola, práce, po dovolené mi definitivně končí úprava pracovní doby od šesti do půl třetí a začíná ta horší – od sedmi do třičtvrtě na čtyři, jen v pátek do půl třetí – tentokrát už napořád. Čeká mě dilema, zda nechat Vyžlinku jezdit samotnou do zpěvu, protože nelze stihnout v 15:45 vypadnout z práce, vyzvednout Pupíka ze školky, vyzvednout Vyžlinku doma a jet s ní do města na zkoušku. Čeká mě zvykat si na to, že běh rodiny je na mejch bedrech. Čeká mě zvyknout si na to a srovnat se s tím. Čeká mě pak odvykat si od toho, což bývá asi tak nejhorší...
Pupíka čeká školka. Zítra jde úplně naposledy do jeslí, dneska jsem vzpomněla na to, jak jsem ji tam před dvěma lety nechala, jeden den na chvíli, druhý na dvě hodiny, pak do oběda, pak do odpoledne... Ještě ani neuměla chodit. Jen tam tak seděla a ze začátku se ani moc nedružila. Půl roku jsem to rozdejchávala a babrala se ve svejch pocitech viny z toho, že jsem s tak malým děckem nezůstala doma, v pocitech viny z věčnýho paragrafování, protože pochytala kdejakej bacil, co tam letěl kolem, babrala se v dilematu či ji tam nechat nebo vzít paní na hlídání, nenáviděla fakt, že kdybych se nebyla vrátila po roce do práce, byla bych zřejmě bez místa, což mě vmanipulovalo do toho všeho a dopadlo to tak, že jsem sice nepřišla o práci, ale o svou židli ano, což mělo pro mě dost fatální následky na další "kariérní" průběh služby... Ještě že už mám od čtvrtka tu dovolenou! Na odlehčení mizerná fotka toho, čemu jsem věnovala kus minulé dovolené :-) 
16.08.2007
DEN S VŮNÍ - Můj chlívek
gumy...Okurková sezóna. Klid na všech frontách. Pracovní dny se líně táhnou a protože lidi jsou na dovolených, mám málo práce, šourám se od ničeho k ničemu, hnidopišsky si dávám záležet na každým papíře a natahuju uši po drbech, proběhnuvších sem tam po kancelářích a chodbách... Žádný skandální historky se nekonají... Vyžlinka je tento týden u našich na prázdninách. Zítra se vrátí domů, sbalíme jí kufr a v sobotu odjede na čtrnáct dní na tábor. Během těchhle prázdnin jsem ji viděla sotva pár dnů, je pořád pryč. Je mi z toho divně. Připadá mi, že ji nějak odstrkujem... Pupík půjde naposledy příští týden na tři dny do jeslí, aby se tam už nevrátila. Pak mám dovolenou a od září jde do školky. Po několika dnech marných pokusů a lamího koumání se mi konečně podařilo zprovoznit DC++ a připojit se na P2P. Čímžto děkuji všem, kteří mi pomohli (:-* pro iks). Po delší době jsem si dnes taky zašla na maliny. Zaslouženě. Protože dneska byl jeden z dní, kdy nenávidím svou chlebodárnou organizaci. Nesnáším pracovní dny jako byl ten dnešní. Když jsem přišla do práce, převlíkla jsem se z letních šatů do maskáčů a maskáčový košile. Zula jsem si sandálky a obula si tlustý ponožky a kanady. Dvě hodiny bloumala v kanclu, zatímco vedro narůstalo úměrně s posunem ručiček na hodinách. Po hodině jsem musela svlíknout košili a oblíknout si tričko až ke krku a maskáčovou blůzu, bo bylo nařízeno, že košile bejt nesmí. Nafásla jsem pistoli, místo kabelky přehodila přes rameno plynovou masku a vlezla do autobusu bez klimatizace, kterej nás vyplivnul o půl hodiny později v Prostoru na střelnici. Jedna dobrá duše se slitovala a mohli jsme si svlíknout blůzu. Jiná duše se neslitovala (asi má ráda lidi stejné tváře), a tak provedení střeleb proběhlo takto:
– sundat brejle a narvat je do kapsy
– nasadit masku
– olámat si nehty při páskování nábojů do zásobníku
– huhňat odpovědi na povely do masky a čuchat její úúúúžasnou vůni
– střílet pánubohu do oken a doufat, že se někam trefím, když ten rozmazanej flek vpředu je muška a ten zelenej flek ještě víc vpředu je terč
– sundat si masku
– vylovit brejle z té kapsy u kolena a nasadit
– skřípat zubama u terče opakovat ještě 2x... Cestou zpátky se uvařit v autobuse. Nechápu, proč nemůžem chodit střílet na normální střelnici jako normální lidi. Jak se asi tak vycvičím ve střelbě, když už poněkolikátý se to odehrává s maskama na držce, normálně jsem nestřílela ani nepamatuju. Pak jsem radši utekla do města a koupila si knížku :-) Dala si maliny, kafe a obešla dva antikvariáty, abych hodila sondu, neboť se potřebuju zbavit knížek, který už nikdy nevezmu do ruky a akorát mi zabíraj místo. A celou dobu jsem cítila ten gumovej odér, co zmiznul teprve až jsem vlezla celá do sprchy...
11.08.2007
TAJEMSTVÍ HEDVÁBNÉHO VĚJÍŘE - Deník knižní panny
aneb jak se žilo ženám před dvěma sty let v ČíněZase jsem jednou měla náhodně šťastnou ruku při nákupu v knihkupectví. Onehdy jsem tam vlezla, abych si udělala něčím radost, hrabala se v knížkách bez představy, co vlastně chci. Pak jsem si jí všimla mezi novinkama (i když podle tiráže zas takovou novinkou není). 
Lisa See – TAJEMSTVÍ HEDVÁBNÉHO VĚJÍŘE Předpokládám, že většina knihoven ji nejspíš strčí do regálů s knížkama pro ženský, mezi Collinsovou, Pilcherovou, Bradfordovou a co já vím, jak se všechny ty autorky románů pro ženský jmenujou, ale osobně si myslím, že tam moc nepatří. Knížka o ženách a pro ženský. Pochybuju, že by ji četl někdy nějaký chlap. A je to dost škoda, protože jsem prozatím nečetla asi nic, co by vypovídalo líp o ženský povaze jako příběh téhle knížky (možná je to tím, že jsem jich moc nečetla – tedy těch o ženách). Děj je zasazený do 19. století do prostředí vesnice v jedné čínské provincii. Postavou, která vypráví svůj životní příběh, je osmdesátiletá stařena jménem Lilie, která přežila své příbuzné a postavy, o kterých vypráví. Příběh začíná od dětství v rodině chudého rolníka, přes období dospívání, dohodnutou svatbu, příchod do nového domu, založení vlastní rodiny až po práh stáří. Vyprávění je obrazem života v nám tak neznámé kultuře, obrazem života především ženy od jejího narození až po smrt v časech, ve kterých byl život ženy přesně určen zvyky a tradicemi, obrazem ženské duše. Je obrazem přátelství mezi ženami. Když byla Lilie malá holčička, našla jí dohazovačka celoživotní přítelkyni, družku, takzvanou lao-tchung, se kterou ji pojil celoživotní svazek, pevnější než manželství, pevnější než cokoliv jiného. Popisuje uzavřenou společnost žen, které nesměly vycházet ze svých domů, protože jejich místo bylo uvnitř, ven mohli jen muži. Osud ženy v tehdejší čínské společnosti byl určen tím, nakolik se jim podvazováním chodidel zmrzačila noha tak, aby byla co nejmenší, protože čím menší noha, tím větší šance na výhodné manželství. Z narození dcer se nikdo neradoval, znamenaly pro rodinu akorát zátěž, bylo třeba je až do svatby živit, poté opouštěly svou rodinu, o staré rodiče se pak postarali jen synové, kteří zůstali doma a přivedli si svoje manželky. Když tuhle knížku čtete, vidíte, že způsob života jejích hrdinek je nám sice vzdálený, ale osud žen je všude stejný, jejich vnitřní svět se nijak neliší od našeho. Ačkoliv je to fikce zasazená do určité doby a určitého místa, je to výpověď o ženské povaze, podaná nádherným čtivým způsobem. Četla jsem a četla a nemohla přestat. A nakonec jsem to pěkně ořvala... ...Lilie,
má dcera se narodila mrtvá. Odešla, ještě ani nestačila zapustit kořínky, takže o trýzni tohoto života neví nic. Držela jsem v rukou její nožky. Nikdy nepoznají muka podvazování. Dotýkala jsem se jejích očí. Nikdy nebudou plakat kvůli odchodu z rodného domu, nepohlédnou naposledy do matčiny tváře, nerozloučí se s mrtvým děťátkem. Položila jsem jí prsty na srdce. Nikdy na ně nedolehne bolest, soužení, osamělost ani hanba. Přemýšlím, jak se má na onom světě. Je tam s ní i moje maminka? Nic o jejich osudu nevím.
Všichni v domě mě odsuzují. Tchyně říká: "Nač jsme tě sem brali, když nerodíš syny?" Manžel zase jen: "Jsi mladá, budeš mít další děti. Příště mi dáš syna." Nemám nikoho, komu bych mohla vylít svůj žal, nikoho, kdo by mě vyslechl. Kéž bych slyšela na schodech tvé kroky.
Chtěla bych být ptákem. Vzlétla bych do oblak a svět pode mnou by mi připadal tak vzdálený.
Ten kousek jadeitu, který nosím na krku, aby chránil mé nenarozené dítě, mě tíží. Pořád musím myslet na svou mrtvou holčičku.
Sněžný kvítek...
8.08.2007
ŠPIÓNI - Deník knižní panny
znovu v akci 
Kromě Války Roseových a jednoho kriminálního románu z lékařskýho prostředí od Michaela Palmera (což je asi tak jedinej autor knížek z lékařskýho prostředí, kterýho snesu) jsem o dovolené stihla doslova zhltat nový špionážní román od Fredericka Forsytha AFGHÁNEC. Kromě Fantoma Manhattanu, což je dílo, který mi už od pohledu v knihkupectví přišlo nějaký divný, jsem přečetla snad všechny jeho knížky, který jsou tady k mání. Nebo alespoň cokoliv, co se mi dostalo do rukou. A nikdy mě to nezklamalo. Něco je dobrý a něco ještě lepší, ale všechny jeho knížky mě bavilo číst. Kromě Boží pěsti se mi asi tak nejvíc líbila Ďáblova alternativa, kterou ale nemám doma, protože v novým vydání zatím nevyšla. Pokud se týká Afghánce, je hlavním hrdinou opět Mike Martin (Boží pěst), kterýho pánové z výzvědných tajných služeb zase vyhrabou na anglickým venkově, ukecaj do akce, náležitě připraví a pošlou do jámy lvové, tentokrát přímo do Al Kajdy poté, co zadrželi informaci o něčem velkým, co teroristi chystají proti nenáviděnýmu západnímu světu a nazývají Al-Isra. Svého člověka vymění za jednoho z vězňů na Guantánamu, který je naoko propuštěn a CIA uklizen na "bezpečné" místo v horách. Kromě poutavýho vysvětlení historických souvislostí konfliktu v Afghánistánu (na pozadí vyprávění o osudu guantánamského vězně) se odvíjí napínavý děj knížky, kdy se Martin pokusí proniknout mezi teroristy a když projde zkouškami, je zařazen do sebevražedného projektu Al-Isra, aniž by tušil, čeho se vlastně účastní. Paralelně s jeho příběhem se odehrává pátrání výzvědných agentur po tom, co se vlastně má stát, na kterém místě světa, kdo má být napaden a jakým způsobem. Finále jako vždy překvapivé, napínavé a nečekané... skoro. Akorát šťournout si musím – jak ochotně vzali Al-kajďáci Afghánce hnedkaj do party, když pozděj je dost zřejmý, že by se našlo spousta ochotnejch, tudíž nemuseli čekat zrovna na něj a zdlouhavě ho prověřovat, že jo... No a pak taky ta stíhačka! Forsythe Forsythe, nešlo tam vymyslet něco pravděpodobnějšího?
JEN SE DÍVAT - Co běží hlavou
anebo si zakrýt oči...Nejsem obratnej utěšovač. Nejradši bych zařvala: "Kopni ho už konečně do prdele a neřvi!" Neumím utěšit, neumím špitat "zase bude líp, neboj", protože vím, že líp nebude. Protože kde není rovnováha, nikdy nebude dobře. Kde jeden je "nad" a jeden "pod" to vždycky bude skřípat. Kde jeden závisí a druhý s tím přívěskem mává dle libosti je všechno na levačku. Kde jeden si dělá co chce a je přesvědčen, že je to jeho svaté právo a druhý to nemůže skousnout a buď mlčí a tiše trpí nebo marně soptí, brečí, stíhá, dělá scény... K čemu je žárlit na manželku? K čemu je žárlit na všechny ostatní ženský, když sama je jeho milenka? K čemu je přiklusat na kývnutí, udělat dobře a moct jen mlčet? K čemu jsou žárlivý scény, když není ani vůle ani jakákoliv naděje na trvalej vztah? Ztracenej případ. Dospělá ženská, citově zamrzlá v období puberty. Nepoučitelná okolnostmi. Slepá. Nepochopila, že má svou cenu i sama. Nenašla samu sebe v sobě a hledá se v druhých. Závislá... Koukáme na to už spoustu měsíců (možná už to budou roky). Všechny vidíme totéž. Milionkrát naznačeno, milionkrát naplno vyřčeno. A v očích pořád ten výraz: "říkejte si co chcete, já toho hajzla miluju a chci a než být sama, to budu radši s ním"... Dál bude oddaně sloužit, žárlit, stíhat, brečet... Dál se na to budeme moct jen koukat...
7.08.2007
DIVNOČAS - Co běží hlavou
...Je brzo ráno. Vím jen to, že někam spěchám, musím někam něco zařídit. Je zima a na zemi leží rozbředlá vrstva sněhu. Kolem mě projede Vyžlinka na kole a zmizí za rohem ulice. Jdu dál, je to místo (město?) složené z míst mně povědomých. Scházím s kopce a najednou za sebou slyším volání. Otočím se a vidím, že za mnou spěchá moje máma a vedle ní maličká postavička. Je to Pupík, v pyžamku s těma krátkýma kalhotkama. Má bosé nožičky. Matka něco vyčítavě říká, zatímco já muchlám děcko v náručí a snažím se zahřát ty ledový nožičky, co šlapaly nahý sněhem... Jo, odešla jsem a nechala ji samotnou v domnění, že než se probudí, budu zpátky. Šla mě hledat... Poslední týden špatně spím. Žádný "normální" sny, budím se, převracím a i když se mi chce strašně spát, pořád mě něco od spánku ruší. Něco ve mně, něco zevnitř, protože jinak je kolem všechno stejný jako jindy. Vadí mi vniknutí jakýhokoliv kousku čehokoliv do mé poloviny postele, mám pocit, že mám málo místa, že se nemůžu pořádně nadechnout, k tomu dnes v noci průdušky v křeči, nad ránem Pupíkovo probuzení... Vypadá to jako nějaká předpodzimní depka. Nic mě nebaví a všechno mě štve. Jsem hnusná na lidi kolem sebe a nejsem schopná s tím nic dělat. Nejradši bych někam zalezla a spala... Možná je to jen PMS... *** Když jdu ráno do práce, všimnu si cedulky na oknech školičky, kam od září nastoupí Pupíček. Je to "poděkování" tý svini, která včera ukradla z oken školky ty tři ubohý truhlíky s muškátama. Co je to za lidi, co je to za místo, kde žijeme, co je to za čas?
5.08.2007
VŠECHNO PĚKNÝ - Můj chlívek
musí pokaždý ksakru tak brzo skončit!Tak. A dovolená je v pr... Každovíkendový nedělní splín tentokrát začal už sobotním odpolednem, chtělo by to ještě týden zůstat doma, byly jsme s Pupíčkem samy a bylo to fajn. Ve čtvrtek jsem napekla, v pátek ráno nabalila do tašky maso, koláčky a pizzu, dala Pupíčkovi na záda batůžek a vyrazily jsme k našim, kde jsme se měly sejít s bráchou, švagrovou, neteří, co je stejně stará jako Pupík a neteří – miminkem. Sotva jsme vylezly z autobusu, volala švagrová, že mimísek má teplotu, takže přijede jen brácha s malou. Mrzelo mě, že se se švagrovou nepotkám. Těšila jsem se, že konečně budeme mít čas spolu promluvit dýl než pár minut a bez přítomnosti kohokoliv (naši byli v práci), protože se s nima sejdeme vždycky akorát na společný návštěvě u našich, v hektický atmosféře běhání a obstarávání... Cesta z vesnice, kde nás vyhodil autobus, do cíle naší cesty, to je v dědině, kam jede autobus 2x denně a to ještě jen mimo prázdniny, je zhruba dva kilometry dlouhá. Pupík ťapala a ťapala a když začala protestovat, vysvětlila jsem jí, že tuhle cestu její máma chodila od svýho útlýho dětství pěšky každej den, tak ať si to taky zkusí, jaký to je, protože maminka to ve zdraví přežila a není důvod si vozit zadek autem pořád a furt a za každou cenu. Nevím, jestli rozuměla, co jsem tím chtěla říct, ale jistý je, že došla po svejch a ani se nepokusila chtít po mně, abych ji nesla.
I tak to bylo fajn, holky si pohrály, já trochu pokecala s bráchou a kvečeru dojel za náma i Polovička, ugrilovali jsme na dvoře hromadu masa a taky ho všechno snědli. Mimísek už je bez teploty, brácha je prý dnes obě přivezl k našim, takže vyrazíme za nima asi ještě i v tomto týdnu, bohužel jen odpoledne, až se vrátím z práce – takže žádnej klid na pokec... Včera měla Pupíček tři roky. Strašně to uteklo od té doby, co byla neskutečně uřvaný mimino, který buď spalo, pilo nebo řvalo a nic mezi tím po dobu prvních zhruba čtyř měsíců. Dostala panenku, kytičku, čokoládky, od babičky pastelky... Ale moc si ten den neužila, neboť se po dlouhý době zase poněkud ucpala, takže ve finále vpodvečer běhala s řevem po bytě u zadku s hovínkem, který nechtělo ani tam ani zpátky a vytlačeno bylo až po úporným boji na záchodě. Čímž naštěstí odšpuntovala a nastala náprava ucpanýho stavu, takže nálada večerní byla již příznivá ;-) Mimochodem – za chvíli jedeme pro Vyžlinku. Ne že bych nebyla zvědavá, co se mi to vlastně vrátí domů...
1.08.2007
NOVEJ ČLEN RODINY - Můj chlívek
nebo spíš skutek do pranice?Kdysi dávno, asi patnáct let tamú nazád, byl mi přidělen malý byteček. Byteček jsem zařídila, se svým manželem obydlila a za rok v něm zůstala sama, opět "svobodná". Jeden z prvních nákupů nebo spíš dokupů věcí, jež si exmanžel vzal se svou osobou do pryč, byl nákup kvalitního rádia, co přehrávalo CD (ó, jaká vymoženost tehdy) a taky kazety. Přehrávač kazet šel do kytek asi o tři roky později. Vychlechtala se tam nějaká gumka. Po výměně nezvedené gumky za gumku novou ještě nějakou dobu fungoval, než se i nová gumka znovu vychlechtala. CD přehrávač fungoval bezvadně. Až do posledního stěhování. Pak umřel. Poslední dva roky přehráváme CD jen na počítači nebo v diskmenovi. No a zejtra to bude deset let, co jsme s Polovičkou manželé. I nadělili jsme si dárek. Původně to měl být kvalitní mikrosystémek, co by přehrával CD, mp3... Ovšem člověk míní... okolnosti mění a za stejnou cenu – no nekupte to. O minulým víkendu jsme vybrakovali kontokorent a přibyl nám doma tenhle předmět. Umí všechno, co jsme chtěli a navíc hurá konečně můžem koukat na film a nemusí u toho běžet počítač... A tak tu sedím a poslouchám si konečně mjůzik s pořádným zvukem... Ale – proč se mi zdá, že jsou lidi kolem mě hluší? Speciálně to mají v genech asi chlapi, protože můj otec projevuje úplně stejné známky nedoslýchavosti v souvislosti s hlasitostí zapnuté televize jako můj muž. Dokud řvávala jen naše mono televize, ještě se to dalo. Teď čekám, kdy přiletí nepříčetný soused zespoda, mlátící do naší podlahy zespodu pokaždý, když Pupík přeběhne přes obývák. Protože hluší obyvatelé naší rodiny odmítají respektovat, že ten subwoofer, stojící na podlaze, spolu se zvukem z těch pěti reproduktorů může působit na některý lidi v tomhle baráku jako červenej hadr na bejka ;-))) A navíc to vypadá, že vybrakovaný zůstane kontokorent asi ještě dlouho, protože dneska se na mé stařičké televizi, pořízené ve stejnou dobu jako původní rádio, objevil divnej pruh...
|
