29.07.2008
SAMA DOMA - Můj chlívek
dlouho ne :-)Mám dovolenou. Pupíka si vzala babička-tchýně. Babička-tchýně si ji zamluvila minulej týden, že ji tento týden chce. Pak se jí ohlásila návštěva, která dorazila z Ostravy na celý týden. V neděli jsme tedy volali babičce-tchýni, jestli to myslí vážně, že si Pupíka vezme, jestli si to nechce rozmyslet, že si ji nechám doma. Odpověď zněla že ne, že tam na ty děcka budou dvě dospělý ženský... Hm, myslím, že si nabrala moc velký sousto (švagrová mi práskla). A tak jsem jí zavolala, že si Pupíka vezmu domů. Ale zejtra se jede na Kopeček, takže dneska si ji prý brát nemám. Tak jsem řekla, že zejtra večer. Ani se nebránila... Švagrová vzala mý věci ukázat kolegyním do práce. Nevím, jestli to byl dobrej nápad. Sice prodala skoro všechno, ale ty ženský se snad zbláznily! Copak budou všechny nosit jedno a to samý? Brblala jsem, že nejsem žádná manufaktura na seriový vyrábění, že jsou ty kousky originál. A tak od víkendu vyrábím z vlastních fimo korálků náušnice a náramky, ale včera už jsem to stopla, že budou další, jiný, nový, že furt stejný věci dokola dělat nebudu. Moc mi tohle roztahávání nevyhovuje, všechny věci jsou vystavený na netu, kde to má řád, takový chaotický obchodování, kdy si to některá prej půjčí domů a pak se nemá k tomu, aby to buď zaplatila nebo vrátila, mi teda ani trochu nevyhovuje. A tak jsem jí sice vděčná, že to rozšiřuje dál, ale protože to prozatím nedělám ani tak pro peníze jako spíš pro osobní prezentaci, mám z toho poněkud pupínky. Navíc se jeden ze složitých náramků včera trošku poškodil, tak jsem se zařekla, že dost! Zrovna volala babička-tchýně, Pupíka si beru dnes večer domů :-)
26.07.2008
KAM S DĚTMA? - Můj chlívek
Do lágru!!!Když se Vyžlinka vrátila vloni z tábora, brblala, že se sborem už další rok na tábor jet nechce (byla dva roky za sebou). Z jejího vyprávění jsem pochopila, že tenhle tábor byl pojat spíš jako čtrnáctidenní pěveckej nácvik na další školní rok. Skoro žádný hry, skoro žádný vycházky někam ven, celkem slušnej komfort a dopoledne i odpoledne samý zpívání. Nuž prohlásila jsem, že dobře, na tenhle tábor už ne. Ale že by to chtělo nějakej pořádnej, že tohle není tábor. "Pošlu tě do lágru!" řekla jsem. I přihlásila jsem tu naši skleníkovou kytičku na "firemní" každoročně pořádanej tábor. Nikdy jsem tam, kde se letos pořádá, nebyla. Jen jsem mluvila s několika rodiči a vyjma jedné kolegyně, jejíž dva kluci prohlásili, že už tam nepojedou a ona sama popsala následky tábora na svých dvou synech tak, že je po návratu několik dní myla a ta zažraná špína furt ne a ne pustit, ani namáčení nepomáhalo, byly reference kladný... Ostatní děti na tenhle tábor jezdí pravidelně, vedou ho lidi, který znám z práce a vím akorát to, že má každej rok nějaký zaměření, který se dopředu neví. I sbalili jsme kufr, já brblala nad tím, že ty zapraný ručníky vypadají fakt hnusně, i když je mi jasný, že je rozumnější jí dát tyhle než ty měkkoučký čisťoučký, nad teplákama s nevypratelným flekem na zadku, "nechci, abys mi dělala ostudu, budeš je mít jenom na spaní". Z propozic bylo jasný, že tentokrát nepůjde o žádný měkkoučký peřiny s povlečením, vyžadoval se spacák a deka. Naložili jsme bagáž, dítě a vyrazili. Po drobném bloudění a hledání jsme našli obec, kde se měl tábor nacházet. "Srubovej tábor? U prostoru? Jo, tak to jeďte tady do dědiny a pak tou jedinou odbočkou doprava nahoru ke střelnici, to bude asi ono," řek ten domorodec, kterýho jsme se zeptali na cestu. Byla tam odbočka, byla i cesta maximálně pro jedno auto nahoru, byla i střelnice a cvičák s ostnatým drátem. Dál už jen provizorní cesta z betonových panelů. "Jo, je to pořád dál po týhle cestě," řekl řidič stříbrnýho auta, který jel po té betonce proti nám. A pak už jsme to viděli. Louka, ohniště s naskládanou připravenou obrovskou vatrou, na jejím vrcholku prapor s kalichem, dva vojenský stany, lidi, auta. Dřevěný sruby. "Paní X., víte, že jste právě přivezla svý dítě na husitskej tábor? A víte, že se husiti upalovali, že?" řek mi na uvítanou ten, co ho znám z práce a co bude jedním z vedoucích. Chlap v dobovým oděvu s přilbou (palcát neměl) si Vyžlinku vodškrtnul a doprovodil nás do místa, kde stráví příštích 14 dní... Srub v podobě jedné velké místnosti momentálně pro cca 15 děcek. Normálně se tam vyspí asi 3x tolik lidí, ovšem pro potřeby tábora slouží část paland jako odkládací prostor. Palandy napevno vedle sebe ve dvou řadách. Jedna řada kluci, druhá řada holky. Hlavama k sobě. Prošívaný matrace. Obalila jsem je dekou a přemejšlela, co za brebery v nich žije. Vyžlinčin obličej prozrazoval, že čekala ledacos, ale tohle teda ne. Ostatní děcka už se povalovaly po palandách a brebentily, couraly se tam a zpátky. Vyžlinka hledala jedinou známou kamarádku, o které věděla, že by se měla tábora zúčastnit taky. Nebyla nikde vidět. Srubů je v osadě zhruba deset. Všechny jsou stejný, všechny děcka jsou na tom stejně. Jídelna s kuchyní. Umývárna s dlooouhatánskou dvojřadou "koryt". Jedna sprcha. Bojler. Za umývárnou poslední barák u lesa a na něm cedule WC, kolem typický odér. Chichi, prej WC! Suchý latríny!!! Vyžlince spadla čelist a došla jí řeč. Povídám: "Sem se bude chodit dobře večer na záchod," a vzpomenu si na přesně stejný latríny na svým prvním pionýrským táboře v Domašově nad Bystřicí. Jen ty koryta jako umývárnu jsme tam měli přímo pod širým nebem... Nechtělo se jí. Bylo mi jí trochu líto a trochu jsem jí záviděla, protože tohle je tábor v klasickým pojetí. Na programu jsou hry, vaření v přírodě, koupání, sport, bojovky, noční hra.... "Kdyby je naložili do autobusu a odvezli sami a já bych neviděl, kam jedou, bylo by to lepší," děl muž. "Tak si představ, že je do toho autobusu naložili a tys tady vůbec nebyl," řekla jsem a přemejšlela, že když jsem mluvila o tom "lágru", vůbec jsem netušila, jak blízko budu k pravdě...
18.07.2008
NEHÝBEJ SE - Deník knižní panny
Po dlouhé době čtení, co za něco stálo...
Margaret Mazzantini – NEHÝBEJ SE Před časem jsem viděla stejnojmenný film (na obrázku obal). V domnění, že jde o nějaký thriller, ho Polovička půjčil. Napřed jsme čekali, co se z toho vyklube, pak jsme s úžasem koukali na velmi přesvědčivou Penelope Cruz v roli nevábně vypadající, ubohé ženské neurčitého věku a nakonec jsme oba řvali jako želvy. Můžu říct, že film se hodně drží své literární předlohy. Knížku jsem náhodou objevila při poslední návštěvě knihovny, netušila jsem, že film měl předlohu, notabene že byla vydaná v českém jazyce. Zhltla jsem to za pár dní po večerech. Příběh začíná v nemocnici, kam je přivezena ve vážném stavu patnáctiletá dívka po nehodě na motocyklu. Dívka je dcerou primáře chirurgie v téže nemocnici. Když její otec čeká na výsledek operace své dcery, fiktivním monologem k dceři vzpomíná na události, které předcházely jejímu narození. To léto potkal na periferii ženu, která mu nečekaným způsobem vstoupila do života. Italia je příliš hubená, strhaná, nepohledná žena neurčitého věku, která žije v nedostavěném domečku na periferii v ubohých poměrech. Nemá nic společného s životem úspěšného, ženatého a bohatého lékaře Timotea, který jednoho horkého dne hledá telefon a automechanika. Stačí pár skleniček alkoholu a Timoteo Italii znásilní. Je svým činem zhnusen, má pocit viny, ale přesto se za pár dní k místu, kde Italia žije, vydá znovu... Příběh nerovného vztahu pokračuje, to co je zprvu vztahem pána a oddaného psa se začne měnit. Bizarní poměr se mění v cosi hlubšího, současně však pokračuje i příběh Timoteova vlažného manželství... Sled událostí směřuje k nevyhnutelnému konci. Tyhle příběhy nekončívají happyendem. Možná je příběh těchhle dvou nerovných jedinců nepravděpodobný a leckdo řekne, že příliš sentimentální, já ale vím, že se krásně četl. Není v tom žádná romantika, je to syrové a tragické a živočišné a tělesné. Místy až odpudivé. Ale proč by se měli milovat jenom lidi, co se k sobě hodí? "...Jak přicházela blíž, v mřížce světla a stínu, znovu jsem si záběr po záběru vybavoval hnusnou chvíli, kterou jsem s ní prožil. Sesunul jsem se na sedadle, nehybně jsem se potil v sexuální apnoe. Protože najednou jsem si na všechno vzpomněl... Na její tělo, vyhaslé jako ten krb bez ohně, na svěšený bílý krk i smutný, odevzdaný pohled. Ne, neudělal jsem to všechno sám. Ona to chtěla stejně jako já. Víc než já. A stěna a židle, která spadla za našimi zády, a zápěstí uvězněná nahoře proti lesklému papíru toho plakátu, to vše se mi znovu promítlo před očima. Vzpomínka byla ve tmě mého žaludku. Tam dokonce i ožívala vůně nás dvou spolu. Vůně deliria, která vymazává vůni popela. Bylo to zoufalé vyvrcholení. A to zoufalství bylo jenom její, přilepené ke kostnatým nohám, které teď mířily ke mně. To ona se tak milovala, ne já. Přetáhla mě na svou stranu. Kráčela s nákupními taškami. A co měla uvnitř? Co jsi koupila? Co vlastně jíš? Hoď ty tašky na zem, nechej je tam v prachu a pojď ke mně, psisko..."
16.07.2008
VE VLEKU - Můj chlívek
okolností...Vleču se středečním dopolednem. Poslední dvě hodiny se v duchu zabývám akorát tím, jestli by nešlo to dnes tady nějak tiše ukončit a nenápadně vysmrdět a už se nevrátit. Přemýšlím, že zpovykané VIP vyrábějí lidi kolem nich. To oni svou ustrašenou péčí, umetáním cestiček a neschopností rozumně argumentovat proti sebevětší blbosti způsobují, že se ti, co se kolem nich musí chodit po špičkách (musí?), stávají lidma mimo realitu. Život ve vakuu. Nesnáším to. Nesnáším kastování, nesnáším podřizovat všechno třeba jen tomu, aby si kdosi nemusel jít sám osobně na poštu k přepážce! Občas je mi to jedno a občas bych od toho nejradši někam daleko utekla. Holčičky jsme včera přivezli od našich, ani jsem si jich večer nestihla užít. Umýt, navečeřet, spát. Dnes se domů vrátím až kolem šesté. Tento týden se strašně vleče. Ještě příští přetrpět a pak mám týden dovolenou. Nečeká mě žádný moře letos, ba ani nic jinýho. Dovolenou máme každej jinak, abysme se stihli prostřídat s děckama doma. Potřebuju nutně dobít baterky...
13.07.2008
Hmyz, filmy - Můj chlívek
a pár novinek o ničem...Po týdnu je počítač sice v provozu, ale já zatím nenainstalovala ani ICQ a ani RSS čtečku. Polovička čtrnáct dní po operaci skáče jak zajíc a krom dvou teček na koleni už by nikdo nic nepoznal. Vyžlinka má za sebou dva týdny v příměstském táboře. Druhý týden ovšem nezůstal bez následků, přinesla si z něj něco na památku... Ano, už dlouho jsme neodvšivovali, že... Inu fotit se s jednou čepičkou postupně všechny holky asi nebyl nejlepší nápad. Předpokládám, že ta slečna, co jí ta čepička patřila, už to nikdy neudělá, jestli jí tam nějaká ta breberka zůstala :-) Holčičky jsme v pátek odvezli k našim a víkend jsme strávili ve znamení čumění na filmy. 88 minut, Pokoj 1408 a ještě jeden francouzskej film, co divně skončil. A protože holky přivezem až v úterý odpoledne, počítám, že nějakej film ještě zvládnem. Tedy bohužel musím zítra do práce, dovolenou budu mít až za čtrnáct dní a to ještě jenom tejden, ale třeba zítra večer neusnu u televize. Taky jsem dostala nečekanou nabídku z nečekané strany. Nevím, jak to dopadne, možná z toho nic nebude, nic prozrazovat nebudu. Na okně mi rozkvetla orchidej. Ta, co o ní před třičtvrtě rokem tchýně se zděšením v hlase prohlašovala: "ale vždyť tobě to tady zahyne!" Neteř, co jí onehdy vypověděly službu záda, má pro změnu už čtrnáct dní nějaký šílený astmatický záchvaty. Švagrová je na nervy, doktoři ji prý podezírají, že si to vymýšlí nebo že to má psychickýho původu, holka pendluje mezi nemocnicí a domovem, doma záchvat pětkrát za noc, v nemocnici jednou. Je to nějaký divný všechno. A já se snažím změnit svý stravovací návyky. Teda né že bych dosud jedla nějak nezdravě nebo co, ale jak mi ten doktor onehdy při roční prohlídce řek, že mám vysokej cholesterol a že mám zkusit tak dvě kila shodit, tak bych to jako i zkusila, nicméně svou současnou váhu mám už poslední asi čtyři roky furt stejnou a maximálně vyleze o kilo nebo dvě nahoru a pak zas dolů, ale směrem níž už ani ň. A tak chroustám jogurty s müsli a nejím žádnou uzeninu, ba i maso tmavý už vůbec nejím. Ale ty cherry rajčátka, co jsem si včera koupila v glóbusu, jsou fakt hnusný. Vůbec nevoní jako rajčata a mají odpornou nasládlou chuť! Zato ten kus hořké studentské pečeti, co jsem právě zdlábla ke kafi, ten teda divnou chuť neměl... ;-)
5.07.2008
FORMAT C - Můj chlívek
aneb akce "Zničit krtka!"Poslední dobou je náš počítač nějak nemocen. Napadly ho totiž viry. Ty svině do něj nalezly bůhvíodkud, dost dlouhou dobu zdatně uhýbaly zásahům antivirovýho programu, kterej je sice našel, ale ňák nestačil na jejich likvidaci, a nakonec nalezly do jedný složky, do který zablokovaly přístup. Od minulýho tejdne se ten náš chudák občas sám od sebe zrestartuje. To ještě není až takovej problém, pokud člověk zrovna nemá rozdělanýho něco složitýho a neuloženýho, že. Včera se taky zrestartoval, takhle najednou, sám od sebe. Ale tentokrát zmizly z FF všechny záložky. Což mě tedy dost naštvalo, protože tam byla nacpaná spousta odkazů na zajímavý stránky, který jsem tam shromažďovala několik měsíců. Bez varování, najednou je to pryč. Radši nechci vědět, co zmizne příště... Takže v příštích hodinách "format C"! A taky děkuju tomu pánovi, co mi nechal milý vzkaz :-) Potěšil.
|
