23.07.2009
JSEM KUDLANKA! -
Můj chlívek
tchýně to přeci musí vědět!"Babi, my jsme v Itálii na dovolené viděli kudlanku."
"Jo? Hm. Kudlanka je takový zajímavý zvířátko."
"Jo, babi, já vím. Ona sežere svýho manžela."
"No, to jo... Jsem zvědavá, kdy tvoje maminka sežere tvýho tatínka..."
Tento rozhovor vedla v těchto dnech Vyžlinka s babičkou tchýní. Když mi ho dnes přetlumočila, chechtala jsem se tak, že jsem z toho dostala astmatickej záchvat... Polovička ji dnes vyzvedl od babičky a potkaje tam švagrovou, říkal, že se mu s ní ani nechtělo mluvit. O dluhu samozřejmě ani slovo. Jakoby se nic nedělo... No jo, sračky se zas přehnaly, pád na hubu odezněl, takže je zas všechno v pohodě, že...
Úpravy bytu jsou ve stadiu právě probíhajích obkladů koupelny, instalace sádrokartonovejch podhledů a pokládání dlažby v kuchyni a předsíni. Kromě popraskané omítky v předsíni, kde se to odlepuje v místech, kde byla zeď mastná a zedníci si to budou muset přijít spravit, zatím nenastaly žádné podstatné zádrhele. Do konce příštího týdne by to mělo být víceméně hotový, čemuž sice nevěřím, ale i tak to nebude mít velký zdržení. Ťukťuk...
V sobotu Vyžlinka odjíždí na tábor. Pupík je trošku marodná, tak jsem s ní doma. Vlastně u mých rodičů. Poslední dny byly celkem v pohodě, kromě bouřlivé debaty na téma větrných elektráren, kdy mí rodiče jsou absolutní odpůrci těch několika vrtulí, co jsou zdálky vidět v kopcích za Šternberkem, zatímco mně ty vrtule nevadí ani trochu. Prej máme mít radši víc jaderný energie. A jak by se mi líbilo, kdyby mi ta vrtule stála za barákem. Myslím, že by mi to bylo celkem jedno. Zato by mi zcela určitě jedno nebylo, kdybych za tím barákem měla úložiště jadernýho odpadu třeba... Debata nebyla k ničemu. Jedině ke zjištění, že zde, v tomto domě, nelze mít odlišný názor...
V rámci možností se snažím šperkařit, i když podmínky nejsou příliš příznivé. Snad kromě inspirace...
Zvedá se vítr, slyším to otevřeným oknem. Radši jdu vypnout počítač, něco se zase žene...
14.07.2009
ORANŽOVÁ TMA -
Oáza
...V těchto dnech zas můžu koukat na zapadající slunko z koupelnovýho okna. Je vidět otevřenou brankou ze dvora do zahrady. Je rudý nebo oranžový, dneska růžovočervený.
Navečer se přihnala bouřka. Viděli jsme ji už když jsme se vraceli z města, zašedlý obzor, co spolknul slunko. Když se šedivé mraky přehouply na druhou stranu domu, slunko znovu vysvitlo. Stála jsem na verandě venku, kolem šuměl slabý déšť a přede mnou se černal obzor plný bouřky. Stála jsem tam, objímala Pupíka kolem ramen a dívala se na blesky a letně teplý vzduch voněl deštěm a elektřinou. Tohle divadlo se mi nikdy neomrzí, bůhvíproč miluju ten pocit bezvýznamnosti oproti silám někde vysoko v mracích, oproti tomu obrovskému množství energie, která se vybíjí bez ohledu na to, zda si to člověk přeje nebo ne, kdekoliv, tak náhodně pro nás a tak logicky pro sebe samu.
Jak se bouřka sunula k východu, zapadající slunko tu scénu ozářilo a všechno kolem dostalo oranžovou barvu s kulisou černé oblohy. Vzduch, stromy, déšť, silnice před domem, dům naproti... Zvláštní atmosféra s pozadím z neustávajícího hřmění. Přibližně jednou za léto přijde bouřka, kdy bez ustání hřmí. Žádný blesk, chvilka ticha a pak hrom, nic takového. Jen neustávající sílící a zase slábnoucí dunění, co trvá třeba hodinu, dvě...
Ještě pořád se za oknem blýská...
8.07.2009
KDYŽ UŽ NEMŮŽU NIC JINÝHO, -
Můj chlívek
aspoň se z toho vykecám...Byt se nachází ve stavu totální devastace.
A my se nacházíme dočasně u rodičů na dědině. Vlastně v bytě už je nejhorší devastace pryč, teď už to pokračuje dopředu, ale vypadá to příšerně. Půl majetku jsme naskládali do sklepa a druhou do kůlny na dvoře u našich. Většina těch věcí se tam už nevrátí, kdybych na polštářích měla sedět na holý zemi, ten starej nábytek už tam zpátky nepůjde.
Momentálně procházím zkouškou v sebeovládání, protože opravdu bydlet pohromadě s rodiči po těch letech, to není žádná sranda! Jsem moc ráda, že jsme se k nim mohli na ten měsíc a půl nastěhovat, že jsme si nemuseli pronajmout na tu dobu nějakej byt, ale bóže, jestli já budu jednou svejm dcerám tak dávat najevo, že jejich názory, hudební a filmovej vkus a vůbec styl života jsou blbý, tak to ať mě snad rovnou vodstřelej!
***
Propouštění nás tentokrát o chlup minulo. Média jsou plný keců o tom, jak se propouští na vysokejch funkcích, že lidi na těch nižších si nemusí dělat starosti. Žvásty! Zase jdou jen veslaři. Nevím o žádným vyšším, kterej by byl mezi propuštěnejma. Všechno jsou to lidi zdola. Začínám toho mít plný zuby. Mám dost všech těch velkohubejch žvástů o náročnejch úkolech a podobnejch hovadin! Naslibovali lidem, lidi si vzali hypotéky a půjčky na bydlení a uvázali se a teď je "organizace" kopla do prdele.
Budu si asi dlouho pamatovat to hrobový ticho, kdy si nás šéf svolal a před všema řek čtyři jména, čtyři lidi, kteří dostali padáka. Aniž tušili. Nikdo nevěděl, všichni jsme tam seděli se scvrklým žaludkem. Zbyla jen úleva, že to tentokrát nejsem já a strašnej vztek a bezmoc. Stejně to všechno táhnou lidi dole. Až propustěj všechny tyhle veslaře, celý se to položí...
Mám toho dost. Dost možná, že na mě přijde řada příští rok. Začínám s tím počítat a zřejmě se podle toho začnu chovat... Asi je načase začít se vážně zajímat, co se děje "kolem" a jestli mám vůbec nějaký možnosti.
Polovička má rozdělanou vysokou školu. V oboru, ve kterým už roky v organizaci pracuje. Když ho vykopnou, kdo ho zaměstná, když skoro každej pátek potřebuje volno do školy...
***
Před časem jsme půjčili Sestřičce peníze. Opět. Ale tentokrát naposledy, protože už je zřejmě nikdy neuvidíme. Půjčili jsme je na čtrnáct dní (měly být uloženy u ní na účtu, kvůli schválení kontokorentu). Když jsem brblala, že celej kontokorent je na hovno, když nemá prachy na to, aby si to mohla dovolit, vypadala jsem jako nepřející... Půjčili jsme jí v době, kdy financujem obrovskou investici do bytu a potřebujem každou korunu... A dobře to věděla.
Uběhl měsíc a nic se nedělo. Poslali jsme opatrné SMS-ky a zas se nic nedělo. Až dnes, když se to dozvěděla tchýně. Dozvěděla se to ode mě, protože jsem si blbá myslela, že je Sestřička někde mimo, že nereaguje. A zjistila jsem, že není. A nasraná jsem byla, že nemá ani tolik slušnosti, aby zavolala a řekla, že ty peníze vrátit nemůže, tak jak slíbila.
Až dnes jsme se dozvěděli, že milá švagrová má dluh! Že ho zřejmě neplatí, protože jí banka obstavila účet i s těma našima prachama... Zřejmě ji tchýně seřvala, protože volala Polovičkovi a řvala do telefonu, že neví, co má dělat...
Mám mít pocit viny za to, že po pěti letech opravuju byt, kde nám už jádro šlo naproti ke dveřím, kde bylo všechno skoro padesát let starý, stará olezlá dřevěná maličká kuchyňská linka, zatímco ona neutáhne svůj pár let starej městskej byt v půdní nástavbě? Ne! Já vím jen to, že ona by nikdy nešla bydlet do bytu, kterej vypadal jako ten náš! Ohrnula by nad ním nos s tím, že do takovýho hnusu bydlet nepůjde. My v tom hnusu bydleli pět let a čekali, až si tu rekonstrukci budeme moct dovolit. Na část z toho jsme si museli vzít další úvěr, vlastně jsme si půjčili zpátky to, co jsme za těch pět let, co byt vlastníme, splatili... Takže jsme tam, kde jsme před pěti lety začínali.
Koho to zajímá? Ji určitě ne.
Máme ji vzít za ručičku, najít jí novou práci? Nebo jí najít novej byt? Našla si přítele, vypadalo to docela nadějně, ale asi to půjde do kytek, protože najít si chlapa s tím, že počítám už dopředu, že mě bude finančně podporovat, je blbost...
