27.05.2009
NEJEN O KNÍŽCE - Deník knižní panny
ale hlavně o ní...O víkendu jsme byli bez dětí. V neděli jsme si je dovezli zpátky. Všimla jsem si, že má Pupík pod očičkem flíček, říkala jsem si, že ji asi píchl komár. V pondělí přišla ze školky, podezřele červené tvářičky. Večer se na tvářích objevila vyrážka, která se slila do hrbolaté plochy a úplně zrudla. Šupla jsem jí jeden svůj Xyzal, do rána to nezmizelo, ale začalo se to objevovat i na rukách. Paní doktorka na ni mrkla a řekla, že takhle vypadá spála... Ale že je to na "špatných" místech, spála se objevuje jinde. Takže to spíš bude solární alergie. Nicméně vzala stěr, zítra budou výsledky. Pupík mi včera prospala celý odpoledne, tváře měla úplně fialové a večer bez problémů usnula, takže to musela být reakce jako hrom. Nicméně spála to není, protože se to začíná ztrácet. A to je dobře, protože takhle si užívám volna na OČR :-)) Banka se vyprdla na hausnumera, který o nás nablila do registru dlužníků nejmenovaná stavební spořitelna dohromady s hypoteční bankou a úvěr nám bez problémů schválila. Musím se zmínit pochvalně o "své" bance, protože mám v čerstvé paměti diletantské jednání zaměstnanců oné nejmenované stavební spořitelny před téměř pěti lety. Tentokrát jsem se setkala s naprosto profesionálním přístupem, vstřícným jednáním, prostě tak nějak by to mělo vypadat! Za odměnu jsem tam uzavřela i pojištění na krytí léčebných výloh na ten týden dovolené s jógou, kam odjíždíme s Vyžlinkou za týden :-) Taky jsem dočetla knížku. Tuhle: Kathy O´Beirneová – Nikdy o tom nemluv 
Už před časem jsem dvakrát viděla film Padlé ženy. Brutální obrázek! Naprosto neuvěřitelné, že toto se dělo ještě do devadesátých let minulého století. Knížku napsala žena, která prošla "sociálním" systémem v Irsku, jako sedmiletou ji násilnický otec odvezl z domu a strčil do jakéhosi ústavu, dětského domova, kde se měla učit, což se však nestalo, místo toho těžce pracovala pro jeptišky, které ústav řídily, navíc zneužívána knězem. Odtud putovala do psychiatrické léčebny, posléze do prádelen Máří Magdalény, kde pracovaly dívky a ženy, které jejich rodiny odvrhly nebo které se tam dostaly z různých státních výchovných ústavů. Šílené je, že to byly vlastně otrokyně, které dřely pod církevní organizací, ovládány jeptiškami, týrány, v nelidských podmínkách, často zneužívané. Byly jim odebírány děti a dávány či prodávány jeptiškami k adopci, bez souhlasu matek a bez jejich možnosti se jakkoliv bránit. Některé tam zůstaly celý život, neměly kam jít... Tuším zrovna minulý týden jsem zaznamenala sice na půl ucha, ale přece, ve zprávách něco o tom, že komise, která byla ustanovena v Irsku k vyšetření týrání a zneužívání tisíců dívek a chlapců v těchto církevních zařízeních předložila jakési závěry. Ovšem – jak jinak – nebylo zveřejněno žádné jméno těch, co se na týrání a zneužívání podíleli. Proč asi? Sama autorka knížky popisuje svůj marný boj při snaze získat jakékoliv informace o ženách, které prošly těmito zařízeními, absolutní hluchotu státních orgánů a lhostejnost církevních hodnostářů. Trošku jsem teď gůglovala a se svou chabou znalostí angličtiny jsem pochopila, že ji kdosi obvinil i ze lži. Nicméně komise, která odškodňuje oběti téhle šílené zrůdné mašinerie, existuje... Našla jsem i video. Jsou v něm skutečnosti, o kterých se v knížce píše. A taky tohle video...
18.07.2008
NEHÝBEJ SE - Deník knižní panny
Po dlouhé době čtení, co za něco stálo...
Margaret Mazzantini – NEHÝBEJ SE Před časem jsem viděla stejnojmenný film (na obrázku obal). V domnění, že jde o nějaký thriller, ho Polovička půjčil. Napřed jsme čekali, co se z toho vyklube, pak jsme s úžasem koukali na velmi přesvědčivou Penelope Cruz v roli nevábně vypadající, ubohé ženské neurčitého věku a nakonec jsme oba řvali jako želvy. Můžu říct, že film se hodně drží své literární předlohy. Knížku jsem náhodou objevila při poslední návštěvě knihovny, netušila jsem, že film měl předlohu, notabene že byla vydaná v českém jazyce. Zhltla jsem to za pár dní po večerech. Příběh začíná v nemocnici, kam je přivezena ve vážném stavu patnáctiletá dívka po nehodě na motocyklu. Dívka je dcerou primáře chirurgie v téže nemocnici. Když její otec čeká na výsledek operace své dcery, fiktivním monologem k dceři vzpomíná na události, které předcházely jejímu narození. To léto potkal na periferii ženu, která mu nečekaným způsobem vstoupila do života. Italia je příliš hubená, strhaná, nepohledná žena neurčitého věku, která žije v nedostavěném domečku na periferii v ubohých poměrech. Nemá nic společného s životem úspěšného, ženatého a bohatého lékaře Timotea, který jednoho horkého dne hledá telefon a automechanika. Stačí pár skleniček alkoholu a Timoteo Italii znásilní. Je svým činem zhnusen, má pocit viny, ale přesto se za pár dní k místu, kde Italia žije, vydá znovu... Příběh nerovného vztahu pokračuje, to co je zprvu vztahem pána a oddaného psa se začne měnit. Bizarní poměr se mění v cosi hlubšího, současně však pokračuje i příběh Timoteova vlažného manželství... Sled událostí směřuje k nevyhnutelnému konci. Tyhle příběhy nekončívají happyendem. Možná je příběh těchhle dvou nerovných jedinců nepravděpodobný a leckdo řekne, že příliš sentimentální, já ale vím, že se krásně četl. Není v tom žádná romantika, je to syrové a tragické a živočišné a tělesné. Místy až odpudivé. Ale proč by se měli milovat jenom lidi, co se k sobě hodí? "...Jak přicházela blíž, v mřížce světla a stínu, znovu jsem si záběr po záběru vybavoval hnusnou chvíli, kterou jsem s ní prožil. Sesunul jsem se na sedadle, nehybně jsem se potil v sexuální apnoe. Protože najednou jsem si na všechno vzpomněl... Na její tělo, vyhaslé jako ten krb bez ohně, na svěšený bílý krk i smutný, odevzdaný pohled. Ne, neudělal jsem to všechno sám. Ona to chtěla stejně jako já. Víc než já. A stěna a židle, která spadla za našimi zády, a zápěstí uvězněná nahoře proti lesklému papíru toho plakátu, to vše se mi znovu promítlo před očima. Vzpomínka byla ve tmě mého žaludku. Tam dokonce i ožívala vůně nás dvou spolu. Vůně deliria, která vymazává vůni popela. Bylo to zoufalé vyvrcholení. A to zoufalství bylo jenom její, přilepené ke kostnatým nohám, které teď mířily ke mně. To ona se tak milovala, ne já. Přetáhla mě na svou stranu. Kráčela s nákupními taškami. A co měla uvnitř? Co jsi koupila? Co vlastně jíš? Hoď ty tašky na zem, nechej je tam v prachu a pojď ke mně, psisko..."
2.03.2008
VZHŮRU DO BÁJODOLÍ - Deník knižní panny
aneb cucla jsem si Kinga :-)
Už jsem tu psala, že ač jsem náruživá čtenářka (nebo byla) knih Stephena Kinga, poslední dobou píše samý srágory a nedá se to číst. Kraviny jako Puls a ke konci už poněkud zmršená Temná věž jsem tu už kdysi zmiňovala. Předposlední jeho knížku Mlha už jsem ani nekoupila poté, co jsem viděla obálku. Na milost jsem vzala až poslední novou knížku "LISEY a její příběh", nechala jsem si ji nadělit k vánocům a doufala, že mě tušení nezklame. Podle informací na obálce se to jevilo tak, že nepůjde o klasicky stupidní Kingovinu posledních let. Začetla jsem se s nedůvěrou, ale jak stránky ubíhaly, dostávalo mě to čím dál víc. Vdova po známém spisovateli se po dvou letech od manželovy smrti pustí do likvidace jeho pozůstalosti. Přitom narazí na stopy minulosti z dětství svého muže i z dřívějších let manželství a ačkoliv se jí do vzpomínek moc nechce, postupně odkrývá děsivou a tajuplnou minulost. Když její sestra upadne do katatonického stavu a ji samotnou začne ohrožovat sadistický násilník, přestane se vzpomínkám na minulost bránit a rozhodne se jich použít k záchraně své sestry i sebe a pustí se po stopách, které jí zanechal její muž... Starej dobrej King. Tak bych tu knížku charakterizovala. Žádný hnusy ani vyhřezlý střeva, ale tiché tajemno, snové výjevy a fantaskní paralelní svět, v jehož hloubi čeká něco... něco... Něco, co se objevuje v dětských snech a občas když jako dospělý zavřete oči, někde za zavřenými víčky to pořád tušíte... něco... ´..."Nemůžu," zašeptá a chrastivě se rozkašle tak, že Lisey musí uhnout. Napadne jí, že ho to zabije, prostě ho to roztrhne, ale nějak se mu podaří ovládnout se. A proč? Protože chce říct svoje. Dokonce i tady, na smrtelné posteli, na opuštěném izolačním oddělení v jednu ráno v nějakém zapadlém kentuckém městečku, chce říct svoje. "Nebylo by to... k ničemu."
"Tak půjdu já! Jenom mi pomoz!"
Ale on vrtí hlavou. "Leží přes stezku... k tůni. On."
Okamžitě ví, o čem mluví. Bezmocně pohlédne na skleničku na vodu, ve které se dá někdy ten grošovaný tvor zahlédnout. Nebo taky v zrcadle, nebo letmo koutkem oka. Vždycky pozdě v noci. Vždycky, když je člověk ztracený, nebo ho něco bolí, nebo obojí. Scottův starý známý. Scottův dlouhán...´ A tak jsem týhle knize odpustila i slovo "zasejřený", který mě neuvěřitelně sejřilo, bo se zpočátku vyskytovalo na každé stránce minimálně jednou a děsně mi lezlo na nervy. Kdo máte rádi Kinga a jeho klasický věci, jděte do toho! Sehnat můžete třeba u blogujícího knihkupce Dana :-)
6.01.2008
ŠÓGUN A LODIVOD - Deník knižní panny
Tak. Tento týden mi skončil výjimečnej čtecí zážitek.
ŠÓGUN Jamese Clavella je u konce. Anglický lodivod Blackthorn, který přistál u japonských břehů začátkem 17. století, se ocitl v naprosto odlišné kultuře než ve které žil a vyrůstal. Po přistání se stal i se svou posádkou zajatcem, barbarem, který nechápal nic ze světa kolem sebe. Jako protestant projevil od počátku při setkání s katolickými kněžími, kteří již v té době v Japonsku upevňovali své postavení, nenávist k nim, čímž upoutal pozornost japonských daimjóů a samurajů. Postupně se dostal do víru mocenských zájmů některých představitelů japonské vládnoucí vrstvy, která pochopila, že by jim jeho osoba mohla být užitečná tím, že přináší i jiný obraz "barbarské" společnosti z Evropy a také svými bohatými znalostmi mořeplavby a využití střelných zbraní. Postupně se seznamuje s japonskou kulturou, tolik odlišnou od své vlastní, zvyká si na japonský styl života, učí se jazyk a zjišťuje, že ne vše v této zemi je tak strašné, jak se na první pohled zdálo. Časem pronikne do významu japonské samurajské cti, smyslu pro povinnost, do mocenských a politických zájmů vládnoucí vrstvy. Začne chápat jejich životní filozofii, styl života, význam smrti... Ke konci už není schopen pochopit jednání svých nepřizpůsobivých členů posádky, kteří se odmítli podřídit tamnímu stylu života, a tak žijí na samém okraji japonské společnosti. V příběhu nechybí ani láska, paní Toda Mariko je krásná, chytrá a – vdaná. Román je nabitý akcí a napětím, kníže Toranaga spřádá své tajné plány a lidé kolem něj jsou jen figurkami na šachovnici, kterými pohybuje tak, jak se mu zlíbí, mistr manipulace, a přece zároveň moudrý a empatický. Samurajská knížata intrikují proti sobě, zrada stíhá zradu, kdo nabídne víc? Tímto prostředím se odvíjí lodivodův příběh, střet dvou odlišných kultur, a z tohoto střetu rozhodně nevychází tehdejší evropská kultura jako ta lepší. O první díle už jsem trošičku psala tady. A musím opakovat, že to bylo nádherný dobrodružný čtení, od kterýho nešlo odejít. Víc takovejch knižních zážitků! Mimochodem obrázek obálky je ze slovenského vydání, u nás knížka v poslední době snad ani vydaná nebyla. Škoda. "...Ale... jestli tě Zataki zradí tak jako mě... jestli tě zradí, zprávu zničíš a teprve pak se zabiješ. Jakmile bych se takovou zlou novinu dozvěděl, bude Andžin-san o hlavu kratší. A kdyby... Co s Mariko-san? Kdyby se něco stalo, co mám udělat s tvou manželkou?"
"Usmrťte ji, pane, prosím vás o to, ještě než zemřete sám. Byla by to pro mě veliká čest... Zaslouží si výjimečného sekundanta."
"Zemře se ctí, máš moje slovo. Na to už dohlédnu. Osobně. Tak, a na úsvitu se ještě zastav pro tu depeši. Nezklam mě. Jedině do rukou mé matky."
Buntaró znovu poděkoval a odešel. Styděl se za Toranagův otevřený projev strachu.
Když osaměl, setřel si Toranaga šátkem pot z obličeje. Ruce se mu třásly. Pokoušel se je ovládnout, ale nedařilo se mu to. Stálo ho to všechny síly, pokračovat v té hře na nechápavého tupce a zakrývat své nekonečné vzrušení nad těmi úžasnými tajemstvími, která slibovala vysvobození, o jakém dlouho snil..."
27.10.2007
OKO ZA OKO - Deník knižní panny
zub za zub
GEORGE JONAS, ODVETA V září 1972 (to jsem se zrovna narodila) vnikla skupina palestinských teroristů z organizace Černé září do olympijské vesnice v Mnichově, kde na místě zabila dva izraelské sportovce a dalších devět vzala jako rukojmí. Při zásahu na mnichovském letišti, kam se teroristé s rukojmími přemístili, všech devět zahynulo. To jsou obecně známá fakta. Odvetou Izraele na tuto událost bylo vycvičení zvláštního týmu, který dostal za úkol zlikvidovat 11 předních arabských organizátorů teroristických útoků. Vedoucím týmu byl určen šestadvacetiletý Avner, který se spolu s dalšími čtyřmi agenty pustil do hledání osob na seznamu na území Západní Evropy. Příběh popisuje postup při pátrání po hledaných osobách, získávání kontaktů, přípravu jednotlivých atentátů na osoby, které se podařilo najít, až po jejich likvidaci. Nezanedbatelnou část příběhu tvoří soužití těchto pěti osob, atmosféra v uzavřené skupině pověřené tímto extrémním úkolem, psychologický dopad zabíjení teroristů na jejich jednání, postupné rozčarování z neúspěchů, paranoia úměrně narůstající zároveň s přímým ohrožením, protože stejně jako oni hledali, hledal někdo jiný je... Tohle už ovšem žádný obecně známý fakta nejsou. Nebudu tu prozrazovat nic z děje ani nic o tom, jak to celé končí. Můžu říct, že kdo má rád knížky Fredericka Forsytha a vůbec špionážní literaturu, přijde si zcela určitě na svý. Napínavý a zajímavý čtení. To ale není všechno. Až tu knížku budete číst, asi si položíte nějaký otázky, hlavně jednu: Je řešení "oko za oko, zub za zub" opravdu to pravé? Vyřeší to vůbec něco?
Má konflikt na Blízkém Východě vůbec nějaké řešení?
Skončí to někdy? "...Terorismus je zrůda," řekl Efraim, "ale naštěstí má jen asi tucet hlav. A my je snad dokážeme jednu po druhé setnout."
"A nemůžou jí narůst nové?" zeptal se Avner.
Efraim se usmál a podíval se na své nehty. "Jsem si jist, že ano," řekl, "ale berme to takhle – chvíli to trvá. Terorista je fanatik. Většina lidí fanatiky nejsou; a většina fanatiků není ani šikovná ani chytrá. Když odstraníme jednoho teroristu na špičce, bude to možná trvat rok nebo i dva, než se objeví další... *** ...Zatím jste ovšem zachránil stovky nevinných životů. Copak to nestojí za to? A navíc, i ten nejlepší terorista je jenom obrovská zápalka. Než se mu podaří dát velikou ránu, potřebuje velký soudek prachu. A svět je teď zrovna jako soudek prachu, to vám nemusím vykládat. A za rok za dva, kdopak ví?"
Efraim se odmlčel. Vzhlédl od svých nehtů a natáhl ruku k Avnerovi.
"Podívejte," řekl. "Podívejte se na moje nehty. Možná je zrovna čas je ostříhat. Řeknete mi snad, neobtěžuj se, vždyť ti zase narostou?..." V době svého vydání vyvolala knížka spoustu debat a sporů o pravosti příběhu a jeho autentičnosti. Fakt je, že nikdo nemůže říct, jestli je to všechno pravda. Protože to prostě ověřit nelze... Včera večer jsem se koukla na film Mnichov, který natočil Steven Spielberg podle téhle knížky. Ujde. Jen příběh je poněkud pozpřeházen a předělán, jeden atentát úplně vynechán a jeden terorista ze seznamu naopak objeven, přestože v knížce se k němu tým ani nepřiblížil. A knížka je stejně lepší! Kdo má zájem, knížku možno zakoupit u blogujícího knihkupce, a to přímo zde.
3.10.2007
ZLOČIN? - Deník knižní panny
zločin!José Maria Eça de Queiroz ZLOČIN PÁTERA AMARA (výjevy z nábožného života) Nedávno jsem viděla film podle týhle knížky a pak mi táta řekl, že to kdysi četl, tak jsem zapátrala, zvědavá na literární předlohu. Troška klasiky jednou za čas neuškodí. Sice jsem si pro ni musela až do hlavní knihovny a museli mi ji přinést ze skladu, nicméně jinak to asi nešlo, protože tahle knížka tady asi v posledních letech vůbec vydaná nebyla. Vydání, který jsem měla v rukách, je z roku 1968. Knížka lepší než film (jako vždycky). Do jedné portugalské farnosti ve městě Leiria 2. poloviny 19. století přichází nový, mladý farář Amaro Vieira. Veden staršími kolegy brzy zapadne do společnosti místních kněží a spolku pobožných žen, scházejících se v jedné z domácností, kde je zprvu Amaro ubytován a kde se taky sblíží s mladou dívkou Amélií, dcerou své domácí, které mladý kněz není lhostejný. On sám začne podléhat její osobě, zamiluje se do ní tak, že odhodí všechny zábrany, zapomene na zákazy a na to, že existuje nějaké svědomí. "Zamiluje" možná není to správné slovo, farář totiž jedná postupně víc a víc bezohledně, bez skrupulí, sobecky, hnán touhou mít Amelii za každou cenu intrikuje, spřádá sítě a zabředá čím dál víc. Amélia vychází z příběhu jako oběť, oběť výchovy, oběť společenských předsudků a hlavně jako oběť bezohledného působení Amara na svou osobu. Eça de Queiroz si moc servítky nebral, když tuhle knížku psal. Vykreslil příslušníky katolické církve v místě děje jako zhýčkané, zpovykané, sobecké, malicherné a marnotratné tvory, kteří víru přizpůsobují a její učení prezentují ve svůj prospěch, žijí v pohodlí a udělají všechno pro to, aby to tak zůstalo. V celé knize se nakonec najde jen jediný kněz, jehož postava vyznívá pozitivně. Pěkně barvitě si pohrál s postavami starých panen, které si udělaly z víry jediný pomýlený smysl života. Příběh je velmi čtivý, místy jsem se chechtala nahlas, protože společnost tlustých duchovních a svíčkových bab je popsaná s ironickým vtipem, ale jak události spějí k tragickému závěru, je směšný čím dál míň. Pak už jen běhá mráz po zádech. Ve filmu má postava pátera Amara trošku jinou povahu, alespoň mně se tak zdá, není až tak záporná (že by za to moh Gael García Bernal?), spíš ve vleku okolností... A fakt je, že podle doslovu v knížce vydal autor tenhle román celkem 3x a pokaždý jinak. Až v posledním vydání (nebo poslední verzi) je Amarova postava tak záporná. "...A opravdu. Vracel se ze svého statku – a soptil hněvem na nájemce, starostu, vládu a vůbec na zvrhlost lidí. Ukradli mu totiž spoustu cibule; byl bez sebe vztekem a s rozkoší si ulehčoval pustými nadávkami.
"Ale bratře, to se nesluší!" zvolala dona Josefa, jež se zalekla toho rouhání.
"Poslouchej, sestro, tyhlety žvásty si nechme na čtyřicetidenní půst! Aby to čerchmant spral! Ano, aby to čerchmant spral! Ale však už jsem nakázal nájemci, jakmile uslyší na statku člověka, ať nabije pušku a vypálí!"
"Vládne tu neúcta k vlastnictví..." poznamenal Amaro.
"Neúcta ke všemu," bouřil kanovník. "Cibulka, že se stačilo podívat a hned byl člověk zdravý! No a prosím, je pryč. Tomu říkám svatokrádež!... Nestoudná svatokrádež!" dodal přesvědčeně. Ukradení jeho cibuličky, kanovníkovy cibuličky, mu připadalo tak strašlivě bohaprázdné, jako kdyby byly uloupeny mešní nádoby z kostela.
"Nedostatek bázně boží, nedostatek víry," poznamenala dona Josefa.
"Jakýpak nedostatek víry," odporoval kanovník vztekle. "Nedostatek policajtů, to je to!" Pak se obrátil k Amarovi:
"Dnes je pohřeb té baby, že? To tak ještě scházelo! Jděte, sestro, a přineste mi čistý kolárek a střevíce s přazkou!"
Amaro zavedl řeč opět na to, co ho tolik tížilo:
"Hovořili jsme tady o případu Joãa Eduarda, o tom Zaslánu!"
"To je další darebáctví!" vzplanul hned kanovník. "Jen si považte, jaká chodí po světě cháska, jaká cháska!" A zůstal stát s rukama založenýma a očima vyboulenýma, jako by pozoroval zástup netvorů puštěných na svět a nestydatě napadajících slušnost, zásady církve, čest rodiny a cibuli duchovenstva..." Dokonce i ty camprdliky u některejch písmen se mi podařilo napsat :-)
11.08.2007
TAJEMSTVÍ HEDVÁBNÉHO VĚJÍŘE - Deník knižní panny
aneb jak se žilo ženám před dvěma sty let v ČíněZase jsem jednou měla náhodně šťastnou ruku při nákupu v knihkupectví. Onehdy jsem tam vlezla, abych si udělala něčím radost, hrabala se v knížkách bez představy, co vlastně chci. Pak jsem si jí všimla mezi novinkama (i když podle tiráže zas takovou novinkou není). 
Lisa See – TAJEMSTVÍ HEDVÁBNÉHO VĚJÍŘE Předpokládám, že většina knihoven ji nejspíš strčí do regálů s knížkama pro ženský, mezi Collinsovou, Pilcherovou, Bradfordovou a co já vím, jak se všechny ty autorky románů pro ženský jmenujou, ale osobně si myslím, že tam moc nepatří. Knížka o ženách a pro ženský. Pochybuju, že by ji četl někdy nějaký chlap. A je to dost škoda, protože jsem prozatím nečetla asi nic, co by vypovídalo líp o ženský povaze jako příběh téhle knížky (možná je to tím, že jsem jich moc nečetla – tedy těch o ženách). Děj je zasazený do 19. století do prostředí vesnice v jedné čínské provincii. Postavou, která vypráví svůj životní příběh, je osmdesátiletá stařena jménem Lilie, která přežila své příbuzné a postavy, o kterých vypráví. Příběh začíná od dětství v rodině chudého rolníka, přes období dospívání, dohodnutou svatbu, příchod do nového domu, založení vlastní rodiny až po práh stáří. Vyprávění je obrazem života v nám tak neznámé kultuře, obrazem života především ženy od jejího narození až po smrt v časech, ve kterých byl život ženy přesně určen zvyky a tradicemi, obrazem ženské duše. Je obrazem přátelství mezi ženami. Když byla Lilie malá holčička, našla jí dohazovačka celoživotní přítelkyni, družku, takzvanou lao-tchung, se kterou ji pojil celoživotní svazek, pevnější než manželství, pevnější než cokoliv jiného. Popisuje uzavřenou společnost žen, které nesměly vycházet ze svých domů, protože jejich místo bylo uvnitř, ven mohli jen muži. Osud ženy v tehdejší čínské společnosti byl určen tím, nakolik se jim podvazováním chodidel zmrzačila noha tak, aby byla co nejmenší, protože čím menší noha, tím větší šance na výhodné manželství. Z narození dcer se nikdo neradoval, znamenaly pro rodinu akorát zátěž, bylo třeba je až do svatby živit, poté opouštěly svou rodinu, o staré rodiče se pak postarali jen synové, kteří zůstali doma a přivedli si svoje manželky. Když tuhle knížku čtete, vidíte, že způsob života jejích hrdinek je nám sice vzdálený, ale osud žen je všude stejný, jejich vnitřní svět se nijak neliší od našeho. Ačkoliv je to fikce zasazená do určité doby a určitého místa, je to výpověď o ženské povaze, podaná nádherným čtivým způsobem. Četla jsem a četla a nemohla přestat. A nakonec jsem to pěkně ořvala... ...Lilie,
má dcera se narodila mrtvá. Odešla, ještě ani nestačila zapustit kořínky, takže o trýzni tohoto života neví nic. Držela jsem v rukou její nožky. Nikdy nepoznají muka podvazování. Dotýkala jsem se jejích očí. Nikdy nebudou plakat kvůli odchodu z rodného domu, nepohlédnou naposledy do matčiny tváře, nerozloučí se s mrtvým děťátkem. Položila jsem jí prsty na srdce. Nikdy na ně nedolehne bolest, soužení, osamělost ani hanba. Přemýšlím, jak se má na onom světě. Je tam s ní i moje maminka? Nic o jejich osudu nevím.
Všichni v domě mě odsuzují. Tchyně říká: "Nač jsme tě sem brali, když nerodíš syny?" Manžel zase jen: "Jsi mladá, budeš mít další děti. Příště mi dáš syna." Nemám nikoho, komu bych mohla vylít svůj žal, nikoho, kdo by mě vyslechl. Kéž bych slyšela na schodech tvé kroky.
Chtěla bych být ptákem. Vzlétla bych do oblak a svět pode mnou by mi připadal tak vzdálený.
Ten kousek jadeitu, který nosím na krku, aby chránil mé nenarozené dítě, mě tíží. Pořád musím myslet na svou mrtvou holčičku.
Sněžný kvítek...
8.08.2007
ŠPIÓNI - Deník knižní panny
znovu v akci 
Kromě Války Roseových a jednoho kriminálního románu z lékařskýho prostředí od Michaela Palmera (což je asi tak jedinej autor knížek z lékařskýho prostředí, kterýho snesu) jsem o dovolené stihla doslova zhltat nový špionážní román od Fredericka Forsytha AFGHÁNEC. Kromě Fantoma Manhattanu, což je dílo, který mi už od pohledu v knihkupectví přišlo nějaký divný, jsem přečetla snad všechny jeho knížky, který jsou tady k mání. Nebo alespoň cokoliv, co se mi dostalo do rukou. A nikdy mě to nezklamalo. Něco je dobrý a něco ještě lepší, ale všechny jeho knížky mě bavilo číst. Kromě Boží pěsti se mi asi tak nejvíc líbila Ďáblova alternativa, kterou ale nemám doma, protože v novým vydání zatím nevyšla. Pokud se týká Afghánce, je hlavním hrdinou opět Mike Martin (Boží pěst), kterýho pánové z výzvědných tajných služeb zase vyhrabou na anglickým venkově, ukecaj do akce, náležitě připraví a pošlou do jámy lvové, tentokrát přímo do Al Kajdy poté, co zadrželi informaci o něčem velkým, co teroristi chystají proti nenáviděnýmu západnímu světu a nazývají Al-Isra. Svého člověka vymění za jednoho z vězňů na Guantánamu, který je naoko propuštěn a CIA uklizen na "bezpečné" místo v horách. Kromě poutavýho vysvětlení historických souvislostí konfliktu v Afghánistánu (na pozadí vyprávění o osudu guantánamského vězně) se odvíjí napínavý děj knížky, kdy se Martin pokusí proniknout mezi teroristy a když projde zkouškami, je zařazen do sebevražedného projektu Al-Isra, aniž by tušil, čeho se vlastně účastní. Paralelně s jeho příběhem se odehrává pátrání výzvědných agentur po tom, co se vlastně má stát, na kterém místě světa, kdo má být napaden a jakým způsobem. Finále jako vždy překvapivé, napínavé a nečekané... skoro. Akorát šťournout si musím – jak ochotně vzali Al-kajďáci Afghánce hnedkaj do party, když pozděj je dost zřejmý, že by se našlo spousta ochotnejch, tudíž nemuseli čekat zrovna na něj a zdlouhavě ho prověřovat, že jo... No a pak taky ta stíhačka! Forsythe Forsythe, nešlo tam vymyslet něco pravděpodobnějšího?
12.06.2007
NIC PRO MILOVNÍKY ČERVENÉ KNIHOVNY - Deník knižní panny
ani pro romantiky.V minulých dnech jsem doslova zhltala dvě knížky a nedá mi to se nepodělit o dojem z nich. Hassan BAJEV – Přísaha – chirurg pod palbou 
"Válka je vůl!" chtělo se mi řvát při čtení týhle knížky. Vyprávění čečenského doktora, plastického chirurga, který opustil pohodlný život v Moskvě, aby se vrátil do Čečenska a zasvětil další život pomoci nejen svým lidem ale bez rozdílu všem, kteří jeho pomoc potřebovali. V knize popisuje svoje dětství i okolnosti, které ho vedly k výběru povolání, zmiňuje se i o těžkém údělu čečenského národa v dějinách, jeho pronásledování, vysidlování a následné začlenění do SSSR. Největší část knížky je věnována jeho působení v Čečensku v době, kdy se čečensko-ruský konflikt začal teprve rodit, když vypukl naplno a okolnostem, za kterých působil napřed v nemocnici v Grozném a po jeho zničení v rodném městě Alchan Kala, kde z ničeho budoval nemocnici a domov pro svou rodinu. Jakkoliv je jeho pohled pohledem jednostranným, popis událostí je pro v míru žijícího člověka šokující a neuvěřitelný, je úděsné číst o genocidě na přelomu 20. a 21. století... Přestože pomáhal všem lidem bez rozdílu, každému, kdo to potřeboval, tj. obyvatelům Čečenska, příslušníkům polovojenských oddílů i jejich vůdcům, zraněným ruským vojákům, mělo toto konání pro něj velice neblahé důsledky. Několikrát se ocitl v přímém ohrožení života, když byl odsuzován ruskou stranou za to, že pomáhá "banditům" a ze strany čečenských bojovníků za to, že pomáhá Rusům... Bezvýchodnou situaci byl nucen posléze řešit útěkem z rodné země. "...Zástup uprchlíků si razil cestu lesem, děti a ženy plakaly, muži šeptali modlitby a všichni doufali, že se vrtulníky už nevrátí. V tu chvíli se na obloze objevily dvě stíhačky, ostře se střemhlav snesly a rozsévaly na všechny strany bomby a střelbu. Znovu se všichni utíkali ukrýt, klopýtali a padali. Někteří starší muži a ženy se ani nepokoušeli běžet. Padli na zem a prosili Alláha, aby je zachránil.
"K zemi!" křičel jsem. "Otevřte ústa a přikryjte si uši, aby vám nepraskly bubínky!"
Blízký kráter nebyl pro všechny dost velký, a tak jsem se přikrčil pod velký strom, schoval hlavu mezi kolena, přikryl si uši a modlil se. Slyšel jsem koktání útočného vrtulníku; jeho stín se nahoře vznášel jako zlý pták; vzdušný vír, který vyvolával, otřásal větvemi. Náhle zazněl strašlivý zvuk palby z velkorážního kulometu. Kulky vyoraly v zemi brázdu – souběžnou s mou levou nohou – a zdvihly do vzduchu vír hlíny, větviček a listí.
Řev letadel vystřídal nářek raněných. Děti řvoucí jako zvířata zasažená ohněm, žena s roztrhanou nohou, muž oslepený granátem. "Pomoc! Pomoc! Pomoc!" Všechny jsem je slyšel. Chtěl jsem si zacpat uši. Byl jsem zdrcen. Neměl jsem žádné nástroje, žádné vybavení, nic. Nikdy v životě jsem nebyl tak bezmocný..." ***** Pascal BRUCKNER – Láska k bližnímu 
O "Hořkém měsíci" už jsem tu kdysi psala. Jeho další knížka "Zloději krásy" mě nijak nenadchla. Ale tahle novinka je dóóóst zajímavá... Sébastien je miláčkem štěstěny. Měl šťastné dětství, je všemi milován, má krásnou manželku a dvě děti, jeho kariéra na vlivném postu se slibně rozjíždí, je obklopen partou přátel, kterým na něm záleží... Přesto podlehne náhodnému pokušení, když se mu naskytne příležitost prodat své tělo za peníze. Po této zkušenosti zjistí, že je toto přesně to, co potřebuje. Přes počáteční neúspěch a obavy z vlastního selhání se stane tím, kdo prodává své tělo a rozkoš za symbolickou cenu všem ženám, které si o ně řeknou... Bere to jako svoje poslání na tomto světě, které jej bezezbytku naplňuje a žije dvojí život. Navenek ctihodný občan, skrytě gigolo pro všechny ženy bez rozdílu. Stav blaženosti však netrvá tak dlouho, jak by si Sébastien přál. Jeho druhá profese ho začne pohlcovat víc, než je přípustné, podlehne kouzlu jedné dívky, čímž naruší do té chvíle bezproblémový běh událostí. Sled událostí směřuje ke katastrofálnímu konci, ve kterém nemalou roli sehraje jeho "lepší" okolí – rodina a parta dlouholetých přátel. Víc o ději prozrazovat nebudu ;-) Tahle knížka má hodně blízko k Hořkému měsíci, jak svým stylem a zápletkou, tak barvitými popisy bizarností sexu. Romantiku v tom nehledejte. Je to jen o rozkoši těla a to na všechny způsoby ;-) "...V tomhle bistru seděla na lavici proti mně pěkná brunetka ve žlutém svetru a líbala jakéhosi prajírka na ústa, až mě to sebralo. Místo aby přitom zavřela oči, jak se to dělává, nechala je otevřené a usmívala se na mne. Pro ni to byla nevinná hra, pro mne cvaknutí spouště. Obdařovat jednu bytost přízní a přitom slibovat druhé, že se i ona dočká podobného daru, dokáže-li čekat, to bylo moje vyznání víry. Mé volně dostupné koity rýsovaly vášnivou brázdu, v níž každá žena přejímala štafetu od své předchůdkyně a podávala ruku té, co přijde po ní. I ty, které na mne působily poněkud více než jiné, se musely podrobit systému střídání. Držel jsem nějakou ženu v náručí a zažíval smutek při pomyšlení, že by mohla být poslední: toužil sjem po ní jenom při představě té příští. Byl jsem fanatickým stoupencem principu cirkulace, dokázal jsem vychutnat milování pouze v sérii, což však nevylučovalo různé prožívání citů a intenzitu obliby..." ***** Tak mě napadá, že rozdílnější knížky jsem vedle sebe fakt už dát nemohla...
24.03.2007
KNIŽNÍ PANNA - Deník knižní panny
dnes pozitivně ale i negativně :-)Nic novýho ani zajímavýho se neděje, dni ubíhají svým poklidným tempem a já tu nechci opakovat věci, který jsem tu opakovala už mockrát, protože tak to prostě je, stereotyp každodenní... Ale něco jsem přečetla a taky jsem pokoukala pár filmů. Tak napřed snad tedy k literatuře (tedy pokud se to tak vůbec dá nazvat). Byly doby, kdy hlubokomyslný úvahy byly něco, co mě míjelo zdaleka a já se chtěla akorát bavit, a to za všech okolností. Četla-li jsem knížku, musela být co nejnapínavější, nejoddychovější... Tehdy jsem se zamilovala do Stephena Kinga a četla od něj všechno, co se mi ocitlo v dosahu. Nelitovala jsem peněz a jeho knížky si kupovala sotva se objevily na pultech, hltala po večerech a pak měla špatný spaní, protože jak víme, jest to především mistr hororu. Leč zdá se, že tato doba již nenávratně minula, jakkoliv si už několik posledních let pokouším namluvit, že tomu tak není a kupuju a čtu nadále, jenže čím dál častěji jsem prostě zklamaná a jeho příběhy jdou čím dál víc mimo mě... Koupila jsem i jeho knížku "PULS", která je tu zatím poslední nová, co od něj vyšla. 
Je to sračka. Ztráta času. Není to ani napínavý, ani zajímavý, ani originální. Dočetla jsem to do konce jen proto, že jsem za to utratila peníze. Myslím, že to byla definitivně poslední věc, kterou jsem si nejen koupila, ale i četla. Kam se to hrabe na Nezbytné věci, Osvícení, Nespavost, To... Taky jsme se minulý víkend konečně mrkli na film "Silent Hill", občas jsem někde zahlídla upoutávku, titulek, jinak jsem o tom nic moc nevěděla, jen že je to horror. Ne že bych byla vyhledávač filmů tohoto žánru, ale duchařiny ty já můžu a když jsou navíc inteligentně sestavený, tím líp. Škoda, že o tomhle to neplatí. Kromě perfektních vizuálních efektů a triků je to dějově slabý a plný nelogických souvislostí, což nesnáším. Nic moc, slabota. Jestli máte domácí kino a velkou obrazovku a potrpíte si na hromadu efektů a řádně temnou atmosféru, pak se slabý části děje ztratí. Jinak to stojí za prd. Recenze zde. Z úplně jinýho soudku byl Almodóvarův film ze čtvrtečního večera na ČT 2 "Mluv s ní". Už jsem ho kdysi viděla, ale tentokrát jsem si ho pěkně vychutnala, jakkoliv z původního znění jsem rozuměla akorát "No lo sé." "Špatná výchova", kterou jsem viděla před nějakým časem, mě už nějak nechytila, "Mluv s ní" je jaksi lidštější. Z tohohle filmu prostě zůstane zvláštní pocit, trochu smutno, protože k happyendu to má daleko, ale pomyslíte si, že život je prostě takovej, není spravedlivej, ale plnej náhod a někdy jsou ty náhody dobrý a někdy špatný, stejně jako lidi kolem... Recenze zde. Včera bylo odpoledne tak hnusně, že mi to nedalo, abych cestou z práce nezakotvila na chvíli v půjčovně a nepřinesla nějaký filmy. Almodóvarův film "Volver" ještě čeká na skouknutí, ale dnes odpoledne jsme viděli "Ve stínu pravdy", tak trochu kriminálka a tak trochu thriller, bohužel jsem na netu neobjevila žádnou recenzi, jen něco málo. Od doby, kdy jsem poprvé viděla kdysi dávno film "Pulp Fiction", mám ráda filmy se Samuelem Lee Jacksonem. Polovička má zas rád filmy s Julianne Moorovou. Tady se sešli oba dva v neholywoodským filmu bez happyendu, oba zahráli perfektně, obzvlášť Moorová, málem si ani není podobná :-) Tenhle film doporučuju, napínavej, dobře zahranej a poněkud nahořklej.
25.02.2007
ARMÁDA RŮŽÍ - Deník knižní panny
knížka, ze které mi běhá mráz po zádech.
Už víc jak týden přemýšlím, jak napsat o knížce Barbary Victorové "Armáda růží" a nějak se mi nedaří poskládat slova tak, jak bych chtěla. Zůstalo mi divně po těle po přečtení téhle knížky. Nejedná se o žádnou výpověď nějakého katastrofálního ženského osudu, jako ve spoustě knížek, co v posledních pár letech zaplavily knižní trh a které prozatím nijak moc nečtu, protože to, co jsem přečetla, mi příliš zavání honbou za senzacemi a nijak to neoplývá literární hodnotou, spíš naopak. Tohle je pohled zvenčí a přece zevnitř. A jako jeden z mála je to pohled objektivní (i když to autor závěrečného slova poněkud zpochybňuje), rozhodně objektivnější než většina z toho, co tu bylo dosud k přečtení. Knížku napsala zpravodajka Středního východu pro televizi CBS a pro U.S. News i World Report, která je s problematikou situace na Středním východě velmi dobře obeznámená a mnoho let se v ní pohybovala. Ačkoliv titulek knížky táhne hlavně na osudy sebevražedných atentátnic (Armáda růží – jak je nazval Jásir Arafat), jsou jejich příběhy vlastně jen ilustrací k tomu, o čem autorka v knize píše. Mnohem větší pozornost věnuje celkové situaci v oblasti Západního břehu Jordánu a v Gaze, příčinám a důsledkům izraelské okupace, politickému vývoji a vzniku mučednictví a kultu smrti na palestinské straně – vznik teroristických organizací Fatah, Hamás, Islámský džihád a tomu, jak tyto organizace ovlivňují život obyčejných lidí. Zamýšlí se nad motivací žen, které spáchaly nebo se pokusily neúspěšně spáchat sebevražedné atentáty na izraelském území a dochází k závěru, že narozdíl od mužů ženy páchají tyto činy z naprosto jiných pohnutek. Z rozhovorů se známými a rodinami atentátnic i s těmi, které jsou v izraelském vězení po neúspěšných pokusech, skládá obraz jejich osobnosti a pokouší se najít motivy, proč se palestinské ženy, jako nositelky nových životů, staly naopak nástrojem smrti, proč jsou palestinské matky hrdé na to, že jejich synové se takto zabili a vzali s sebou i životy náhodných obětí, žen a dětí, kteří měli zrovna tu smůlu, že se ocitli v jejich blízkosti. Co vede lidi k tomu, aby se odhodlali umřít a zabít přitom co nejvíc naprosto neznámých osob. Kdo za to může? Jsou to teroristické organizace, které vládnou oblasti, kde nefunguje žádná jiná politická síla? Jsou to duchovní vůdcové, imámové a šajchové, kteří vykládají slova koránu tak, jak se jim to zrovna hodí? Může za to izraelská okupace, která obyčejným Palestincům dělá ze života peklo a znemožňuje jim plnohodnotný život? Vzhledem k tomu, že trend kultu smrti už není jen místní záležitostí, ale přesunul se do bezmála celého islámského světa, budou zřejmě příčiny mnohem závažnější a důsledky dalekosáhlejší... "...Když náboženští nebo političtí vůdci v rámci palestinské kultury očekávají, že matky budou cítit radost a pýchu, když jejich synové a dcery spáchají sebevražedný útok, bezděčně vychovávají sortu žen, které se liší od matek v jiných částech světa. Prokazují těmto ženám medvědí službu, když podněcují něco jako rasismus proti palestinským matkám, protože ty před kamerami a novináři musejí skrývat své pocity zármutku a očekává se, že projeví radost a pýchu, když se dozvědí o smrti svého dítěte. Všechny palestinské ženy, s nimiž jsem mluvila a které přišly o dítě při sebevražedném útoku, sice zpočátku dávaly najevo radost a hrdost na skutečnost, že si Alláh "vybral" jejich potomka jako mučedníka, ale na konci plakaly a přiznaly, že cítí muka a bolest. Další krok v normálním procesu smutku nebo hněvu by mohl být obvinit náboženské a politické vůdce ze zrady, ale to by vyžadovalo obrovskou odvahu ve společnosti jako tato, která trestá vlastní lidi, že nedodržují všechna politická a náboženská pravidla bez zpochybňování..." Dalo by se toho sem napsat ještě spousta. Ale radši si to přečtěte sami. Koupit můžete třeba tady.
2.02.2007
NIKDO NENÍ OSTROV - Deník knižní panny
zase troška literatůry ;-)
Johannes Mario Simmel – NIKDO NENÍ OSTROV – dočetla jsem tento týden. Už jsem tu knížku před lety četla jednou, ale nějak jsem na to zapomněla a došlo mi to až po přečtení několika stránek, ale protože jsem si to moc nepamatovala, přečetla jsem znovu. Postupně jsem si vybavovala, jak jsem to četla poprvé a dlužno přiznat, že tentokrát z toho mám pocity poněkud jiné. Byly doby, kdy jsem jeho knížky hltala jednu za druhou, pak mě to období nějak přešlo. V paměti mi zůstaly hlavně Láska je jen slovo a Svůj kalich hořkosti a taky Na jaře zazpívá skřivan naposledy, což byla knížka, která způsobila mé pubertální povaze několik týdnů, takřka měsíců špatnýho spaní... Když on ty svý hrdiny vždycky dovede úplně na pokraj lidskejch možností, naloží jim na bedra všechnu tíhu světa a milion katastrof, který se vrší jedna na druhou, spiknutí všech okolností proti nim, že si vždycky říkám, že to už ten chudák (chuděra) nemůžou vydržet. Tahle knížka není výjimkou. Playboy Philip Kaven, který je vydržovaným milencem slavné hollywoodské hvězdy Sylvie Moranové je hlavním hrdinou a vypravěčem příběhu o událostech kolem své milenky a živitelky, která se jednoho dne dopustí osudné chyby, když dá průchod svým emocím a když je tento výbuch emocí nahrán a stane se nástrojem k vydírání. Z pohledu sobeckého gigola se dozvíme o praktikách ve filmovém průmyslu, o zákulisí natáčení, o intrikách, křivárnách a manipulaci, které jsou vystaveny více či méně všechny osoby, které v knize vystupují. Dcera Sylvie Moranové těžce onemocní a zůstane trvale mentálně a tělesně postižená, to vše v době, kdy je její matka v situaci, kdy se s ní ani nesmí vídat, okolnosti nemoci její dcery jsou jí zamlčovány, stejně jako to, že se už nikdy neuzdraví. Bohužel v zájmu peněz a obrovských nákladů filmového průmyslu se matka dítěte stane jen prostředkem pro vydělávání obrovských finančních obnosů, bez možnosti z tého situace se jakkoliv vymanit. O nemocnou Babs se musí starat Philip Kaven, který ji vždy nenáviděl a považoval jen za otravného spratka, jehož konání se vždycky řídilo jen dosažením co nejpohodlnějšího životního zajištění. Právě při tomto pro něj velmi nelehkém úkolu zjistí, že rozměr a smysl života je úplně někde jinde, než si dosud myslel... Události gradují, katastrofa stíhá katastrofu, průšvih za průšvihem, pološílená matka páchající zoufalé skutky, bohatí manipulátoři tahají šňůrkami v pozadí skrytě i otevřeně – je to napínavý a zajímavý čtení. Bravurně napsaný příběh – jako ostatně většina knížek tohoto autora. Jen se nemůžu zbavit dojmu, že když se zde Simmel zabývá otázkami euthanasie a mentálně a tělesně postižených lidí, působí to jaksi lacině a povrchně – zidealizováno, zjednodušeno, použito a odhozeno... Obrázek ukraden z Daemon.cz.
6.01.2007
DVA KOMERČNÍ TITULY - Deník knižní panny
aneb dnes také trošku literatury...Do týhle rubriky už jsem dlouho nic nenapsala. Není to tím, že bych nic nečetla, ale moc toho nebylo a taky ne všechno stálo za zmínku. Mám v sobě jeden grog, protože nenápadný škrabkání v krku, který začalo předevčírem, se změnilo v rýmu jako trám, hlavu jako balon a tuny posmrkanejch kapesníků. Sobotní dopoledne naboural nemilý objev v již dříve zmiňované hlavě školou povinného člena rodiny, takže proběhlo další kolo mytí hlav smradlavým šamponem, praní čepic, převlíkání peřin a praní veškerého nošeného ošacení za hojného nadávání a mnoha nepublikovatelných výrazů, neboť jsem paní učitelce ve středu napsala vzkaz o našem štědrodenním objevu a požádala ji, aby upozornila rodiče ostatních děcek a ona za celý týden neřekla třídě, aby si něco napsali do deníčku pro rodiče... Pocit nasranosti byl umocněn ještě tím, že v úterý večer (tudíž než šla do školy) byla Vyžlátko naposledy zevrubně prohlédnuta doslova centimetr po centimetru a hlavu měla bez jakýchkoliv známek toho svinstva. Takže původ nákazy je zřejmej, protože Pupík zůstává nadále jakkoliv nedotčená (a to má delší vlasy než Vyžlátko). No ale to zase kecám, abych si ulevila, takže zpět ke knížkám :-) Za prvé: Arthur Golden, GEJŠA 
Tuhle knížku jsem docela zhltala, film jsem si prohlídla až poté, co jsem ji přečetla, takže jsem neměla četbu nijak narušenou nějakými vnucenými obrazy, mohla jsem si ji pěkně vychutnat. Popis toho, jak z malé holčičky vznikne proslulá gejša, je dost fascinující, obzvlášť když to vypráví někdo, kdo to skutečně zažil. Touhle knížkou jsem nahlídla do světa, který je pro normálního člověka naprosto neznámý, neskutečný, nepředstavitelný. Dost sugestivní je skutečnost, že dívky, které byly takto prodány do čtvrti gejš, jsou vlastně nesvéprávné osoby, o kterých rozhodují jiní lidé, žijí v tom celé roky bez možnosti úniku a nic jiného vlastně neznají. Jen poslušnost. Teprve až (a jestli vůbec) se dokáží postavit na vlastní nohy, splatit dluhy za své vzdělání těm, co jim ho umožnili (za jakou cenu!), mají nějakou možnost volby. Do osudu hlavní hrdinky zasáhne i druhá světová válka (a to měrou nemalou). Hodně na mě zapůsobil způsob myšlení hlavní hrdinky, která se vlastně celý život upínala k jednomu jedinému ideálu muže, nedosažitelnému, pasivně se poddávající požadavkům, které na ni kladlo její společenské postavení. Odtržená od reality, s pochroumaným chápáním vztahů mezi mužem a ženou, deformovaným výchovou a požadavky svého okolí. Hodně mi svým uvažováním a jednáním připomněla jednu mou kamarádku... Za druhé: Frank Schätzing, VZPOURA OCEÁNŮ 
Jedná se o katastrofický thriller tak trochu s ekologickou tematikou. Na celé zemi se začnou projevovat podivné přírodní jevy související s oceány, podivné nové organismy, katastrofy, zvláštní chování mořských živočichů. Skupina vědců se snaží přijít na příčinu těchto událostí, které nabývají čím dál katastrofálnějších rozměrů... Potěšilo mě, že knížka, která má víc jak 900 stran, je velmi pečlivě napsaná. Příběh nebývale propracovaný, všechny souvislosti do detailu promyšlené, děj graduje postupně a nedává čtenáři vydechnout. Toho si cením, protože co mi na knížkách, které mají být napínavé, vadí asi nejvíc, je právě plytce napsaný děj, nelogické souvislosti, laciné získávání pozornosti... Netuším, jestli ty skutečnosti o životě v mořích, které v knížce jsou popsané odborným a zároveň čtivým tónem, jsou pravdivé nebo ne, ale je mi to jedno, protože to nijak neubírá příběhu na zajímavosti. Mě tahle knížka pohltila hned od začátku a nabídla mi i pár možností k zamyšlení nad existencí lidského rodu na téhle planetě, nad tím, jak s ní člověk zachází a nakolik je vlastně "pánem tvorstva". Jestli není jen chorobou, která bude jednou vyléčena... Prostě bylo to tak zajímavý a napínavý čtení, že jsem autorovi odpustila i poněkud za vlasy přitaženou šílenou velitelku krizového štábu a stupidního americkýho prezidenta, jakož i hodně idiotského ředitele CIA... :-)
8.09.2006
FANTAZIE MÁ JMÉNO - Deník knižní panny
Robert Holdstock :-) 
Bylo to "podzimní čtení v létě". Bylo to strašně zvláštní čtení, jakkoliv fantastické a jakkoliv neskutečné, přesto mi to říkalo víc než spousta knížek jiných. A úplně nejlepší bylo v těch horkých dnech a večerech v červenci. Ty knížky dýchaly tak strašně zvláštní atmosférou, že když jsem je četla, zároveň jsem děj viděla před očima a měla jsem obrovskou chuť ty jednotlivé scény nakreslit nebo namalovat, tak, jak si je představuju já. Přečetla jsem dva volně na sebe navazující díly – Les mytág a Lavondyss. Celé je to o existenci fantastického lesa a místa v tom lese, kde žijí zhmotněné představy a legendy a jejich postavy tak, jak je stvořila lidská mysl, lidské podvědomí, čas tu existuje a funguje úplně jinak než ve skutečném životě (ale který je ten skutečný?), časová období a jednotlivé příběhy z různých historií se prolínají navzájem. Les mytág je příběhem mladého angličana, který po návratu do rodného domu zjistí, že jeho otec zmizel v nedalekém lese. Zanedlouho tam zmizí i podivně se chovající bratr a z lesa se vynoří tajemná dívka, která je vlastně jen výtvorem něčí fantazie a přesto skutečná... Lavondyss je příběhem malého děvčete Tallis, jejíž bratr zmizel v tomtéž lese. Sama si začíná uvědomovat svou výjimečnost, na kterou ji upozornil už její dědeček před svou smrtí, vidí spoustu skutečností, které s tajemným lesem nějak souvisí a postupně odkrývá jeho tajemství, aby v něm po čase sama zmizela. Tím ovšem knížka nekončí, Tallis se vydá svého zmizelého bratra hledat... "...Do nohou, někde hluboko dole, ji trkl jelen. Pak kolem proběhl mohutný los, ověšený lesním houštím. V panice si polámal paroží, kousek po kousku, jednu výsadu za druhou. Ještě roky ji trápil jeho zoufalý křik. Jeho mrtvé tělo jí leželo u nohou a pomalu se propadalo do mechu a bláta.
Ochladilo se. Zelené světlo zešedlo. Před prohlubující se zimou ji sice chránil cesmínový a břečťanový pláštík, ale les zčernal a promrzl. Pod ní se potloukali vlci, rvali se mezi sebou a požírali mrtvé. Vítr ne a ne zeslábnout. Ve větvích jí namrzal led, pronikal do ran na těle, roztahoval se a působil jí praskliny.
Cítila, jak ji opouští síla. Začala hubnout. Nenadále se zlomila, padla do náruče svého souseda, zůstala v ní ležet a propadala se jeho větvemi. Měla pocit, že tak zůstala celou věčnost. Ale vítr zesílil, až se třásl celý les. Propadala se stále dál a sevření milence – obra povolilo. Skácela se na zem. Strom shodil listí, aby ji přikryl. Padalo světlem celé roky. Nakonec zapadala sněhem. Malá zvířata ji využívala jako úkryt a zahrabávala se do jejích tlejících útrob..." Celé je to čistá fantazie. Ale při čtení těchhle knížek jsem měla pocit, že mi autor nějak nakukoval do hlavy, protože tahle fantazie měla hodně společného s tou mojí, i když z dob pubertálních a krátce postpubertálních, nějak vystihnul ty představy a scenérie, podivné tvory, tajemství temných lesů, to všechno mi chvílema připadlo hrozně povědomé. A jsem ráda, že jsem si to všechno mohla připomenout a pěkně naplno si to prožít. Některé recenze psaly, že jsou jeho knížky nesrozumitelné. Ne, jejich děj není nalinkovaný a předložený na stříbrném podnose čtenáři v přímém časovém sledu, ale mně nesrozumitelné tyhle dvě knížky nepřipadaly, díky autorovi za možnost vložit si do příběhů svoje vlastní představy... Počítám, že s knížkama Roberta Holdstocka ještě budu mít co do činění ;-)
22.08.2006
HŘBITOV ŠÍLENCŮ - Deník knižní panny
po dlouhé době trochu literatury – RAY BRADBURYKdysi patřil Bradbury mezi moje vůbec nejoblíbenější autory. Jako pubertální študentka střední školy jsem poté, co jsem přečetla Marťanskou kroniku, zhltala všechno, co tu tehdy bylo k mání: 451° Fahrenheita, Ilustrovanýho muže, Ilustrovanou ženu... další si už nepamatuju. Pak jsem si koupila Kaleidoskop, což byl soubor jeho úžasných povídek, a detektivku Smrt je vždycky osamělá. Povídkovej žánr moc nemusím (snad ještě Roalda Dahla), ale Bradburyho povídky jsou nepřekonatelný. I když jeho sci-fi je dobou po faktické stránce už překonána, asi málokterý autor dokáže do povídek vložit tak sugestivní atmosféru, takže nejsem-li hnidopich, který se šťourá ve faktech, jako je například to, že Venuše není planeta studená, můžu si jeho krásný pohádky pro dospělý číst pořád dokola, aniž by zážitek z četby léty jakkoliv útrpěl. Některý knížky se mi okamžitě po přečtení začnou vytrácet z paměti. Natož povídky. Ty jeho ne. Létající strýček Einar, atmosféra povídek s tématikou mexického El día de muerte, povídka o houkajícím majáku, co přilákal ještěra z hlubin moře, o výpravě do minulosti a zašláplém motýlovi, jehož zmar změnil budoucnost, nekonečný déšť a džungle na Venuši, to všechno si pamatuju, pamatuju si to s konkrétním pocitem a často i konkrétní vzpomínkou, kde jsem to četla poprvé – ležela jsem o prázdninách v létě u vody a doslova ty příběhy viděla před očima a žila... Detektivka Smrt je vždycky osamělá je stejná jako jeho povídky. Tajemná, ponurá, s neopakovatelnou atmosférou kalifornských Benátek, rozpadajícího se a stárnoucího města, stejně jako jeho obyvatelé. Sugestivní a zvláštní čtení, který se z paměti nevytratí. Ale nejsou všechny stejné. Například 451° Fahrenheita jsem kdysi zhltala jedním dechem, naprosto mě to jako puberťačku uchvátilo. Asi před dvěma roky jsem si tu knížku půjčila v knihovně, abych si ji po těch letech přečetla. Tedy – pokusila přečíst. Nepřečetla. Nic mi to už neříkalo, kouzlo bylo pryč, nenávratně, stejně jako moje naivita tehdejších let. Hřbitov šílenců nesahá jeho ostatním, mnou přečteným, knihám ani po kolena. Jde o příběh z filmových studií, kde dostane hrdina – scénárista a jeho přítel – animátor za úkol stvořit co možná nejhrůznější filmovou postavu. Tu sice najdou, jenže vzápětí se začnou dít ve studiích divné věci, někteří lidé začnou mizet, ostatní se chovají divně, začnou vycházet najevo dávno utajené události... Nese sice znaky jeho typického stylu psaní, ale celý příběh je tolik zapleten do metafor, představ a všelijakých jiných jinotajů, že jsem chvílema opravdu nevěděla, co je realita a co ne, což sice nemusí být občas na škodu, ovšem je-li v tomto duchu celá knížka, je to poněkud matoucí. Bohužel ne natolik, aby mi zhruba po polovině knihy nedošlo, jak se asi věci mají, takže zbytek jsem přečetla víceméně už jen proto, abych se přesvědčila, jestli jsem zápletku odhadla správně. Takže Bradbury – povídky a to ostatní staré dobré ANO! Hřbitov šílenců – NE.
4.06.2006
VERONIKA SE ROZHODLA ZEMŘÍT - Deník knižní panny
Paulo Coelho – Veronika se rozhodla zemřít.
Mám dojem, že číst knížky Paula Coelha je v současný době tak trochu v módě. Nerada čtu to, co je zrovna "IN". Nicméně zase nechci zůstat úplně mimo mísu :-) Takže když jsem v knihovně natrefila tuhle knížku a přečetla si, o čem asi je, celkem mě to zaujalo a řekla jsem si PROČ NE?
Veronika je čtyřiadvacetiletá žena, kterou nebaví její jednotvárný a zbytečný život a rozhodne se, že jej dobrovolně skončí. Pokus o sebevraždu se nepodaří a Veronika se ocitne v psychiatrické léčebně, kde se dozví, že si nezvratně poškodila srdce a zbývá jí jen několik málo dní života. Během těchto dní se setkává s dalšími pacienty léčebny a zjišťuje, že mají všichni společný problém – jsou jen jiní, než jejich okolí venku za zdmi léčebny. Veroničina blízká smrt je však jen léčebnou metodou, která má dokázat, že strach z vlastního života lze zahnat uvědoměním si vlastní smrtelnosti.
Jo. Jo, líbilo. Líbilo a moc. Sedlo to do týhle mý druhý puberty. Kde je hranice mezi tím, co je "normální" a tím, co už není? Proč se z něčeho stane "normální" jen proto, že to tak chce většina lidí? Máme strach být sami sebou a jít si za tím, co opravdu chceme, jen proto, abychom nezklamali očekávání své rodiny, svých kamarádů, kolegů... Abychom nevyčnívali z řady. Aby si druzí o nás nemysleli nic špatného...
"Překonala svoje běžné slabé stránky jenom proto, aby v důležitých a zásadních věcech selhala. Dokázala se tvářit jako nezávislá žena, a přitom zoufale potřebovala něčí společnost. Když někam přišla, obrátily se k ní všechny pohledy, ale obvykle nakonec zůstala večer sama, v klášteře u televizoru, na kterém ani nešlo pořádně naladit programy. Před přáteli ze sebe dělalazáviděníhodný vzor – a svoje nejlepší síly spotřebovala na to, aby vypadala jako obraz, který si sama o sobě vytvořila.
Proto už jí nikdy nezbývalo dost energie, aby byla sama sebou – někým, kdo jako každý jiný na světě potřebuje ke štěstí druhé lidi. Ale s druhými lidmi se dalo tak těžko vyjít! Chovali se nepředvídaně, stavěli kolem sebe obranné zdi a ke všemu přistupovali stejně vlažně jako ona. Jakmile mezi ně přišel někdo s otevřenějším postojem k životu, buď ho okamžitě zavrhli, nebo mu křivdili tím, že ho považovali za méněceného a ´naivního´."
Určitě to nebyla poslední knížka, kterou jsem od něj četla :-)
27.03.2006
ŽIVÁ VODA - Deník knižní panny
pro všechny unavené shonem, prací, stresem a technikou. 
Přidávám do svýho virtuálního čtenářskýho deníku další knížku. Živá voda od Marcela Pagnola. Osvěžující, lahodný a poutavý čtení. V době, kdy máme kolem sebe samý výdobytky techniky, elektroniku, auta, počítače, mobilní telefony, šéfy dýchající nám ustavičně na záda, globální oteplení a leckde diplomatický ochlazení, působí na mě tahle knížka doslova jako živá voda. Je o obyčejných lidech. Takových, jací opravdu jsou (možná byli a už nejsou – nevím). S jejich chybama, přednostma, touhama, zbabělostí, pokrytectvím, poctivostí, pracovitostí...
Děj se odehrává ve francouzské Provence, v podhůří Alp nedaleko Marseille. Ve vesničce Bílé Domky, kde žijí sedláci, obdělávající půdu v hornaté krajině, leckdy vyprahlé suchem, kde bez vody není života ani živobytí. Je rozdělený na dvě části – Pan Jean a Studánková Manon.
Dva sedláci by rádi dostali statek, jehož majitel zemřel a dědictví se ujal jeho vzdálený příbuzný, měšťák, přivandrovalec, se svojí ženou a malou dcerkou – hrbatý pan Jean. Aby znemožnili obdělávání půdy na tomto statku, ucpou pramen vody a doufají, že cizinec odejde. Jenže ten je vytrvalejší a odhodlanější, než se zprvu zdálo. Pod záminkou falešného přátelství se jeden ze sedláků vetře do blízkosti pana Jeana a ačkoliv to vypadá, že mu pomáhá, ve skutečnosti mu škodí... I když celá vesnice ví nebo aspoň tuší, že na pozemku je pramen, který by mohl v období sucha zachránit hospodářství pana Jeana, všichni ho berou jako přivandrovalce a v duchu své zásady "o cizí záležitosti se nezajímám", ho nakonec nechají udřít se na statku k smrti...
"Eliacin opravoval tarásky, které podpíraly jeho stupňovitě položená pole. Protože se v těch místech údolí zatáčelo, viděl z toho běhání jen část: pokaždé, když šel hrbáč v jeho dohledu, odhodil na chvíli kladívko a díval se, jako by vždy šlo o zcela novou podívanou... Smál se tomu z plna hrdla, krčil rameny, plácal se do stehen a hlasitě opakoval: "Chudák, ten cvok! Chudák ten ubohý cvok!"
Pamphile, který kosil malé políčko pohanky, pozoroval to bláznění celé odpoledne... Ale kolem páté hodiny, když viděl, že ten nešťastník běhá jako pominutý, řekl:
"Páni, ten už už padne, na tohle se nechci dívat..."
Vzal si pušku, kterou měl schovanou v houští, překročil hřeben a vydal se směrem k Ombrées."
Ale tím celý příběh zdaleka nekončí, pokračuje a vypráví o tom, jak se dařilo falešnému příteli na statku, který konečně získal, jak dál žije vdova po panu Jeanovi a její dcera Manon. Vypráví o vášni, nenaplněné touze, pomstě a odpuštění, o tajemství, které to všechno způsobilo. A i když jsou obyvatelé Bílých Domků ukázkovým vzorkem ne zrovna vzorných lidských povah, když tuhle knížku čtete, máte tak nějak dojem, že je všechno tak, jak má být a že boží mlýny sice pomalu, ale přece jenom melou. Na každého dojde, dřív nebo později se mu vrátí následky jeho činů a kruh se uzavře.
17.03.2006
ŘÍKÁM DOST - Deník knižní panny
temným rysům lidských povah. Alespoň tedy na nějakou dobu. Za posledních pár dní jsem přečetla dvě knížky, no, ony byly docela tenký, takže to šlo rychle.
Ta první: Maria Hirse "Vím, jak chutná vzduch" (podtitulek Skutečný příběh modelky o boji s mentální anorexií)
Anorektička teda nejsem a ani jsem asi v životě žádnou nepotkala. Taky doufám, že nepotkám. A úplně nejvíc doufám, že ji nepotkám v osobě svých dcer. A když se podívám na naše Vyžlátko, do kterýho je problém narvat trochu normálního jídla, tak mám občas pochybnosti, jestli je všechno v pořádku (i když pamatuju sebe, byla jsem úplně stejná). Lákalo mě si trochu počíst o chování, který já nedokážu pochopit. Zajímalo mě to, co je spouštěcím momentem a jestli se takhle může zvrhnout chování normální holky. Asi může. Ale asi musí být ten charakter něčím nalomen. Podle mýho tahle holka až tak úplně normální být nemohla. Někde tam cosi muselo být, zmiňuje to sice jenom okrajově, ale asi to na celém problému mělo lví podíl. Dost otřesné bylo zjištění, že v tomhle případě nepomohla žádná nemocnice ani psycholog. Ale zas na druhé straně je povzbuzující, že dotyčná si nakonec, i když asi v poslední chvíli, pomohla sama, takže je to asi důkaz, že to přece jenom jde.
Ta druhá: Dave Pelzer "Dítě zvané ´To´" (podtitulek Příběh jednoho zápasu o přežití)
Tak tohle bylo fakt hustý a hnusný čtení. Matka, která týrala svýho syna. Údajně nejotřesnější případ týrání dítěte v Kalifornii za 30 let. Autorem knížky je ten kluk sám. Četla jsem to s otevřenou pusou, vyvalenýma očima a občas s představama, jak tu zrůdu odpornou vláčím za vlasy bahnem po zemi za to, co tomu děcku připravila za život. Jen škoda, že se tu nikdo aspoň okrajově nezmínil o nějakých důvodech, co ji k tomu jednání vedlo. Jestli jen chlastání nebo nějaká psychická porucha... Měla ještě další čtyři syny a takhle odporně se chovala jen k tomu jednomu. Ten kluk musí mít hodně silnou osobnost, že tohle přestál a dostal se tam, kde je teď.
Ani nevím, proč vůbec čtu tyhle knížky. Že by pátrání po nejčernějších rysech lidskejch povah? Čeho všeho jsou lidi schopný? Nějaká moje úchylka? Nevím, fakt nevím. Jistý je, že momentálně jich mám dost. Byly už tři za sebou, těm dvěma předcházela tahle.
Potřebuju nutně změnu. Trošku něžnýho čteníčka, který pohladí dušičku, zalahodí vybraným slohem a bohatou slovní zásobou. Z nějakých mně milých míst, s nostalgickými popisy atmosféry tamního prostředí... Jo, myslím, že už ji mám. Pouštím se do "Živé vody" od Marcela Pagnola...
11.03.2006
ALLÁH NENÍ POVINEN - Deník knižní panny
být spravedlivý ve všech svých věcech tady dole. 
Včera jsem ji dočetla. Tuhle knížku, co napsal Ahmadou Kourouma. Název je v názvu příspěvku. Musela jsem si nechat alespoň čtyřiadvacet hodin na to, abych to trochu vstřebala. Šílené, děsivé, brutální čtení. Alespoň pro člověka naší zeměpisné šířky.
Napsal Afričan, pocházející z míst, kde se kniha odehrává. To je Pobřeží slonoviny, Libérie a Sierra Leone. Napsal to tak, jako by tenhle svůj příběh vyprávěl zhruba dvanáctiletý kluk. Osud kluka, který poté, co přišel o oba rodiče, vydává se s domorodým podvodníčkem z Pobřeží slonoviny do Libérie a následně do Sierry Leone za svou tetou, která by ho měla dovychovat. Při jejím hledání nás vyprávění zavede do prostředí "kmenových válek" (které až tak kmenové nejsou) 90. let 20. století (což je doba celkem nedávná), mezi takzvané dětské vojáky, guerilly bojující proti sobě, do šíleného a absurdně násilného prostředí, kde lidský život neznamená vůbec nic...
"...Posbírali mrtvé. Hodně mrtvých. I přes jejich muslimské a křesťanské fetiše granáty roztrhaly a rozmetaly čtyři dětské vojáky. Byli víc než mrtví, byli dvojnásob mrtví. Jejich zbytky byly zakopány do hromadného hrobu s mrtvými. Ve chvíli, kdy se jáma zavírala, se Johnson rozplakal. Byla to psina, vidět takového arcibanditu, zločince jako Johnson, jak usedavě brečí, tolik, tolik se na ECOMOG zlobil. Vzal si na sebe při té příležitosti mnišský hábit a modlil se a modlil. Říkal jako světice Marie-Béatrice, že dětští vojáci byli boží dítka. Pánbůh dal, Pánbůh je zas vzal. Bůh není povinen být vždycky spravedlivý. Díky, dobrý Bože. Vydalo to za pohřební řeč, to mě zprostilo toho, abych musel říkat pohřební řeč já, když na ninemám chuť. Ano, díky, dobrý Bože.
Jenže při obsazení diamantonosného a zlatonosného města bylo tolik mrtvých, tolik krve, že všichni z té oblasti utekli. Nikdo se nechtěl vrátit; sdružení správci už se nechtěli vrátit. Bez sdružených správců nebyla žádná těžba, žádné poplatky, žádné americké dolary. Johnson se ocitl v situaci, kterou poznal už před útokem na diamantonosné město. A čas tlačil, vojáci a jejich rodiny, dětští vojáci i muži z roty začali bručet. Podstoupili moc zbytečných obětí; byli netrpěliví. Bylo potřeba něco udělat, gnona-gnona něco najít..."
Musím říct, že přečtení téhle knížky mi umožnilo udělat si na tuhle část světa trochu jiný názor. Je něco jiného občas sledovat ve zprávách události vytržené z kontextu než získat ucelený pohled a mrknout na to v trochu širších souvislostech. Já ho nemám ani teď a možná ho nemá nikdo, asi neexistuje jednoznačný názor, co je v téhle části země špatně a co s tím, aby tu lidé neumírali jako mouchy hladem a nepodřezávali si vzájemně hrdla.
Na závěr jen tolik: koho tahle problematika zajímá nebo mu není úplně ukradená – vřele doporučuju. Je to strhující a fascinující čtení.
Ale jestli máte slabší nervy nebo slabší žaludek, radši se do toho nepouštějte...
6.03.2006
LEONARDOVY ŠIFRY - Deník knižní panny
nějak nenaplnily moje očekávání. Ušťouraný čtenář jméno mé... 
Tak jsem si konečně doplnila mezeru ve vzdělání a prokousala se Šifrou mistra Leonarda, bestsellerem, který napsal Dan Brown. Vyškemrala jsem ji k vánocům, takže Ježíšek mi přání splnil (v knihovně nemožné sehnat), ale většinou kupuju knížky, ke kterým tak nějak tuším (nebo doufám), že se budu vracet. No, o téhle to asi říct nelze. Hlavně proto, že je to o napětí (což je při druhém čtení asi pasé), ale nejen proto.
Jsem asi ušťouraný čtenář, ale jaksi to nenaplnilo moje očekávání. I když musím říct, že hlavní zápletka je originální (alespoň pro mě) a taky hlavní myšlenka knížky mi poněkud pohladila ego. Ona je to totiž fikce o tom, že podstata křesťanského náboženství – Ježíš jako Boží syn – je možná jen velký podvod, který spáchala církev, aby zahladila stopy po tom, že všechno bylo možná docela jinak. Že existovala a měla by existovat rovnováha mezi mužským a ženským prvkem. Že kdysi kdosi uměle potlačil, převrátil a zmrzačil tuhle rovnováhu, postavil ženu a ženský prvek do pozice něčeho méněcenného, nečistého... Že žena a ženskost je nízká, ďáblem poznamenaná a jediný čistý, dokonalý tvor na světě je muž, protože Bůh to tak chtěl... Jako ateistka a ženská k tomu jsem pocítila trochu zadostiučinění, že tahle knížka zvedla církvi mandle, patří jí to... I když to na jedné straně nechápu, jde přece čistě o fikci – ale znáte to, o té potrefené huse... :)))
K příběhu samotnému:
Jsem trochu na rozpacích, protože jsem popravdě řečeno čekala trochu brilantnější zápletku, trochu víc propracovanou. Perfektní rozehrání děje na začátku ale postupně přešlo do honby za "záhadou", jenže jaksi utaženou za vlasy. Dva hlavní hrdinové jsou prostě geniální, na všechno přijdou během chvilky, v průběhu jediné noci odhalí několik zakódovaných skrytých hádanek za sebou, mezitím stíhají utíkat policii, hledat pomoc, odletět do jiného státu, brát zajatce atd. atd. Za nimi policajt jako honicí pes bez inteligence, nelogicky přehlížející jasné skutečnosti... Zkrátka moc akce je někdy na škodu... A taky některé hypotézy vyřčené v knize jsou už podle mého víc než přitažené za vlasy – kupříkladu skrytý symbol Máří Magdalény v postavách Disneyových pohádek mě fakt pobavil – obzvlášť Ariel, malá mořská víla... Ale vím já, možná ten zrzavý kýč v sobě fakt skrývá poselství Převorství sionského...
Škoda, že totožnost hlavního padoucha je zřejmá zhruba od poloviny knížky. Takže překvapivé rozuzlení se nekonalo. A i když ke konci i policista zmoudří a závěr knihy je takový, že ani jiný být nemůže (ale zajímavý), můj celkový dojem ze čtení téhle knížky je poněkud rozpačitý. Je dobrá, lepší než většina knížek podobného žánru, ale výborná ne.
6.02.2006
"Mandle" - Deník knižní panny
Ne ne, tuhle knížku by asi panny číst neměly, mohla by jim vzít iluze... 
Taky ji asi nebudou číst chlapi.
Napsala ji muslimská spisovatelka pod pseudonymem "Nadžma". Je to erotický příběh muslimské ženy, která vyrostla v Maroku, byla proti své vůli provdána a poté utekla z domova do města, aby dál žila sama, po svém. Je to knížka hodně o sexu, ale rozhodně nejen o něm. Sama autorka říká, že je příběh částečně autobiografický. Poslední dobou se s knížkama, co dávají nahlídnout pod pokličku života žen v islámu, roztrhl pytel, ale já je nečetla (možná na ně dojde řada), zatím se mi do nich moc nechce - trochu mám dojem, že je to spíš kvůli poptávce po informacích o tomto než snahou informovat. Nevím, možná se pletu. Ne tak tahle knížka. Žádné moralizování, žádné odsuzování, žádný podtón "ano, tohle je to špatné" ani "ano, tohle je správné". Jen syrové svědectví o osudu jedné obyčejné ženy, která ovšem nechtěla žít ani skončit jako většina ostatních.
A tak jsem ji dočetla ve dnech, kdy to po celým světě bouří kvůli "zakázaným" obrázkům a lidi se kvůli tomu začínají zabíjet...
Sama autorka odpověděla na otázku, co vzbudilo touhu napsat tento příběh:
"Hněv, který se zrodil po 11. září. Když člověk sedí před televizí a když se mu do tváře metají hromady hnoje, protože je muslim, protože je Arab, nutně nadejde ten okamžik, kdy dostane chuť říct: A dost! Ne, nejsme jenom zuřiví šílenci, kteří navádějí letadla do věží. Islámský vřed, který svět náhle objevil 11. září, nám samým ničí život už po celá léta. Ve mně to probudilo touhu napsat o tom, co pro sebe považuji za velice podstatné, totiž o těle. Protože náraz do WTC, stejně tak jako Afghánistán nebo Alžírsko, to jsou mrtvá lidská těla. Já dostala chuť promluvit o tělech velice živých a přitažlivých spíše než o těch zmrzačených a zuhelnatělých. Promluvit, a obrátit se na všechny lidi, kteří už mají dost toho, aby je svět považoval za méněcenné Araby a muslimské grázly."
A jinde:
"Nikdo nemá právo míchat se do čistě osobního vztahu mezi Bohem a jeho stvořením. To, že různí šílenci začali žvanit o islámu, vydávat zákazy či oprávnění, to je pro mne velká rána. A je to kacířství. Mé náboženství zkonfiskovala parta extremistů a přivedla je na scestí. Muži a ženy, vždyť drama sdílíme společně. Když se střílí, střílí se po mužích jako po ženách. Řekněme, že osud žen je jen ještě o něco smutnější."
K příběhu snad jen stručně: Dívka Badra je proti své vůli provdána za staršího muže, který už zapudil dvě ženy z toho důvodu, že byly neplodné (ONY). Když se ukáže, že dítě mu nedá ani Badra, čeká ji stejný osud (!), i když je zřejmé, že příčina neplodnosti není v ženách, ale v muži. Uteče z venkova, kde do té doby žila, do města a proti zvyklostem se učí žít sama za sebe, i když podporována milencem... A tak poslouchá své tělo a svoje srdce a také (nijak radostně) poznává sama sebe...
Slova autorky:
"...Pouze literatura je s to působit jako "osudová zbraň". Tak jsem se jí chopila. Svobodně, drsně a jásavě. Dychtiva vrátit ženám mé krve slovo, které jim upírají jejich otcové, bratři a manželé. Jako hold dávné arabské civilizaci, kdy se milostná touha promítala i do architektury, kdy láska byla oproštěna od hříchu, kdy přijímat a skýtat rozkoš bylo povinností věřícího.
Pozvedám tato slova, tak jako se pozvedá sklínka na zdraví arabských žen, pro něž promluvit opět o těle – právo, jež jim bylo odepřeno – znamená už zpola uzdravit jejich muže."
Nepochybuju, že pseudonym je v tomto případě namístě... Jistě by se našla spousta takových, kteří by z ní udělali kacířku...
21.01.2006
HOŘKÝ MĚSÍC - Deník knižní panny
Film Romana Polanského, natočený podle téhle knížky, jsem viděla asi dvakrát. Líbil se mi. Dost. I když Hugha Granta nemusím. No a pak jsem v knihovně náhodou natrefila tuhle jeho předlohu, co napsal Pascal Bruckner.
Nic podobného jsem ještě nikdy nečetla. Za dost dlouhou dobu to byla zase knížka, ze které ve mně něco zůstalo a budu si ji pamatovat.
Abych pravdu řekla, za ty roky, co se věnuju především plínkám, domácím úkolům, doprovázení ratolesti do různých kroužků, vaření a nezajímavé práci, mi dělá značné problémy "přešaltovat" hlavu z každodenních problémů na úvahy o knížkách a o tom, co mě v té knize vlastně oslovilo (no prosím – jak mám sakra uvažovat nad lidskýma povahama, když se mý dítě právě ve vaně napájí vodou, ve které se koupe?).
Jde o příběh páru něco kolem třicítky (Didier a Fiona), který chce cestou do Asie vnést do svého šedivého stereotypního života i vztahu trochu vzrušení. Na lodi se setkávají s invalidním Franzem a jeho krásnou ženou Rebekou. Didiera Rebeka přitahuje a tak souhlasí s tím, že bude naslouchat Franzovu vyprávění, za což mu má být jeho žena odměnou. Franz tedy začne vyprávět historii svého vztahu s Rebekou, který začal erotickou fascinací a pak ve snaze uchránit jej od jakéhokoliv stereotypu pokračuje čím dál většími bizarnostmi a sexuálními výstřelky. No řeknu vám, že při čtení scén, kterýma autor popisuje to, co ti dva spolu prováděli, jsem pochybovala o tom, jestli ta knížka nepatří někam jinam než do regálu "romány pro ženy", kde jsem ji objevila... :-). Nicméně ať ti dva spolu prováděli cokoliv, od vyprchání erotické fascinace je to nezachránilo. Vyprávění pokračuje tím, jak znuděný Franz se snaží Rebeky za každou cenu zbavit, pak dojde k osudné nehodě a role ve vztahu se rázem obracejí... Dost o ději.
Když jsem to četla, říkala jsem si, jestli takoví lidé (jako Franz a Didier) opravdu existují a jestli jo, tak je mi jich upřímně líto. Ubohé hodnoty a ubohý život v honičce za něčím, co nikdy nebudou mít. A tak si říkám, že ať je můj život jak chce šedivý a jednotvárný a obyčejný, nemá cenu tlačit na pilu a hnát to do extrémů a doufat, že jednou... jednou... dosáhnu nějakého pomyslného ideálního vrcholu. Protože po vrcholu už je jenom pád dolů...
Pokud chcete oficiální recenzi od fundovaného kritika, mrkněte sem.
|
