Napečeno. Trochu uklizeno (ne že bych to nějak přeháněla, beztak mi nikdo nepomoh). Stromeček ustrojen (letos poprvý barevný žárovičky). Salát umíchán. Kapr načesnekován a nasolen (salát a kapr nejsou moje zásluha). Moji pstruzi zatím v mrazáku.
Zelňačku letos poprvý nevařím. Byla bych sama, kdo by ji jedl. Zítřejší den s náma stráví babička tchýně a přinese svou rybí polévku. Rybí polívka je něco, bez čeho se docela dobře obejdu. A couračku si uvařím některej jinej den :-)
Pro Vyžlinku je připraven taky jeden speciální dárek. Něco, s čím určitě nepočítá, bo můj absolutně odmítavý postoj k něčemu podobnému určitě nedovolí ani doufat...
V každém případě od dnešního večera mě zajímá akorát vaječnej koňak, kafe, ňáký to cukroví (hlavně ty zázvorový bochánky a vosí hnízda plněný vaječňákem), knížka, klid.
Letos asi nebudu mít čas upadnout do nějaké vánoční depky jako vloni (fuj, to byl děs), mezi svátkama vyrážím na nový pracoviště.
A tak se trochu zaopičím (vyštrachala jsem svý fotky starý 3 roky):
Ať jsou v příštím roce všechny cesty takhle pěkné!
A ačkoliv dnes zmizely i poslední zbytky špinavýho sněhu, trochu toho čistýho z roku 2006 nezaškodí:
Od pátku do neděle jsem cvičila, válela se ve wellnesscentru, četla, rozprávěla, relaxovala... S lidma na stejný vlně. Stačilo jen tak být...
Ještě vstřebávám dojmy... než se zítra rozpustím ve všedním dni...
Miluju saunu, když mi horko vyráží dech. Ale sedět v sauně s pocitem naprosté euforie, cítit po sobě téct proudy potu, téměř slyšet kapat kapky z čela a tváří a zároveň mít přitom mrazení v zádech a husí kůži... to se mi ještě nestalo...
V těchto dnech zas můžu koukat na zapadající slunko z koupelnovýho okna. Je vidět otevřenou brankou ze dvora do zahrady. Je rudý nebo oranžový, dneska růžovočervený.
Navečer se přihnala bouřka. Viděli jsme ji už když jsme se vraceli z města, zašedlý obzor, co spolknul slunko. Když se šedivé mraky přehouply na druhou stranu domu, slunko znovu vysvitlo. Stála jsem na verandě venku, kolem šuměl slabý déšť a přede mnou se černal obzor plný bouřky. Stála jsem tam, objímala Pupíka kolem ramen a dívala se na blesky a letně teplý vzduch voněl deštěm a elektřinou. Tohle divadlo se mi nikdy neomrzí, bůhvíproč miluju ten pocit bezvýznamnosti oproti silám někde vysoko v mracích, oproti tomu obrovskému množství energie, která se vybíjí bez ohledu na to, zda si to člověk přeje nebo ne, kdekoliv, tak náhodně pro nás a tak logicky pro sebe samu.
Jak se bouřka sunula k východu, zapadající slunko tu scénu ozářilo a všechno kolem dostalo oranžovou barvu s kulisou černé oblohy. Vzduch, stromy, déšť, silnice před domem, dům naproti... Zvláštní atmosféra s pozadím z neustávajícího hřmění. Přibližně jednou za léto přijde bouřka, kdy bez ustání hřmí. Žádný blesk, chvilka ticha a pak hrom, nic takového. Jen neustávající sílící a zase slábnoucí dunění, co trvá třeba hodinu, dvě...
Zase jsem objevila objevený. Ale nechápu, že mi to doteď uniklo. Co všechno mi ještě uteklo?
Odkaz jsem našla onehdy u Lenky na blogu. Prošňupala jsem všechno, co jsem k tomu našla a pak... pak jsem na to zapomněla. Až do dneška.
Díky tomu krásnýmu teplýmu počasí venku jsem se konečně odhodlala, koupila nitě odpovídající barvy a zkrátila si ty dvoje bavlněný kalhoty, co jsem si na podzim koupila ve slevě a tak visely v tý skříni doteď, aniž jsem na ně šáhla celou zimu. Jelikož já a šití se spolu moc nekamarádíme a zkracování kalhot je vrchol mýho krejčovskýho umění, zabralo mi to asi dvě hodiny. Vyžlinka šila panenám hadýrky z rozškubnutejch silonek a kvůli absenci kvalitního televizního programu hrála v televizi hudební stanice, co vysílá videoklipy. Když už se po x-té na obrazovce s různými obměnami nakrucovala lepá krasavice v titěrném odění a kňoukala, byvše proložena videoklipem skupiny Tokio Hotel, pocítila jsem potřebu výchovně zapůsobit a osvětlit dceři, začínající podléhat komerci, rozdíl mezi kvalitní hudbou a tímhle kníkáním.
A když jsem tak horlila, že ten, kdo umí zpívat a dělat hudbu, nepotřebuje se kroutit před kamerou a koketně mrkat (jakoby to ze svýho zpívání ve sboru nevěděla), ba vůbec nepotřebuje vypadat ladně a svůdně a špulit rty a působit sexuálně symbolicky, chtěla jsem jí ukázat, jak to vypadá, když to tak nevypadá ("Třeba Kabáti, žejo mami")...
A pak jsem si na to vzpomněla.
Dead Can Dance – Cantara:
Stačí být pár dní v klidu a ejhle, najednou je dost času i na hudbu...
Murphyho zákony fungujou. Po celým týdnu celkem v pohodě a těšení se na víkend mě v pátek od rána rozbolí hlava. Spolknu nějakou chemii a přežiju pracovní dobu. Mám trochu těžkou hlavu z toho, že jsem komusi přišla na podvod. A už čtrnáct dní jsem nucená mlžit, aby se to ti, kterých se to týká, nedomákli. Mlžím a čekám a představuju si, jak budou ti dotyční naštvaní, až zjistí, že jsem na ten podvod přišla. A že jsem ho nenechala být... Mám z toho na jedný straně obavu, protože bude pár lidí nepříjemně překvapeno, ale na druhý straně si zas říkám, že kdybych mlčela jen proto, aby nebyl někdo naštvanej, vlastně bych je kryla... A k tomu opravdu nemám sebemenší důvod.
Hodiny jógy jsou úžasný. Jen mě mrzí, že doma nemám kde cvičit. Buď na mě furt někdo čučí a nebo aby nečučel, musela bych cvičit v koupelně nebo na záchodě... Jinde totiž nejsou dveře.
Což mi připomíná, jak jsem si při první lekci nemohla vzpomenout, co je to za hudbu, co ji tam lektorka pouští. Že je mi to strašně povědomý a zaboha si nemůžu vzpomenout, co to je a odkud to znám. Rozsvítilo se mi až tenhle týden. Vangelis! Dokonce mám některý ty skladby doma na CD-čku Portraits, kteréžto jsem neposlouchala už asi tak deset let. A to mám Vangelisových alb několik...
Tudíž jsem ho šla dnes odpoledne vyhrabat :-) Nejlepší jsou stejně skladby s Jonem Andersonem. A abyste z toho taky něco měli, tak tady jsou některý (tedy s Andersonem jen ta poslední):
Holčičky odjely obě na svátky k našim. Jo, nemaj to špatný ti, co ještě nemaj děti. Vaříme si, co chceme, děláme si, co chceme, koukáme v televizi na co chceme... A když chcem jít ven, tak se prostě sebereme a jdeme. Vypravit se nám trvá několik minut, nikoliv hodinu, jako když jdeme i s dětma.
Dneska nás vytáhlo slunko. Z obavy, že zase zaleze a zhnusí se počasí, jsme se sebrali hned po snídani a vyrazili ven. Šli jsme Michalským výpadem. Pod univerzitou se rvali dva kačeři a zatímco se ti dva rvali, dalších pět honilo tu jednu jedinou kachnu.
Při cestě Výpadem jsme natrefili ještě jednoho strakapouda a veverku, která přeskakovala v korunách ze stromu na strom.
Město bylo liduprázdný, uličkama na Hradě jsme chodili skoro sami, semtam turista. V tomhle městě sice už bydlím 15 let, ale v kostele Sv. Michala jsem ještě nikdy nebyla. Dneska jsem to konečně napravila, prošli jsme celým objektem, prohlídli si poustevnu, atrium v objektu, křížovou cestu a věž s dvěma novými zvony. Nevím, jestli bych tam chtěla stát ve chvíli, kdy začnou zvonit... V každým případě byl odtamtud ale nádhernej výhled...
Zakončili jsme kávou a pohárem. A šli si domů uvařit oběd...
Ještě že jsme šli hned ráno. Venku se zatáhlo a vypadá to spíš na sníh :-(
Čtrnáct let se mnou byla. Koupili mi ji naši ještě v době, kdy nebyla ani potřeba a vlastně ji ani nebylo kam dát. A tak stála u jedněch lidí na půdě. Když jsem se v roce 1993 poprvý vdala, přestěhovali jsme ji do toho jedinýho pokoje, který jsme měli vyhrazený pro sebe v domě tchána a tchýně. Tam zůstala víc jak rok, do jednopokojáku, kterej jsem dostala a do kterýho jsme se nastěhovali asi za půl roku po svatbě, jsme si koupili jinou, rozkládací.
Když jsem se ani ne za rok nato se svým mužem rozloučila, rozkládací jsem mu nechala a tu velkou, co mi koupili rodiče, mi z domu svejch rodičů z našeho vyhrazenýho pokoje dovezl v den, kdy jsem byla v práci, abysme se už nesetkali. Vzal si televizi a ten rozkládací gauč a zmizel mi ze života. Od toho dne měla na čalounění asi pěticentimetrovou trhlinu, jak ji nesli po schodišti, někde ji rozervali.
Spala jsem na ní sama, v euforii náhle znovunabyté svobody, ruce a nohy rozhozené, ničím a nikým neomezovaná, volná a svobodná jak do té doby nikdy ne. Někdy jsem v ní sama nebyla, kradla jsem si pro sebe na pár hodin občas kohosi, kdo patřil jiné, a zase jsem ho vracela zpátky a usínala s tím volným prostorem kolem sebe. Pak na čas to místo vedle mě kdosi zaplnil, aby tam nějakou dobu patřil, a když na tom místě pozvolna začal zavazet, zpočátku jsem si ani nevšimla, že mi začíná chybět volný vzduch kolem mě, že ten, kdo ji se mnou sdílí už vlastně nesdílí nic jinýho.
Půjčila jsem ji jednou svýmu bráchovi a jeho holce. Spal na ní spolužák z jazykovýho kurzu, kterej nemoh pochopit, že "na přespání" já chápu jenom jako "na přespání" a na nic jinýho. Kdosi na ní taky zažil fiasko a pak pocítil potřebu všude vykládat, jakže si to bezvadně užil.
Nakonec si to místo na levý straně zabral jen jeden a patřilo mu doteď. Patřilo mu v tom jednopokojovým bytě, pak v tom dvoupokojovým bytě v přízemí, v tom dalším dvoupokojovým bytě v prvním patře, v tom čtyřpokojovým bytě v Praze, v tom třípokojovým krásným bytě zpátky v našem městě a doteď v tomhle obstarožním třípokojovém bytě, ale našem. Už před časem jí praskl rám a já od té doby spala na pořád se zvětšujícím hrbu, jak bylo místo zlomu nadzvedávaný zespodu pružinama, co se jima otevíral úložnej prostor.
V noci na dnešek jsme na ní spali naposledy. Ráno jsme z ložnýho prostoru vystěhovali všechno, co tam bylo, roztřídili, narvali do popelnic několik pytlů hader a pak...
...pak jsme ji rozmlátili. Rozbili jsme ji na desky, rozřezali čalounění, smotali, naložili do auta a odvezli do sběrnýho dvora. Zlomila se v místě, kde měl rám ve dřevě suk.
Novou dovezou příští týden. Žádný čalounění plný prachu, hurá!
Sněhu se letos na svátky zase nedočkáme, tak si ho alespoň virtuálně můžem připomenout.
To bylo předloni v zimě.
Na dnešek jsem v noci klečela na zemi v ložnici a balila dárky svýmu muži, zatímco ten míchal v kuchyni bramborovej salát. A v noci jsem šla na záchod a všude v bytě smrděla cibule, protože ji nechal ležet na misce na kuchyňský lince.
A otupovala jsem včera hrany a snažila se mírnit rány, který ta jedna zasazuje druhé, bruslíce mezi nima na tenkým ledě. Proplouvala jsem absurditama a pokoušela se je pochopit svým nechápavým rozumem. Poslední absurdita se odehrála dnes ráno a já si jima už svátky kazit nenechám, dospělí lidi jsou svéprávní a jako takoví plně zodpovědní za svý konání. K čemu se pořád cítit zodpovědný za podivný konání toho druhýho?
Přinesli nám světlo z Betléma (my chrápali ráno dlouho po probdělý noci, takže cestu po kostelích jsme nestihli), zapíchala jsem do terakotové mističky do florexu štětku z větviček a svíčku z včelího vosku, na misku dala jablíčka a ořechy a voňavej badyán, udělala zlatý citronový prasátko...
Vzala jsem si prášek na bolení hlavy, dala si pivo a vaječnej koňak a cukroví a kávu a uvařila si štiplavě štípavou kyselou zelňačku.
Krásný Vánoce přeju Vám všem, co sem chodíte číst i Vám, co sem nechodíte.
...a teď mě omluvte prosím, jdu očistit ty pstruhy...
Takže pro Ostrovanku Páju a pro Elizu a pro všechny, co rádi mlsaj:
Vaječný koňak I. (recept od mé mámy)
- 6 žloutků - 18 dkg mletého cukru
se 20 minut tře, přidá se 0,5 l rumu (pardón – Tuzemáku) – za stálého míchání. Pak se přidá kondenzované slazené mléko (1 plechovka), trocha skořice a trocha vanilkového cukru.
Vaječný koňak II. (recept od tchýně)
- 8 žloutků - 2 plechovky slazeného kondenzovaného mléka - 2 vanilkové cukry - 1 plechovka neslazeného kondenzovaného mléka (tzv. Tatra) - 0,5 l rumu (3/4 je lepší)
postup u toho receptu není ;-)
***
Jak to dělám já: Vaječňák podle prvního receptu je dosti ostrý a silný, podle druhýho receptu je to spíš takovej tlamolepík, co tak prošel kolem toho rumu ;-) Podle toho prvního receptu děláme vaječňák my, pokaždý na Vánoce a pokaždý minimálně z jednoho litru rumu, bo to se tak hezky pochlastává ke každýmu kafíčku, že z jednoho půllitru by to zmizlo ještě do Štědrýho dne. Pravda, letos ho ještě nemáme (bude se zřejmě klohnit dneska večer), ale prostě jedna dávka je fakt směšný množství ;-))) Zjemňujem ho tím, že tam místo šesti žloutků dáváme sedm nebo osm.
Jiná věc je to, co potom s tou spoustou bílků... Z něčeho se nadělají kokosový pusinky nebo chrousty a bílkovej chlebíček, ale kdyby se to mělo spotřebovat všechno, upusinkujem se asi k smrti...
Za ranního šera se vyhrabu z peřin, vyspaná, odpočinutá a volná. Volná, protože doma sama. Děti pryč, muž pryč. Už je to dlouho, co jsem vstala do tichýho prázdnýho bytu s celým dnem před sebou, nerozhodná jak s ním naložím...
Volá táta. Zastaví se na kafíčko. Jsem ráda, bude klid na pokec. Umýt nádobí, umýt koupelnu... Utřít prach... Při utírání prachu mi upadne na zem svíčka ve skleničce. Buch! V absolutním tichu je slyšet tu ženu zespoda, jak nadává. Nadává, protože do ticha ranního domu se ozvala rána.
Chceš ticho? Dnes ti ho nedopřeju!
Už měsíce jsem si nepoustila hudbu. Strčím empétrojku do přehrávače, VOLUME! Byt se naplní hudbou a mně se chce tancovat a je mi tak dobře, jak už dlouho ne, tu máš, bábo, za tu upadlou svíčku, za mý nešikovný ruce! Už jsem zapomněla, co se mnou hudba dělá, jak odvádí špatný myšlenky, uvolňuje a sloupává ty okoralý vrstvy z těla...
FAZOLE A ČAJ MÁTOVEJ - Oázaaneb romatiku tady opět nehledejte!
V pátek odpoledne se na celý víkend zbavujeme holčiček. Nabalím je a odvezou si je naši. Dáme si kávu, pustíme starý film s Budem Spencerem a Terencem Hillem, koukám jak se Hill cpe fazolema a dostávám na ně strašnou chuť. "Píše mi šerif XY a žádá mě, abych mu pomohl najít mě..." a "Di k čertu se svejma bratrama a sestrama a předkama a krávama!" a "Hej, chlapče. Neviděls tudy jet tři grázly?" "Co měli ksichty jak tři kati?" Chechtám se a čekám na tyhle oblíbený hlášky, večer usnu po Skrytý identitě (která už tak směšná nebyla).
V sobotu je krásně, takhle ostrý slunko je jen na podzim, kašlem na nákupy a jdeme na procházku hned po snídani, do města, couráme, Michalským výpadem kde není ještě poznat podzim, protože všechno je zelený, po schodech do Hrnčířské a úzkýma uličkama do centra, podle historickýho jádra bylo tohle město kdysi fakt dost malý. S polednem se centrum města vylidňuje. Na náměstí sedí lidi na zahrádce u cukrárny, sklopený slunečníky, poslední teplý dny letošního roku, než zahrádky zmizí rozebrány po prknech a uloženy do sklepů a dvorů, skladišť a garáží...
Na místě, kde sedávají ve dnech, kdy je náměstí plný lidí, houmlesáci nebo hudebníci s kloboukem na drobný položeným na zemi, u krámu s názevem "Bankrot" sedí můj strejda, berle opřené vedle sebe. Před rokem měl těžkou autonehodu. Čeká na ženský, co uvnitř krámu hledají poklady...
Celých deset let, co jsme s mužem spolu, se chystáme jít do čajovny. Nikdy to neklaplo. Buď bylo líto času nebo bylo líto peněz ("kafe si dáme radši doma"), několik čajoven v tomhle městě za tu dobu vzniklo a několik zmizelo v propadlišti času, jen my pořád hledali příležitost a nenacházeli. Až včera. Chytám příležitost za pačesy a vleču muže do čajovny ("já už mám docela hlad!" protestuje). Jedna čajovnokavárna zavřená, vím už jen o jedné čajovně v tomhle městě, netuším, co je za těma dveřma malýho domečku z úzký ulice, vstupujem dovnitř, jsme sami, před chvílí otevřeli, uvnitř vládne přítmí, svítí svíčky a lampionky, mizíme do zadních prostor, zouváme boty a sedáme na taburetky u nizoučkých stolečků, obsluha donese krásně mastnou aladinovu lampu. Popíjíme marockej mátovej čaj s poetickým názvem Pouštní duna a chroustáme kousky čehosi a čajovnou zní orientální hudba, housle a něžnej ženskej hlas. Absolutní a naprosto úžasný relax.
Až mě vyhoděj z práce, chci pracovat v čajovně!
Oběd si dáváme po nákupu v obchodním centru v čínským fast foodu. Kupujem pár kousků novýho nádobí, hrnečky na kávu, konvici na čaj, starý oprýskaný nádobí ven z linky – co s ním? V lince je spousta dalšího nádobí, který nikdy nepoužíváme, kytičky a zlatý okraje, co s ním? Dáme ho do krabic? Jako na chatu? Jo, jako na chatu, to je jako když si koupíš voňavej stromeček a pak auto... Nemáme žádnou chatu. Obhlížíme postele v obchodě, ta naše je prasklá, co nevidět vyleze ruplý rám čalouněním a z nutnosti se stane nezbytnost. Postel, co se mi líbí, přijde skoro na sto hadrů, tudy cesta nevede.
Večer sami pro sebe. Intimita? Co je to romantika? Akou rečou stě to terazky hovorili? Intimita končí výbuchem nezvladatelnýho smíchu, tečou nám slzy a já z toho dostanu astmatickej záchvat. Ještě že jsme předtím zavřeli okno. Když mě kdosi deset let trénuje poznámkama o prasečinách, nemůže se divit, že ty prasečiny vidím ve všem, co řekne :-))))
JAK MI ZOBÁK NAROSTL - Oázaa ať se Ráj neztratí :)
Přišla takhle minulý týden jeden den Vyžlinka domů s dobrovolným domácím úkolem. Měla napsat slova, která se v nářečí řeknou úplně jinak. Blbej úkol pro toho, kdo žádným nářečím nemluví. Takže Vyžlinka začuchala příležitost šplhnout si u paní učitelky tím, že vydusí maminku.
Mamince totiž narostl zobák hanácký. Vzala jsem to tak, že se slovo musí lišit úplně od spisovné češtiny a nemá to být ani ekvivalent hovorovýho výrazu rozšířený i mimo území Hané. Takže poté, co jsem vyčerpala slova jako "zemáke" (brambory), "rožnót" (rozsvítit), "šofan" (naběračka) a "miške" (plandavý kalhoty), mě začaly napadat slova, který už se pro účel domácího úkolu nejevily zrovna vhodnými. Jako třeba "čoňa" (pusa), "baňa" (facka), "lesknót" (dát facku), završeno neskonalou lítostí nad tím, že nejde zmínit slovo "šošeň" (suchý z nosu)...
Byla jediná, kdo ten dobrovolnej domácí úkol nakonec přinesl. Jak dopadl nevím, ale nějak mi to celý už několik dní nejde z hlavy. Jo, mluvím hanácky. Odmalička. Do doby, než jsem přišla do styku s dětma, který to neuměly, a s učitelkama, jsem ani nemluvila jinak. Vlastně spisovně česky jsem se začala učit až ve školce a pak ve škole. U zápisu do školy se mě ředitel školy zeptal, co je na obrázku (byla na něm okurka) a já řekla: "Oharek." A on mě opravil. Pamatuju si to jak dnes.
V mým okolí mluvili hanácky všichni: sousedi, děda, babičky, rodiče, teta, strejda, sestřenice. Nemluvili akorát bratranci, protože druhá teta hanácky neuměla. Děcka na dědině mluvily hanácky v tom případě, že tak mluvili oba rodiče. Jakmile se někdo přivdal nebo přiženil a neuměl, neuměly to ani děti.
Moje děti už tak nemluví. Ani děti mýho bráchy. Oba jsme si vzali partnery, kteří nepochází z Hané. A tak doma nekváknu hanácky. Prostě mi to nejde z pusy. V práci, s cizíma lidma, kdekoliv – spisovná (?!) čeština. S hanácky mluvícím protějškem (rodiče, babička, brácha...) automaticky přepínám do hanáčtiny a česky mi z pusy slova nejdou. Pokud mluvím zároveň s tátou a třeba se švagrovou, nedokážu mluvit stejně. Ani jen česky a ani jen hanácky. Ke každýmu po jeho. A když jsem sama a nikdo mě neslyší a já trpím samomluvou nebo v duchu nadávám, tak jedině hanácky. Tak, jak mi zobák narostl.
Mrzí mě, že to nepředávám dál. Jsme poslední z naší rodiny, já a brácha, kdo to umí. Nikdo mladší už nebude. A snad z té lítosti (protože ať je to jak chce, já jsem doma v tomhle kraji a patřím sem) nad pocitem, že jednou tohle nářečí zmizí ze světa – a ono zmizí, nahradí ho bezpochyby angličtina ;-)) fandím prostě všem, kteří ho udržují a naučí tak mluvit i svý děti, aby měly pocit, že mluvit nářečím není nic špatnýho ani zavrženíhodnýho (jak nám občas dávali najevo učitelé).
A tak jsem onehdy propadla čiré euforii, když jsem objevila TOHLE! Protože slešet staró babko z dědine v Olomóce na náměsti na véletě na nákopech mlovit hanácke je naštěsti eště celkem častá věc, ale esle to tak pude dál, omře hanáčtěna s tema staréma babičkama na dědinách, takže chlapi z kapele Stracené ráj, já vám fandim a dófám, že pokořite eště hodně hitparád, protože našlápnoty na to máte dobře! Zdravim do Mezec, kdebech se kdese nechetla za nos, neposlala chlapa dom zpátky k mamě a nezustala v Olomóce, asi bech teď bela vaše sósedka!
Před pár lety (v době našeho žití v Praze) jsem několik dní učila Vyžlinku říct "mocha" místo "mucha" nebo "moucha". Jen tak, abych slyšela někoho jinýho než sebe... A taky nezapomenu na užaslý pohledy kolegů a kolegyň, kteří mi tehdy vlezli občas do kanceláře ve chvíli, kdy jsem si telefonovala s mámou nebo s tátou :-))))
Včera večer, padaje na hubu a mžouraje do hory nádobí, řekla jsem svýmu muži, že tenhle víkend odmítám vykonat i přijmout jakoukoliv návštěvu, pro neohlášený návštěvy nejsme doma a pokud vystrčíme z domu nos, pak pouze dobrovolně.
Už hodně dlouho se mi nepovedlo přečíst skoro celou knížku za jeden den. Dnes jo. Ušla, ale zas tak za moc nestála, tak o ní tady ani nebudu psát. Šmíruju a čtu blogy, oblíbený i úplně neznámý, u některejch se nahlas směju do monitoru (kretka a knihkupec a bubun) a většinu neznámejch hned zase zavřu a ani nevím, o čem jsou, ale jeden novej mě dnes zaujal a stojí za klik.
Dnes jsem poslední den blíž ke třicítce. Zejtra se to přehoupne k čtyřicítce. Pětatřicet!
Já: "A jak byla ta paní stará?" Vyžlinka: "Nó, taková starší." Já: "Nějaká stará babka?" Vyžlinka: "Né, úplně stará né, ale starší. Asi tak trochu starší než ty..."
KDO ŘÍKÁ, ŽE ASFALT SE NEDÁ PÍT? - Oázaa taky bude nutný přejít na polystyrenový chlebíčky...
Taky mám tři kila navrch. Není divu, při té výkrmně, ve které jsem strávila poslední týden. Na dovolené je nejlepší to, že nemusíte vymejšlet co k jídlu, vařit, mejt nádobí, uklízet. Prostě se najíte a o to ostatní už se někdo postará. A tady se starali jaksepatří.
Když už vyrážím za hranice nejen všedních dnů, chci opustit i smažený řízky, kynutý knedlíky a jiný pilíře české gastronomie. Na poslední dovolené ve Španělsku před čtyřmi lety jsme měli jídlo celkeml nijaké, ani ryba ani rak, hranolky a ňáký maso, žádný místní speciality se v hotelu nepodávaly, což mě a Polovičku dost mrzelo, protože mi jihoevropská středomořská kuchyně chutná.
"Co budeš jíst dneska k obědu?" ptala jsem se každej den Pupíčka, než jsem šla naložit na talíř ze švédskejch stolů. "Nudle!" zněla odpověď každej den. "Co budeš jíst dneska k večeři?" "Nudle!" Nudle na tisíc způsobů. Tedy pokud hrnec se špagetama neoblehly dvě tři rodiny Taliánů a s voláním "pesto! pesto!" se nevrhly na něj a během minuty a půl v něm nezbyla ani nudlička. Zelenina na tisíc způsobů. Saláty z mořskejch potvůrek, grilovaný ryby a masa. Mísy ovoce a lahodný zákusky. Jen pizzu tam neměli. Neměli na ni pec.
Chtěje předejít konfliktním situacím s Vyžlinčiným jídlem, ponechala jsem jí takřka volnou ruku při výběru, takže si chodila nabírat jídlo sama a kromě dvou případů, kdy si přinesla polosyrový maso z grilu (chudák u grilu občas nestíhal, hladovci natahovali svý ruce a talíře), jsem jí do toho nějak nekecala. Cpala jsem se rizotem, krevetama, kalamárama a těstovinama. Peskovala děti, aby slušně jedly, zatímco italský děti u vedlejších stolů drobily jídlo všude kolem sebe a na zemi zůstávala podestýlka z roztroušených kousků jídla. Domů jsem si přitáhla dvě kila specoš rýže na rizoto.
Při jednom z nákupů jsem sáhla po černé flašce s nějakým likérem. Pochopila jsem, že v něm bude lékořice a tu já ráda. Ale když jsem flašku otevřela, zjistila jsem, že není černá ta láhev, ale že neplatí rčení o tom, že pít se dá všechno kromě asfaltu, protože to vypadalo přesně jako asfalt a chutnalo jako tekutý pendreky. Doslova a dopísmene. Lékořicovým konfitkám se u nás vždycky říkalo "čertí hovínka" a tohle bylo doslova "sladký jako hovno z nutrie".
Když nastoupím do vlaku, mívám často dojem, že jsem s tím člověkem na nádraží v kukani na jízdenky mluvila čínsky. Takže když jsem chtěla místenky HLAVNĚ PROSÍM DO KUPÉ A NE DO TOHO VELKOPROSTOROVÝHO VOZU, čeká mě téměř stoprocentní jistota, že místenky budou do velkoprostorovýho vozu, nejlépe sedadla jako v autobuse. Nejinak tomu bylo i při odjezdu na dovolenou. Ani čtyři místa u stolečku nám ten zmetek neráčil dát... Naštěstí se později ukázalo, že to nebyl až tak nešťastnej omyl, ale naopak, protože poté, co haranti nadrobili bebesušenky pod sedačky, usnuli a z nedostatku jiných možností spali až do Prahy.
Vláčeje kufr, ohromnou tašku a Pupíčka, v závěsu za sebou Vyžlinku, dovlekli jsme se do Bubenče na kolej, kde nás vrátná důchodkyně na brigádě půl hodiny zapisovala, aby za náma později doběhla, že si zapomněla zapsat čísla dokladů. Předala nám klíče od pokoje, kde měla naše rodina strávit noc a vysvětlila cestu k pokoji. Když jsme ty dveře našli, měla jsem obavu, že nás poslala za těch osm stovek někam do kůlny a vzpomněla jsem si na scénu z filmu Tři veteráni – tu s ubytováním v hotelu U Supa :-)
Když jsme otevřeli dveře pokoje, čekalo nás překvapení v podobě dvou postelí – a víc už ničeho. Vzpomněla jsem si na místenky do vlaku a zapochybovala o tom, že něco na tomhle světě může fungovat tak, jak si to jeden předem domluví. Mezitím, co jsem se pokoušela si představit, jaký to bude spát všichni čtyři na dvou sražených postelích, vyhodili jsme zavazadla před pokoj, znovu zamkli a Polovička se vrátil vymámit z důchodkyně vrátné klíče od minimálně třílůžkovýho pokoje, což se naštěstí podařilo a noc jsme mohli strávit na jednom rozvrzaným gauči a dvou sražených válendách. Až do dalšího rána jsme pak děckám vyhrožovali, že jestli nebudou poslouchat, stráví příštích sedm dní tady...
Ráno jsme vyvlekli děti i zavazadla na autobus na letiště, poté odbavili zavazadla i děti a tak nějak očekávali, že jelikož děti poprvé poletí letadlem, budou z toho dostatečně vyhaflý, aby chvíli přestaly problémovat a dožadovat se kokin, pití, spaní, čůrání, kakání a jiných přízemních věcí a budou se věnovat nevšednímu zážitku z letu letadlem. Vyžlinka se posadila k oknu, Pupíček vedle ní a já k uličce. Letadlo ještě ani nezačalo rolovat ke startu, ale ty dvě se už stihly začít hníkat mezi sebou, zapínat a rozepínat pásy, vytahovat instrukce a blicí pytlíky, stolečky a popelník... Ještě že let trval jen něco přes hodinu a půl a většinu času jim zabralo hrabání se v táckách s jídlem, co roznesly letušky. Vyžlinka celou dobu okázale mrhala možností koukat z okna a při přistání brečela, že ji bolí uši, přestože cumlá jeden bombón za druhým, zatímco Pupík bombón vyplivla a další odmítla a přistání tudíž absolvovala bez žvejkání a cumlání a zjevně i bez bolesti v uších...
Další zážitky zase příště. A o Kalábrii zatím tolik, že je to krásnej kus Země plnej olivovníků, citrusovníků, rajčatových polí, neustále odněkud stoupajícího kouře z vypalování trávy, modromodrýho čistýho moře, bílejch pláží, úžasnýho jídla a téměř žádnýho turistickýho ruchu... :-)
Stojím na balkoně. Je tma, taková ta městská "tma" s příchutí oranžových pouličních lamp. Ta pod balkonem bliká. Na parapetní plechy a římsu ťukají kapky vody. Pomalu. Na všech světových stranách se rozsvěcuje obzor bílým nebo namodralým světlem. Záblesky. Blýská se odevšad. Za obzorem. Klikaté čáry blesků prozatím nejsou vidět. Mezi paneláky naproti. Za sousedním domem. Městem duní hrom, slábne a sílí, slábne a sílí, téměř bez přestání, občas se vzduch třese a občas lze jen tušit, vlny zvuku se nesou od stěn domů. Po mokré silnici šustí taxi. Do dunění prošustí po kolejích tramvaj. Dolehne hlas lidí, co procházejí po chodníku. Okna v domech naproti se rozsvěcují, zhasínají, blikají modrým světlem televize.
Chtěla bych být v osmnáctém patře. Potmě a sama a jen se dívat.
V tom stříbrném přítmí stojím a cítím, že někde uvnitř spí někdo jiný... Někdo kdo by chtěl ležet v trávě obličejem vzhůru a hledět vstříc tomu dunění, cítit kapky dopadající na zem a na tělo. Stát na kopci s rozpřaženýma rukama a jen se dívat... a dívat... a dívat...
Je mi chladno. Otočím se, vejdu dovnitř a zavřu dveře...
NAKRMIT OČI - Oáza"Jídlo bylo dobré, takové teplé..."
Proč má restaurace s nejkrásnějším výhledem v tomhle městě tak otřesně průměrnou kvalitu jídla? Občas se tam vyskytnu, jako třeba vloni na tátových šedesátinách. Nebo ještě předtím na Vyžlinčiných šestinách (to bylo snad poprvý, co jsme tam byli). Nebo naposledy včera na tchýniných šedesátinách. Bych řekla, že většina lidí tam prostě chodí kvůli tomu, že výhled z osmnáctýho patra na celý město a jeho široký okolí je naprosto úžasnej. Kuchyně zoufale průměrná.
Těstoviny jsem měla minule a už si je tam nedám. Salát s tuňákem jsem tu už taky kdysi zkusila a kvůli tý hromadě cibule už si ho taky nikdy nedám. Kuřecí nudličky v těstíčku si taky nedám, protože nemají žádnou chuť. A místo přílohy dvojitou oblohu si taky už nedám, protože ač jsem chtěla po číšníkovi "oblohu z čerstvé zeleniny", přinesli mi na talíři hromadu nakládanýho zelí červené barvy a nakládanýho zelí bílé barvy, pár koleček okurky a pár kousků rajčete. Jo a list salátu.
Ale koukat se z té výšky na to, jak se od západu blíží bouřkový mračna, jak postupně mizí na obzoru kopce v oparu deště a jak se potom zase vynořují, jak se od těch mraků k zemi táhnou provazy vody, jak oblohu rozčísne blesk shora až dolů a zabodne se někam do krajiny, to je něco, co přitahuje můj pohled pořád a pořád, od rozjedenýho talíře, od Pupíkova rozjedenýho talíře, od váznoucí konverzace...
Mraky se pohybují pomalu a trvá dlouho, než se přiblíží k městu tak, že začnou mizet v mlze jeho okrajový části. Černý pruh visí uprostřed oblohy a za ním se obzor prosvětluje, zatímco ulice rozbíhající se západním směrem se začínají rozplývat vodou. Vodní stěna postupuje směrem k nám, dole ztmavnou chodníky a silnice a pak liják udeří do oken restaurace a rozmaže na několik minut výhled proti směru bouřky. Na severovýchodní straně, která je před deštěm zatím krytá, je vidět, jak se svět pod náma postupně ztrácí, vítr žene proudy vody v nepravidelných intervalech, oproti tmavé zástavbě vlakovýho nádraží dole jsou poryvy deště jasně vidět...
Po čtvrthodině liják zeslábne a černota se přesunuje někam směrem k východu, na západě je modro a slunečno, cáry deště v dálce zase zakrývají oparem jen některý místa krajiny.
Moct tak stát celou dobu s nosem přitisknutým na sklo a dívat se...
Tu dovolenou jsem si nakonec vzala. A ani se nezhnusilo počasí, ani se nic nepodělalo v práci. Děti pryč. Den jsme strávili tak, jako kdysi, ještě když jsme spolu jen bydleli, před svatbou... Ráno jsme si šli nakoupit, potkali jsme dvě drbny plačky z domu, kde jsme kdysi bývali "jéééédobrýdééénmyjsmevásaninepoznalyakdemáteděti" a dokázali jsme se vyhnout pařátu, který by nás zadržel na nucený pokec "avítecozaseudělal?představtesionnámzvednulnájem" – myšlen majitel domu, nikdy se coby starousedlíci nesmíří s tím, že bydlet v bytech větších než sto metrů čtverečních v cihlovým domě prostě nemůže stát pořád stejně devět stovek jako za totáče...
Po snídani jsme konečně po šesti letech vyrazili na kolech, tak jako kdysi, na tu stejnou trasu, jen tentokrát jsme uznali, že zadky trénovaný nemáme, tudíž se nepojedem podívat až na holky k našim, protože zpátky už bysme to asi těžko rozdejchávali, na to musíme otlačit ty správný místa :-) Jeli jsme jen pár kilometrů za město. Nebyla jsem tam několik let a abych pravdu řekla, mám z toho divnej pocit. Z tichýho skrytýho místa se stává cíl víkendových (nejen) výletů celýho širýho okolí. Za chatou vyrostla obrovská dřevěná hala, pořádají se tam velký akce, sjíždí se tam spousty lidí a i když je tam vjezd autem zakázán, neplatí to absolutně. Dnes na cestách nikdo nebyl, byli jsme sami, ale o víkendech se celej les plní stovkama cykloturistů. Vzít v létě u našich děcka do lesa na procházku je o strach, protože se nedá jít ani kousek bez toho, aniž by se muselo uhýbat hejnům naplno rozjetých papouškově barevných zběsilců :-( Mám to tam ráda a zdá se mi, že rafting za prachy a motorový čtyřkolky včetně armádních vozidel (jak informuje letáček) si tenhle kousek do nedávna nedotýkanýho lesa prostě nezaslouží...
Ale projížďka byla krásná.
A stejně jako kdysi jsme po návratu domů vyrazili někam na jídlo. Tentokrát tam, kam se normálně nedostanem, ač víme, že se tam jí víc než skvěle, protože sami bez dětí býváme jen o víkendech a tahle hospůdka má prostě o víkendu zavřeno. Jídlo bylo jedním slovem naprosto úžasný a Polovička se uvedl do poněkud podnapilého stavu, protože si dal dvě piva a panenku nadívanou švestkama, přelitou slivovicí víc než hojně. V drogerii, při výběru kartáčku na zuby, pak vykřikoval na celou samoobsluhu nemístný komentáře a vůbec dělal ostudu po městě, takže jsme zapadli ještě na horký maliny, kde vystřízlivěl. Přes rozkopaný město jsme se pěšky vrátili domů až večer.
Nevěřila bych, že to s takovým nadšením vydržím tak dlouho. Přesně před rokem vzniknul tenhle blog. Celej rok jsem čekala, že to nadšení pro blogování vychladne, odezní, zmizí. Nezmizelo. Baví mě to pořád a zřejmě ještě nějakou dobu bude.
Hned ze začátku se ze mě stal závislák, vydržela jsem proklikávat svý oblíbený blogy hodiny a hodiny, závislák na komentářích, závislák na nových článcích jinde... Časem se to všechno nějak uklidnilo, ale nepozoruju, že by můj vztah k blogům nějak ochladl, spíš se mi do něj povedlo navést jakýstakýs řád, především RSS čtečku, která šetří mým dětem a manželovi matku a manželku alespoň o nějaký čas, který by jinak zabralo proklikávání "co je kde novýho".
Když jsem před rokem začínala, nacházela jsem se ve zvláštním období svýho života, štvala mě hrozná spousta věcí na mně samotné a na mém okolí taky. Hledala jsem cesty jak ven z té blbé nálady, jak se smířit s některýma věcma, který neovlivním, jak ovlivnit to, co ovlivnit můžu. Spoustu věcí jsem si sama v sobě vyřešila. Něco se mi vyřešit prozatím nepodařilo.
Ale blogování mi v tom všem hrozně pomohlo. Pomohlo mi srovnat si myšlenky v hlavě, které hozeny na plochu monitoru dostávaly jasnější obrysy a dalo se na ně kouknout s odstupem. Blogování dalo mýmu chaosu v hlavě mnohokrát konkrétní tvar.
Asi nejvíc mě překvapilo, že blog nezůstal zapomenut a zapadlý mezi tisíci a miliony jiných internetových deníčků. Chodíte sem a čtete moje články, komentujete (ani nevíte, jakou radost mám z každýho komentáře) a já vám všem za to moc děkuju, protože mám pocit, že na to všechno nejsem sama, že jsme všichni na stejný lodi, i když každej po svým. Našla jsem v blogosféře spoustu úžasných lidí, kteří dokážou do písmenek a obrázků v počítači dát svoje já mnoha různými a zároveň neopakovatelně originálními způsoby. Těm, kteří mají i svůj vlastní blog, patří místa v odkazovníku vlevo. Ale je vás tam jen zlomek. Dohromady mám ve čtečce asi 50 adres a všechny nejsou na tom seznámku vlevo prostě jen proto, že by se stal nepřehledným (a to nechci). Kromě těch padesáti čtu spoustu dalších blogů, některé nepravidelně, taky nové blogy, které vypadají zajímavě...
Dokonáno jest. Uzavřela jsem cukrovím, bez kterýho jedinýho si prozatím nedokážu představit Vánoce. Milovala jsem je od dětství a prostě si je (ani Vyžlátku, který je taky miluje) nedokážu odepřít, byť by se mi sebevíc nechtělo a kdyby tragače padaly...
Už krajně znechucená, otrávená a přeslazená jsem sedla za stůl a jala se šoulat tu dobrotu. Šoulala jsem značně laxně, kašlaje na stejnost produktů a jejich souměrnost. Polovička se přiklátil ke mně, mrknul na polotovar v podobě půl plechu kloboučků a prohlásil: "Je jich nějak málo, ne? A máš je nějaký moc velký!" Ucedila jsem mezi zuby nějaký nepublikovatelný výraz a šoulala dál. Nožičky stejně laxně jako kloboučky – když jsem upráskla malou nožičku, strčila jsem ji do velkýho klobouku a klidně obráceně... Dvě nožičky mi vyklouzly z prstů a spadly do skleničky s bílkem, do kterýho se špička nožičky namočí, aby se přilepila... To se mi ještě nikdy nestalo. Gramlavý ruce.
Když jsem ušoulala poslední nožičku a zapíchla do posledního klobouku, strčila jsem do pusy ten ždibek mandlovýho těsta, co zůstal, varovným hlasem prohlásila: "A teď ke mně nikdo nechoďtě, ne abyste do mě žduchli!!!", uchopila plech s vyrovnanými hříbky a OPATRNĚ ho nesla k troubě, ve snaze, aby se ani jeden hříbeček nepřevrátil – načež jsem se trouby minula a narazila plechem do jejího boku. Všechny hříbky poskočily a pokácely se nazdařbůh...
A proto:
Krásné svátky přeju všem, co si ke mně chodí číst, i těm, co sem zabloudí náhodně. Ať se Vám splní pod stromečkem všechna přání (a nejen pod ním), ať jste šťastní, zdraví a spokojení. Ať starosti zmizí a zůstane jenom radost.
VŠECHNO UŽ TU JEDNOU BYLO - Oázaaneb historie se opakuje :-)
Zdá se, že nevinnosti definitivně odzvonilo. Schopnosti manipulovat s náma mají naši potomci asi od narození. Zpočátku to dělají nevědomky, pláčou a kňourají, aby si vyžádali pozornost, přebalení, nakrmení... Později to začnou dělat cíleně, kdykoliv se jim to hodí, jakmile pochopí účinnost tohoto jednání. Ale ještě pořád jsou to tvorové neschopní falše a něco takového jako lež ještě nechápou...
A kdy to pochopí?
"Tatííí, chcu bublinky foukat." "Jo, můžeš foukat bublinky, ale v koupelně." Pupíčkovi je zapůjčena lahvička bublifuku, do vany může foukat jak dlouho chce, odebere se tedy do koupelny a... Po chvilce vyběhne z koupelny:"Už nechcu foukat bublinky. Už nechcu." Podává flaštičku tatínkovi. Flaštička je zašroubovaná a vůbec okolnosti toho rychlého odchodu z koupelny zdají se být podezřelými. "Proč už si nechceš foukat? Tys to rozlila?" "Néééééé!" "P., tys to rozlila," nedá se tatínek a nakročí směrem ke koupelně. "Nelozlila," tvrdí Pupík a vzápětí ukáže záda. V koupelně na zemi kaluž rozlitýho bublifuku. "P., pojď sem, tys to rozlila!" "...a nabacáš mi???" ozve se odněkud ze vzdálené části bytu...
***
Tatínek s Pupíkem schází v přízemí domu ze schodů k východu. Potkají tu starou paní, co bydlí někde nahoře, celou shrbenou, bělovlasou, co občas chodí z a do schodů. Strašně pomaličku, asi už nemůže moc chodit, ale zřejmě ty schody chodí schválně, protože v domě je výtah a mohla by ním jet. Po vzájemných pozdravech se paní ptá: "To je holčička nebo chlapeček?" a zapřádá takovou tu standardní rozmluvu s děckem a o děcku jako: "A jakpak se jmenuješ?" a "Ty jsi šikovná holčička" a tak podobně. Pupík hledí do země, hlavu zaraženou mezi ramena, omotaná kolem tatínkovy nohy, typický obrázek stydícího se děcka, co mlčí jako zařezaný a na nikoho se v tu chvíli ani nepodívá... "Nashledanou," rozmluva je u konce. "Tak pojď, ty stydlíne," říká tatínek a vede Pupíka k východu, takže stará paní zůstane za zády. Pak se tatínek podívá na Pupíka: Pupík se ohlíží za babkou a mezi rty vyplazuje špičku jazyka... Ne bezděčně, tohle je typický gesto, ten výraz při tom je nezpochybnitelnej...
A tak říkám Polovičkovi: kdepak to asi viděla? Protože sama by na to ještě nepřišla. Odpověď ani nečekám. Koukáme na sebe a víme svoje... Vyžle. Vyžle po tom, co dostane vynadáno kvůli nějakým svým prohřeškům. Úplně ji vidíme: stojím nad ní a ječím (možná kvůli špinavým kalhotkám mezi čistým prádlem, možná kvůli špinavým fuseklím naházeným za postelí, možná kvůli ztracený čepici...), ona sedí nebo stojí, kouká do země, hlavu skloněnou a na obličeji ten neskutečně trpitelskej a ublíženej výraz. Udělím nějaký rozkazy k nápravě stavu, otočím se a vyjdu ven z pokojíčku a sotva zmizne poslední část mýho těla za rohem, úplně vidím, co udělá: podívá se za mnou a udělá ksicht – zašklebí se a vyplázne za mnou jazyk. A Pupík přitom sedí někde vedle ní, kouká na ni nebo ještě hůř – je přibrána jako spiklenec, aniž prozatím rozumí proč...
Vzpomenu si v tu chvíli na sebe před víc jak dvaceti rokama. Ne, já to nezapomněla... A jak tak na sebe s mužem koukáme, rozřehtáme se potichu a smějeme se tomu, jak se historie opakuje...
SE ŘÍKÁ, - Oázaže čert se nikdy nevy* na jednu hromadu aneb slušně řečeno "na pokakanýho i záchod spadne"
Článek u Kočkopsa mi připomenul jistou story, která se odehrála krátce poté, co jsme se nastěhovali do tohoto bytu. V té době ještě Polovička pracoval v Praze, takže dojížděl domů akorát na víkendy. A o těch víkendech se snažil provádět nějaké úpravy, abychom byt přizpůsobili alespoň trošku k obrazu svému, protože kompletní rekonstrukci si ještě nějakou dobu nebudeme moct dovolit. Tyhle události se staly ve třech víkendech následujících po sobě:
Víkend 1: Nedokážu si už vzpomenout, co se tehdy pokoušel dělat, ale pamatuju si dobře na vrznutí horních dvířek vestavěné skříně v předsíni a poté ránu, jak něco spadlo na zem, kterou následovalo několik nepublikovatelných slovních výrazů. Byla to zavařovací sklenice plná lepidla, která se hezky rozprskla po zemi a lepidlo se rozlilo po našem novém koberci. Naštěstí bylo vodou ředitelné, takže následky nezůstaly žádné, narozdíl od toho dne, kdy jsem ještě v době bydlení v jednom z pronajatých bytů přijela s kočárkem s několikaměsíčním Vyžlátkem z procházky a uvítaly mě otevřené dveře do bytu, stažený koberec a pološílený muž, který na ten koberec rozlil plechovku hnědé olejové mořící barvy na dřevo...
Víkend 2: Při nastěhování do bytu bylo třeba strhat jutu, kterou byl polepený umakart mezi kuchyňskou linkou. Zůstaly po ní fleky lepidla, co nešly ničím dolů a semtam chlup juty. Bylo třeba odsunout spodek linky, aby se ten umakart dal polepit samolepící tapetou, která schová ten hnus. K tomu musel Polovička odšroubovat odpad. Jelikož je na tuhle práci mnohem pečlivější než já, výsledek byl plně uspokojivý, hnusný umakart skryt a tudíž byla linka opět přiražena zpět na svý místo a odpad zasazen. Seděla jsem poté v kuchyni u stolu, napůl četla a napůl klábosila s mužem, kterej stál u dřezu a myl nádobí. Chvílema se mi sice zdálo, že slyším nějaký divný zvuky, ale až když začala crčet voda dvířkama od linky ven, došlo mi, co se stalo. V lince tři centimetry vody, další potopa za linkou a pod ní, představa, co bude, jestli ta voda proteče panelama až k našemu "milému" sousedovi dolů... Inu – připojit odpad a pak tou linkou ještě hýbat nemusí být vždycky zárukou trvalé těsnosti odpadu po dřezem, že...
Víkend 3: Páteční večer po příjezdu Polovičky z Prahy. Děcka už spaly a já dřímala u televize, zatímco můj pečlivý muž poté, co se okoupal, vyšel z koupelny bruče něco o tom čištění odpadu u vany. Obrblala jsem to s tím, že je to zbytečný, že tomu odpadu vůbec nic není a vzápětí usnula. Probrala jsem se asi o dvě hodiny později, mohlo být něco po půlnoci, jako klasicky všechno spalo, drahý dávno v limbu v ložnici. Odpotácela jsem se do koupelny, abych si vyčistila zuby, naflusala chuchvalce pěny do vany (umyvadlo totiž nemáme, muselo ustoupit pračce, víc místa v koupelně není), pustila vodu, abych si umyla pusu a pak jsem jen zírala do odpadu, kde se bezmocně točila voda i s tou zubní pastou. Chvíli jsem na to v polospánku zmateně hleděla a čekala, kdy ta trocha vody odteče. Nic. Vzala jsem sprchu, pustila co největší proud vody v naději, že je tam třeba jen něco poštouchnout, ale efekt žádnej. Jen víc poplivaný vody ve vaně. Stála jsem a čekala a poslouchala, jestli uslyším, že něco vůbec protíká do stoupačky. Nic. Jen stojící poplivaná voda ve vaně.
Šla jsem zatřást svým hluboce spícím mužem: "Cos proboha udělal s tím odpadem?" Vstal a šel se podívat, cože hroznýho se děje, že je třeba ho kvůli tomu budit. Pak z něj vylezlo něco o tom, že tam nasypal ty kuličky té kyseliny solné a... pak na to zapomněl. To už jsem začala mít obavu, že se asi nebude jednat o nějakou triviální záležitost. Ale já jsem sejček a dělám vždycky z komára velblouda. Odšrouboval sprchu a hadicí pustil do odpadu proud vody, což způsobilo vyplavení nějakejch hnusů a další zvýšení hladiny poplivaný vody ve vaně. Vzal protahovací pero, co se ním prošťuchujou odpady a jal se ním šťourat do odpadu v naději, že je tam jen nachuchlaný nějaký svinstvo, který ta kyselina uvolnila, a že se tudíž dříve nebo později prošťourá až do stoupačky. Ani dříve ani později. Jen poplivaná a cucků plná voda ve vaně. To už začal jevit známky znepokojení i on a pokoušel se zahnat mě od toho průseru: "Di spát, di spát. Já tě tady nepotřebuju." (rozuměj: nepotřebuju tady tvý sejčkování, vím sám, že je to na hovno). Ve chvíli, kdy začal kbelíkem vybírat z vany vody a s vidinou beznadějně ucpané celé stoupačky neznámo čím a následného rozlévání sraček z celých osmi pater nad náma do našeho bytu naším záchodem jsem se odebrala do postele, kde jsem upadla do nějakého polobdělého komatózního stavu provázeného nejrůznějšími katastrofickými scénáři o náhradách škod, které způsobí ty sračky, až se rozlejou široko daleko...
Probrala jsem se o nějakou dobu později, mohlo být tak dvě hodiny nebo půl třetí ráno a když jsem viděla, že muž ještě není v posteli a v bytě se svítí, vylezla jsem, abych se šla podívat, co se děje s odpadem. Našla jsem muže v kuchyni, s dvěma kýbly, ve kterých byl do kousíčků rozebraný celý odpad z pod vany, na sporáku v konvici vařící se voda a divnej smrad. A v těch kouscích a kolenech odpadu nějaká poloprůhledná zatvrdlá hmota, do které neudělal sebemenší šrám ani šroubovák... A tak tam stál a ohříval jednu konvici za druhou, tou vřelou vodou proléval jeden díl za druhým tak dlouho, až to svinstvo rozpustil, protože ty kuličky kyseliny solné prostě nějak v tom odpadu nedostatečně zreagovaly a jak na to zapomněl, měly dost času slít se do jednoho naprosto neprostupného kusu, kterým vyplnily cca 10 centimetrů dlouhý úsek odpadu. Neměl ani otevřený okno. Slíbil, že si ho otevře a poslal mě spát. Vidina katastrofických scénářů zmizela, i ulehla jsem klidně na lože. Jen jsem ještě zaslechla nějakou tlumenou ránu a potom cosi, co znělo jako: "Já už na to seru."
Když o nějakou chvíli později lehal vedle mě, rozřehtal se nad celou situací s tím, že ještě ke všemu jak otvíral to okno, shodil z něj květináč...
Jsou tu jen 15' monitory, mizerně se to čte, ale internet tu je. Jen doufám, že předplacená karta neshodí po vypršení spojení. Protože spěchat se mi nechce.
Dělám jen to, co chci. Jím jen to, co chci. Nemusím vařit. Nemusím uklízet. Nemusím vůbec nic. Můžu cokoliv chci. Chci spát? Spím. Chci jít ven? Jdu. Chci si dát kafe? Dám si ho. Chci si číst? Čtu. Chci koukat na telku? Koukám...
Lidi, tohle je ráj...
Dneska dopoledne strávený v sauně. Jen samy ženský, nic takovýho jako tenkrát. Absolutní blaho. Cítila jsem, jak se ze mě odplavuje všechno špatný v těch krapkách potu. Po saunování jsem měla kůžičku jak miminko, vypnutou a jemnou, jak už dlouho ne. Před večeří poležení v koupeli UV paprsků.
Odpoledne procházka po Špindlu, je vidět, že je před sezónou, všude se staví, bourá, rachotí, vrtá...
Zítra konečně vyrážíme poprvý do hor, ode dneška jsme v kompletní sestavě, 4 ženský.
Jen – kdykoliv šlapu ten kopeček od hotelu k depandencím, kde jsem ubytovaná, mám jazyk až na vestě. Nicméně – do vejšlapu na Sněžku, co plánujem v úterý, se mý zlenivělý tělo snad nějak dá dohromady ;-)
Před dvěma lety touhle dobou už byla na světě. Ani jsem ji moc nechtěla vidět, odeznívala analgezie, 24 hodin po nařízeno ležet na zádech, řez na břiše pálil a řezal a uvnitř to, v čem devět měsíců rostla, se stahovalo a vracelo do své původní podoby, krvavá rána uvnitř a bolest až se mi zatmívalo před očima, první noc jsem kňučela bolestí nahlas, naštěstí na pokoji sama...
Měla se narodit až v osm hodin ráno, při plánované operaci. Den předtím odpoledne mě Polovička dovezl k přijetí do porodnice, podle domluvy. Dali mě na pokoj s holkou, co právě potratila. Celý odpoledne mi tvrdlo břicho, tvrdlo mi od čtvrtýho měsíce těhotenství, brala jsem na to i léky, nic nepomáhalo, stačila delší chůze, drncnutí auta, lékařská prohlídka... Pohovor s anesteziologem – vymluvil mi celkovou anestezii tak dovedně, že jsem si začala připadat jako krkavčí matka, jestli na ní budu trvat. Večer jsem ležela v posteli a snažila se číst, ty stahy mi chvílema přišly nějak moc pravidelný. Pak mi uvnitř něco ruplo. Myslím si "dětínko, co tam proboha provádíš?" a pak to rupne znovu a mně je jasný, že pohyby to nejsou. Lezu z postele a na zemi se dělá kaluž, někdo zvoní na sestru, jedu výtahem dolů na porodní sály...
"Copak vy jste neměla stahy?" ptá se doktor. "Ale jó, měla, celý odpoledne a večer, ale protože je mám celý poslední čtyři měsíce, tak proč jsem si měla myslet, že je to tentokrát jiný?"
Verdikt zní: "Zkusíme počkat do rána, manžela zbytečně teď nevolejte, když to bude asi až ráno v těch osm." Ležím tam potmě, sama, mezitím odrodí dvě ženský, jedna z nich během deseti minut od chvíle, kdy vystoupila ze sanitky, proklínám svý tělo, že není schopný přivést dítě na svět normálním způsobem, že tam musím ležet a čekat, i když se nedočkám. Nad ránem jsou stahy už dost nepříjemný, sestra volá doktora. Dítě sestupuje, takže nelze čekat, musí se to udělat hned, začínají se svolávat doktoři, volám manžela, že jestli chce vidět dítě po narození, měl by sebou hodit...
Mezi čtvrtou a pátou ráno dostanu injekci do páteře a zmizí mý tělo od žeber dolů, někdo ho sebral, zůstalo jen torzo. Ležím hlavou dolů, z ruky vedou hadičky, druhou mi doktor mačká k lůžku, nad hrudníkem mám plentu a doktory ani nevidím, ty kousky z nich jsou rozmazaný, protože brýle mi vzali. Někdo hýbe mým torzem, jako by mě drželi za žebra, necítím nic, jen ten pohyb. Tlumený hovor, do ucha mi mluví anesteziolog, mladý a modrooký blonďák. "Ježíši, to má aspoň čtyři kila!" doktorův hlas, pak mumraj napravo ode mě, divný zvuky, prskavý zakašlání, zabublání a divnej skřek. Je to holka a je zdravá, brečím úlevou. Sestra mi ji strčí do zornýho pole, bez brýlí blbě vidím – fialovej naštvanej zamračenej ksichtík a zbytek zabalenej v plínách, jen nožičky, fialový, čouhají ven. Šití prodřímám, pak mě odvezou tam, kde jsem strávila noc osamotě, čeká tam Polovička a bulí, směju se, je mi úžasně, nic mě nebolí, jen usychající jód na hrudníku strašně svědí, posíláme sms-ky.
Příští den ještě nesmím vstávat, kvůli spinální analgezii, malou mi přináší na kojení, sestra mi ji nechá vedle mě a odchází, víc se nestará, ještě že je to druhý dítě, jinak bych nevěděla co s tím... Další den brzo ráno sestra přinese malou, položí ji a odejde. Dlouho se nevrací, mimčo klouže po zvednutý posteli níž a níž, nevím si rady, nikde nikdo, najednou ze sebe vydá nějaký divný zvuk. Vyděsí mě to, co když jí něco je? A najednou ve zlomku vteřiny sedím a mimino držím v náručí, bolest nebolest, a už ji od sebe nedám, nechám si ji u sebe až do večera, chodím, přebaluju, kojím, chovám... Rána na břiše jakoby nebyla, kromě zkrácenýho dechu, protože se vnitřnosti ještě nevrátily do původní polohy, jsem úplně v pohodě...
Bylo to hodný miminko – v porodnici.
Mimochodem – nepřipadá vám jako špatně oholenej chlap? To jen snědla koblih sypanej skořicovým cukrem ;-)))
Na stole dva poháry a nedopitá láhev červeného vína. Několik košíčků s korálky, nitěmi, vlascem a jehlami. Mnoho fleků od vína, čaje, otisky mastných prstíčků – k večeři klobáska a chleba. Melounová zrníčka. Nedopitý hrníček čaje. Zavřená rozečtená knížka.
Tiše brblající televize jako kulisa. Dveře na balkon otevřené dokořán. Cvrkající něco pod okny. Semtam se ozve zašustění větrníčku zapíchnutého do truhlíku s muškáty a na lampu stojící pod balkonem, zalévající okolí oranžovým světlem, naráží hejna nočního hmyzu.
Stojím na balkoně, čuchám noční teplou vůni léta, beton a asfalt a vzdálený příslib vody (možná odněkud z hor a kopců), suchá tráva a vlhká hlína, kterou dnes městský zahradník kropil, aby se do ní daly zasázet kytky. Dvě okna rozsvícená naproti v množství slepých a tmavých. Přemýšlím, jestli ten tmavý mrak, co začátkem večera přišel ze západu, kvůli kterému se setmělo rychleji než jindy, tam ještě je nebo už se rozplynul.
Sedím v ušáku pod lampou, na stropě ve světelném kruhu víří hejno mušek. Nečtu jen slova, vidím dubové lesy, podzimní mlhy a temné postavy mizící na okrajích lesů, vyděsím se letmým dotykem hmyzích křídel pod krkem – to můra vletěla otevřenými dveřmi, v úleku se oženu rukou, můra šustí a motá se v rohu pokoje...
Dnes budu usínat s myšlenkami na přelomy ročních období, hnědá sklizená pole a tmavé okraje lesa, poté co pohlazením zkontroluju to měkkoučké teploučké spící tělíčko nalevo a položím ruku na velké, drsné a klidné tělo napravo.
Rozkvetla po několika letech. Už jsem si říkala, že nerozkvete, že ji zlikviduju, omladím, nechám jeden dva výhony znovu zakořenit. Nejstarší výhony mají uschlý listy. Kvetla vždycky hodně, ale od přesazení do většího květináče už před dost dlouhou dobou nic. Až teď.
Mám tu kytku moc ráda. Provází mě nejdýl ze všech, který mám. Kratičký výhonek s dvěma listy, minimum pro vypěstování nové kytky, jsem ukradla kdysi na učebně jedné školy na Slovensku, kterou jsem "studovala" 10 měsíců, po maturitě, z rostliny, co stála na dělicím pultu uprostřed třídy. Vezla jsem ji v mikrotenovém pytlíku zabalenou v mokrém ubrousku o víkendu domů, kde ji pak máma zasadila do hlíny s pískem, ve které pak rostla a kvetla spoustu let. Obecně platí, že nejlíp kvete, když se o ni mizerně staráte ;-)
Kdo ji zná, ví, že když kvete, tak voní. Voní sladce a omamně a hodně. Ale jenom večer. S tím souvisí i další důvod, proč má pro mě tahle kytka i jiný význam než to, že se mnou už tolik let je. Měla ji babička, u které jsme trávili jako děcka každý prázdniny týden nebo dva. Stála na okně v "síni", byla to hala, přes kterou se chodilo na záchod a do koupelny a prostě ven. Večer přicházel s tím, že začala vonět voskovka. Pamatuju si, že začala vonět vždycky když se začalo stmívat a voněla v té síni pokaždý, když jsem šla večer před spaním přes ni. Olizovali jsme ty sladké kapičky, které se jí na květech objevují. Symbol letního večera, prázdnin u babičky, kdy se nás tam sešlo 7 vnoučat.
Většinu dne jsme tehdy trávili sami, bez dozoru, dělali jsme si co jsme chtěli. Bylo to na vesnici, děda pracoval v kravíně ve vedlejší vesnici a babička v drůbežárně za zahradou. Měli prasata, králíky, slípky, kachny, husy, krocany, po dvoře běhalo neznámo kolik koček, který se nekontrolovatelně množily kde se dalo, ale vždycky měly misky na žrádlo plný... "Děcka, nasnidéte se a kdež bodete chtět, přendite za mnó na halo." "Na halu", tedy do té drůbežárny, se chodilo zahradou, vychozeným chodníčkem přes pole. Nikdo nás nehlídal, nikoho vcelku nezajímalo co děláme, pokud jsme všichni seděli u oběda a pak u večeře. Většinou se tam pokaždý někdo z nás během prázdnin poblil, někdy to bylo skupinový blití, protože babička měla starost, abychom nestrádali hlady, takže jsme doslova sežrali pátý přes devátý :-))) Když se nám chtělo, sebrali jsme se a mazali pěšky za dědou do kravína, tam pili mlíko přímo z nerezovýho chladicího tanku obrovskou naběračkou. Přes otvor tanku, kterým mléko přitékalo, byla natažená bavlněná plína a na ní se zachytávala smetana. Televizi jsme skoro neznali. Za prvé byl obývák brán jako místnost, do které byl přístup pouze na povolení, žilo se v kuchyni, za druhé koho by to bavilo na ni čumět, když venku se dalo dělat tolik jiných věcí.
Je to velký dům, původně patřil sudetským Němcům, po odsunu ho děda a babička dostali, aby v něm bydleli a pracovali. Když jsme tam jezdili na prázdniny, byla v koupelně ještě stará původní vana po Němcích. Kamenná, vypadalo to jako tmavá žula, pamatuju, že měla uprostřed prasklinu. Ale napuštěná voda v ní vypadala krásně. Mnohem líp než v bílé, kterou tam dali později. Bojler tehdy nebyl, byl tam kotel, pod kterým se zatopilo a ohřívala se v něm voda. V koupelně starý nábytek, komodky a stolky... Když jsem běžela z koupelny, v síni voněla ta voskovka...
Děda a babička jsou v něm už sami s tetou. Oba jsou na tom se zdravím nic moc. O zahradu a zvířata se pořád starají, i když už těch zvířat je mnohem míň. A ze sedmi vnoučat jich nablízku moc nezůstalo. Jen tetiny holky, které tam jsou doma. I když jedna z nich pracuje a bydlí v Praze... Takže vlastně jen ta druhá, která se vdala do vedlejší vesnice a má to tam kousíček.
A i když Polovička tu vůni nemá rád, v tomhle má prostě smůlu. Voskovka se mnou zůstane. Všechny kytky bych mohla oželet, ale tuhle nikdy.
Odborné psaní o voskovce (latinsky Hoya carnosa) zde.
KONEČNĚ! - Oáza
Čekám na to celou zimu. Tam totiž vždycky dobiju energii, naberu síly, přesvědčím se, že svět má nějaký řád a tam taky vím, kam patřím ;-)
Už jsem se bála, že to letos nestihnu. Od té doby, co jsem odešla žít po svých a za svý, jsem vynechala snad jen jednou. Já to prostě musím vidět. Každej rok. Když to nevidím, je mi nanic. Slibovala jsem, že sem to letošní tání dám. Bohužel má letošní tání pro mě jen jeden obrázek...
Ten obrázek jsem ukradla tady. Není můj. Ale je z těch míst, o kterých píšu. Tímto se za krádež omlouvám, ale neodolala jsem. Vystihuje to mou náladu těch dní. Úplně dokonale. Ale co bylo, bylo, je to pryč.
Les na jaře je nádhernej. Nejkrásnější. Musím se tam každý rok na jaře touto dobou prostě podívat. Chodím tam často i jindy, ale jen na jaře prostě MUSÍM :-) Takhle vypadal ještě před dvěma měsíci:
A takhle vypadá to stejný místo teď:
Tady všude byla ještě před týdnem voda. Úplně všude, až na malé ostrůvky. Voda přišla a zase odešla a les žije dál. Jako by se nic nestalo. Sněženky a bledule rostou pořád na těch samých místech a kromě trávy, která místy leží jedním směrem, jak se přes ni valil proud, není podle ničeho poznat, že se tudy prohnala jarní povodeň.
A všude voní divokej česnek. Datlové a strakapoudi klepou do zatím ještě holých stromů, ale na keřích pod nimi už se začíná zelenat listí. V kočičkách bzučí včely a semtam se motá omámený motýl, probuzený po dlouhé zimě. Sněženky jsou před odkvětem a bledule do toho nemají daleko. Aby ne, letos to musely zvládnout za mnohem kratší dobu – vyrůst, vykvést. Napřed na cibulkách ležela spousta sněhu a ledu, potom sotva se probudily, protekla lesem voda.
Tohle je její pozůstatek. Časem z ní zbyde jen čůrek.
Už víte, proč se mi v Praze nelíbilo? Tyhle nejsou ze zahrádek, tyhle jsou pravý a nehnojený a neopečovávaný. Jsou jich tu tisíce. Bílé pláně – každé jaro. Kdysi jsme si touhle dobou udělali výlet na Malou Ameriku (a na Kárlštejn...). Za celou cestu jsme nepotkali snad jedinou kytku, i když jsem je hledala... Ale třeba jsem se jen špatně dívala...
Za chvíli to místo ztratí tohle kouzlo – nevinné, čisté, plné světla. Zabalí se do syté neproniknutelné zeleně a v horkém a dusném stínu budou bzučet komáři, miliony komárů (po letošní povodni o to víc). Ale večer – večer jsou tam v létě u ramen řeky vidět hejna světlušek...
Dneska ráno, když jsem šla do práce, tak jsem si říkala, že je skoro teplo... Bylo deset pod nulou. Po minulých dnech, kdy teploměr na okně v práci i v poledne ukazoval -18 (a to není ve stínu), se mi zdálo, že -10 je velmi přijatelná venkovní teplota. No a při tom "roztávání" (kdy aspoň konečně začala působit sůl na chodnících a tak jsem poprvý od pondělka před brankou do jeslí nedržela za ručičku bezmocně visící zmítající se dítě, který se nemůže udržet na nožičkách) jsem si vzpomněla na ještě větší roztávání a že už to dlouho nebude trvat...
Je moc krásný, že i když hlavním korytem se při jarním tání valí spousta hnědé kalné vody, která s sebou nese kusy dřeva, smetí, odpadky, no prostě všechno, co jí cestou přijde do cesty, v tomhle lese je ta voda čistá. Čirá. Je vidět na dno, na tlející podzimní listí a větvičky a maličké semenáčky, co jsou pod vodou.
A pak ta voda zmizí, pomaloučku, nenápadně, přestane se valit přes cesty s hukotem, ale zůstane stát napřed ve velkých jezerech, potom v lesních smohách a to, že se ztrácí, je poznat jen podle slaboučkého zurčení, které se místy ozývá do ještě zimního klepání holých větviček o sebe, když foukne vítr. A není vidět, odkud je to žbluňkání slyšet, kudy se voda vrací zpátky do koryta, kde při troše štěstí zůstane až do příštího tání. Taky jsem zažila, že ta voda v tom lese zmrzla. Pak zůstaly kolem stromů namrzlé obruče.
Ale do toho pravého jara chybí ještě aspoň tři týdny. Pak to začne vypadat takto:
Tyhle fotky jsou skoro dva roky staré. Až se proberem z téhle zimy, dám sem to letošní tání.
